SS Bratrstvo Zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů (1)

115

Ukázky z knihy Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů, která vyšla v nakladatelství Horus a Volvox Globator.

*

Problém miniaturizace německé klystronové elektronky:
Roswell, mimozemský mýtus a oprášená nacistická legenda

Podplukovník Philip J. Corso (US Army, ve výslužbě) se možná stal pro UFO nadšence něčím na způsob Božího daru, neboť potvrdil – alespoň na první pohled – celou událost v Roswellu týkající se havárie UFO mimozemského původu a scénáře jeho následného obnovení ve své velmi známé knize Den po Roswellu. Corsova teze je známá většině lidí, kteří bádali v literatuře o UFO.

Na svém postu coby špičkový vojenský důstojník zabývající se národní bezpečností Corso ve své knize zastává názor, že mu byly svěřeny některé podrobnosti této „obnovené technologie“ z „mimozemského stroje,“ který havaroval v Roswellu. Jeho úkolem bylo postupně „zavádět“ tyto aspekty „obnovené mimozemské technologie“ do amerického průmyslu. Corso dále tvrdí, že mezi tyto „obnovené a postupně zaváděné“ technologie patří lasery, počítače, optická vlákna a tranzistory.[1] Samozřejmě, že poté, co se kniha dostala na trh a Corso dostal svůj vlastní noční rozhlasový pořad s hosty, se kritická a historická analýza nezastavila, ale naopak došlo k dalšímu vzestupu „mimozemských“ výkladů incidentu v Roswellu, to vše jako následek publikování jeho knihy.

Rozhodující v Corsově případu je tranzistor a on strávil ve své knize mnoho času dokazováním pravdivosti své teze o „mimozemském pozadí Roswellu“, neboť poukazuje na to, že historie objevu tranzistoru v Bell Laboratories je přinejlepším obskurní.[2] Důvod? Velmi prostý. Tranzistor nemá žádnou „objevitelskou historii,“ protože má „mimozemský“ původ.

Jenže vzhledem k tomu, co bylo právě vyloženo, se zamýšlíme, jestli tu – podobně jako nejednoznačnost samotných dokumentů MAJIC-12, v nichž se vyskytuje váhání mezi pozemským původem technologií, třebaže zjevně exotických, a „mimozemským“ – není jiné možné vysvětlení původu tranzistoru, vysvětlení, jež – jak jsme viděli v knize Říše Černého slunce,[3] by mohlo vypadat tak, že si nejvyšší úřední orgány včetně armády přáli, aby zůstalo utajeno. Oním dalším možným zdrojem tranzistoru, který by mnohem uspokojivěji vysvětloval jeho obskurní objevitelskou historii, než ona hypotéza o jeho mimozemském původu, je válečný výzkum nacistů a výsledky ve výzkumu polovodičů.

Německý „proto-tranzistor“ z roku 1940

Jednoduše vyjádřeno, Corsova práce je přinejmenším v tomto ohledu naprostým zmatením pojmů a desinformací, poněvadž se dá předpokládat, že člověk zjevně inteligentní jako Corso by si měl být vědom německých válečných vědeckých výsledků, jak to věrohodně demonstruje výše uvedená miniaturizovaná elektronka, plných sedm let před incidentem v Roswellu a její následné opětovné získání z „rozvinuté mimozemské technologie.“

Jsou zde však ještě další aspekty Corsovy práce, jež je třeba vzít v potaz tváří v tvář stavu výzkumu německých tajných zbraní. Je dobře známo, že Němci se pustili do výzkumu a vyvinuli širokou paletu infračervených stanic, aby zvýšili noční bojovou schopnost svých tanků a pěchoty. Co není všeobecně známo, je zjevně vysoká úroveň vývoje druhé a třetí generace technologií těchto infračervených stanic, neboť polský badatel Igor Witkowski odhalil jisté množství důkazů nedávno odtajněných zpráv Alsosu, které naznačují, že byl podniknut předběžný výzkum v oblasti tekutých krystalů a v čemsi, co Němci nazývali „optickou telefonií.“[4] Jde o mimořádně zajímavý objev, protože optická vlákna je ještě další technologií, o níž podplukovník Corso tvrdí, že má mimozemský původ a byla „postupně zavedena“ do amerického průmyslu.

*

Poznámky:

[1] Philip J. Corso, (Lt. Col., US Army, Ret), The Day After Roswell, str. 167-168.

[2] Corso: The Day After Roswell, str.167-168. Kvůli dalším detailům viz rovněž sedmou kapitolu.

[3] Reich of the Black Sun, 16. kapitola, „Roswell: mimozemský mýtus kontra nacistická legenda,“ str. 274-330.

[4] Witkowski: The Truth About the Wunderwaffe, str. 158.

*

Lyneova verze Teslovy fyziky

V tomto širším kontextu se nyní dostáváme k ústřednímu bodu Lyneovy rekonstrukce fyziky a jeho verze hypotézy dvou vesmírných programů: k dílu Nikoly Tesly a tomu, jak věří Lyne, co bylo po celou dobu skrytou a základní pohnutkou. Jak Lyne podotýká, články, jež cituje v knize Occult Ether Physics, měl Tesla k dispozici už „během svých studentských let v polytechnickém institutu v Grazu v Rakousku.“[1] Kromě toho je dobře znám Teslův obdiv k dílu lorda Kelvina, a že se na něj ve svých experimentech odkazoval.

Nikola Tesla je skoro raison d’etre potlačené fyziky. Žádný další samostatný vědec či inženýr neměl tak zásadní podíl na rozvoji moderní společnosti a kultury a přesto žádný jiný vědec či inženýr nebyl vystaven takovému „dlouhodobému a naprostému vymýcení svého jména z encyklopedií a knih o vědě, vynálezech a technologiích“ do té míry jako Tesla.[2] Bylo to tak důkladné, že se stal téměř „neviditelným mužem vědecké historie.“[3]

Tam, kde by měla být zmínka o Teslovi, vznikalo podezřelé vakuum, když jako někdo, kdo tak významně přispěl k rozvoji vědy, technologie a našich životů, čímž vyvstává zlověstná otázka, proč byla vzpomínka na něj doslova vyškrtnuta z historie skoro den po jeho smrti? Co Tesla objevil, že to ohrožovalo tehdejší mocnosti? Poněvadž již víme o mnohých patentovaných vynálezech, domnívám se už dlouhou dobu, že tu existují neznámé, pořád ještě utajené práce, jež daleko předstihují vše, co bylo dosud publikováno a zrealizovalo se v projektech, které Tesla ohlásil už dlouho předem nebo je už otestoval a rozvinul, leč dosud ještě „… nepředal světu.“[4]

Tyto vynálezy a ideje, „jejichž samotnou existenci instituce a statutární vědci kategoricky popírají,“[5] se podle Lynea soustředily na pět věcí:

  1. exotické létající stroje opírající se o metody elektromagnetického pohonu;
  2. objevy předpokládající to, že je možné energii extrahovat z média, čili prostředí;
  3. transmutace chemických prvků;
  4. „alternativní fyzika a věda ‚éteru‘“;
  5. Teslova „dynamická gravitační teorie.“[6]

Lyne věří, že první z těchto položek byla skutečnou sjednocující pohnutkou větší části Teslova celoživotního výzkumu, obzvláště na sklonku jeho života, a ty ostatní čtyři měly vlastně napomáhat té první.

Elektrický létající stroj Nikoly Tesly

Citací článku Williama L. Laurence v New York Times z 22. září 1940 věnuje Lyne pozornost Teslově prohlášení, že objevil novou sílu, již nazval „teleforce.“ Tesla, pokračuje ve svých slavných experimentech v Colorado Springs v letech 1900 až 1940, zkoumal tuto sílu prostřednictvím různých objevů a pokusů, načež pak prohlásil, že našel nový způsob, jak vytvářet vlny v atmosféře, „‚nový‘ způsob, jak generovat ‚skutečně obrovskou elektrickou sílu,‘“ stejně jako nový způsob, jak zesilovat tuto sílu a nové možnosti elektrického pohonu.[7] Tesla vskutku živil tuto vizi elektrického létajícího stroje už od 70. let 19. století, kdy mu poprvé, ještě jako studenta, přišla na mysl. Lyne si všímá i toho, že právě snaha postavit tento stroj byla důvodem, že Tesla, „jak sám o sobě řekl, v první řadě vstoupil v roce 1875 nejprve na pole vědy o elektřině.“[8] Jinými slovy řečeno, Lyne věří, že postavení elektrického létajícího stroje je jednotícím tématem a zásadní pohnutkou veškerého Teslova životního díla.

V přednášce z roku 1938 Tesla tvrdil, že ústřední teorii všech pěti výše uvedených bodů – svoji „dynamickou teorie gravitace“ – vypracoval již v roce 1893.[9] V oné přednášce se Tesla odvolával na dva významné objevy, jež plánoval „předat světu“, až dokončí „svůj tajný výzkum.“[10] Těmito dvěma objevy byla podle Lynea dynamická teorie gravitace a idea „environmentální energie“, tj. idea, že „v hmotě není žádná jiná energie než ta, kterou přijala z prostředí.“[11]

Aby nebyly Teslovo výroky považovány jenom za podivnou novou formulaci (teorie) relativity, musíme mít stále na paměti, že

Tesla považoval svoji teorii za naprosto neslučitelnou s teorií relativity i s moderní teorií týkající se struktury atomu a vzájemné přeměny hmoty a energie. Tesla opakovaně napadal platnost Einsteinova díla; a ještě dva nebo tři roky před svou smrtí se vysmíval domněnce, že by se energie dala získat z hmoty.[12]

V jistém smyslu je to poplatné Teslově zvyku myslet v intencích fyziky éteru devatenáctého století, jinak ale je to ovlivněno povahou objevů, jež učinil v době experimentů v Colorado Springs, objevů, jež ho přivedly do těch nejavantgardnějších oblastí.

Třebaže Tesla svoji dynamickou teorii gravitace zcela jistě odvodil ze svých experimentů v Colorado Springs, nedostalo se jí publicity až do oné přednášky z roku 1938, jež se v National Institute of Immigrant Welfare konala 2. května. Toto, řečeno vlastními slovy Tesly, je vše, co je veřejně známo o této teorii:

V průběhu následujících dvou let (1893 a 1894) vypjatého soustředění jsem měl hodně štěstí, když jsem učinil dva dalekosáhlé objevy. Tím prvním byla dynamická teorie gravitace, kterou jsem vypracoval do všech detailů a je tu naděje, že ji brzy odevzdám světu. Vysvětluje příčiny této síly a pohyb nebeských těles nacházejících se v jejím vlivu natolik uspokojivě, že dá k ledu všechny jalové spekulace a falešné koncepty, jako ten o zakřiveném prostoru…

Pouze existence silového pole může mít odpovědnost za pohyb těles, jak jej pozorujeme, a její přijetí se objede bez zakřivení prostoru. Veškerá literatura o této věci je povrchní a odsouzená k zapomenutí. Právě tak i veškeré pokusy vysvětlit fungování vesmíru bez uznání existence éteru a jeho nezbytné funkce, kterou v tomto fenoménu hraje.

Můj druhý objev byl hmotným faktem nejvyššího významu. Protože jsem po dlouhou dobu procházel rozsáhlé vědecké záznamy ve více než půl tuctu jazyků, aniž bych našel nejmenší i to nejmenší, co by se dalo označit jako anticipace, považuji se za původního objevitele této skutečnosti, již lze vyjádřit následujícím tvrzením: Není žádné jiné energie v hmotě než té, kterou přijala z prostředí.

… Lze ji přísně aplikovat na molekuly a atomy právě tak jako na největší nebeská tělesa a na veškerou hmotu ve vesmíru v každé fázi jeho existence, od samotného vzniku až po naprostý zánik.[13]

Idea „environmentální energie“ se může zdát obskurní, avšak radikální povahu Teslova tvrzení lze přijmout, pokud si uvědomíme jeho celoživotní hlavní zájem: elektřinu. Co Tesla vlastně říká prostřednictvím svých (vždy) pečlivě volených slov, je totiž to, že v každém elektrickém obvodu nebo vodiči není ani tak moc energetický „zdroj“, který tu energii produkuje, jako spíše že takový zdroj, spolu s konstantami samotného obvodu, je otevřeným systémem přenášejícím energii z prostředí. To je revoluční tvrzení, zejména v roce 1938.

Je tu však i náznak Teslových progresivních názorů na éter a jaký může být následek jeho „dynamické teorie“ gravitace, jsou-li jeho tvrzení z roku 1938 vnímána v širším kontextu jeho předchozího výzkumu povšechně vzato, a zvláště experimenty lorda Kelvina. Jde o jeho jasnou narážku na pohyb nebeských těles a na skutečnost, že jeho zdvojená pozorování jsou invariantního měřítka, to znamená, že jsou aplikovatelné na všechny rozměry hmoty, od atomového až po planetární měřítko. Takto by se mohlo zdát, že Tesla – jak vychází najevo – nahlíží éter nejenom v dynamickém smyslu, nýbrž jako strukturu rotující, vířivou.[14] Jde o závažné náznaky, že Tesla už myslel na základě pojmů vyššího topologického řádu než teorie relativity.[15]

Chápat však Teslu na konci jeho života jako konvenčního fyzika éteru devatenáctého století by znamenalo strašlivě zdeformovat jeho obraz. Tesla napsal nepublikovaný článek na konci svého života nazvaný „Největší úspěch člověka“ (Man’s Greatest Achievement), v němž uvádí některé velmi neobvyklé, velmi nové a, jak se ukazuje, i velmi staré[16] názory na éter:

(Člověk) už dávno rozpoznal, že veškerá pozorovatelná hmota pochází z primární substance, či jemnosti mimo veškeré chápání, naplňující veškerý prostor, akaša neboli světlo nesoucí éter, který působí podle životodárné prány, či kreativní síly, která vede ke vzniku všech věcí a jevů v nekonečných cyklech. Tato primární substance, vržená do nekonečných vírů o úžasné rychlosti, se stává hrubou hmotou; tato síla ztrácí na síle, pohyb ustává a hmota mizí navracejíc se do primární substance.

Může člověk řídit tento grandiózní a nejvíce ze všech hrůzu nahánějící proces v přírodě? …

Kdyby tomu tak bylo, měl by moc téměř neomezenou a nadpřirozenou… Mohl by doslova zvětšit velikost této planety, řídit její roční doby, vést ji po jakékoli dráze, kterou by si vybral… Dokázal by, aby se srazily planety a nechávat vzniknout slunce a hvězdy…

Stvořovat a ničit hmotnou substanci… by bylo nejvyšším projevem moci lidské mysli, jeho nejdokonalejším triumfem nad fyzickým světem, korunou jeho snažení, který by jej dosadil vedle jeho Stvořitele, čímž by se naplnil jeho poslední úděl.[17]

Jak uvidíme v páté kapitole, Teslovy názory se záhadně ozývají v názorech „skalárního“ fyzika Toma Beardena.[18] Teslův názor na éter prozrazuje, že jeho myšlení je na hony vzdáleno inertnímu a statickému éteru fyziků devatenáctého století, či dokonce onomu druhu éteru, jak si jej představoval Max Planck a další fyzici, který jej viděl jako kvazi-hydrodynamický éter „tažený za sebou“ planetami. Tato pasáž objasňuje, že Tesla si jej představoval jako proměnlivý éter podobný elektrickým nositelům „ponořeným do izolující kapaliny“, jejíž vlastnosti se liší podle okolního prostředí.[19]

Jenže co to všechno znamená?

Tady bude nejlépe citovat z Lyneova katalogu Teslových vlastních formulací, jež následuje Lyneův sumář jejich důsledků. Lyne shromáždil řadu Teslových citátů, aby demonstroval těchto osm bodů:

  1. „Tím nejpravděpodobnějším médiem, jež naplňuje vesmír, je to, které sestává z nezávislých nositelů ponořených do izolující kapaliny.
  2. „Ve svých experimentech soustředil svou pozornost nejprve na některé jevy vznikající elektrostatickou silou, již ve světle moderních teorií považuje za nejvýznamnější sílu přírody, kterou bychom měli zkoumat.
  3. „Názorně objasňuje, jak měnící se elektrostatickou silou působící v plynném prostředí vznikají mechanické pohyby.“
  4. „Jeden z nejzajímavějších výsledků, jehož dosáhl při sledování těchto experimentů, se týká demonstrace skutečnosti, že plynné prostředí, působí-li se na něj chvěním tak, že se rychle mění elektrostatický potenciál, se zhutňuje.“
  5. „Pokud tímto prostředím začnou procházet obrovské elektrostatické napětí, jehož intenzita se rychle mění, je umožněn pohyb tělesa v něm, přestože zůstane tuhým a elastickým, ačkoliv plynná látka samotná může tyto vlastnosti postrádat.“
  6. „Za předpokladu, že nezávislé nosiče jsou sestaveny tak, že odpor této plynné látky vůči pohybu jedním směrem je větší než jiným směrem, pak napětí tohoto druhu může způsobit, že se nositelé sami seskupí do skupin, poněvadž se mohou k sobě obrátit tou stranou, kde se nachází největší hustota elektrických nábojů, a za tohoto stavu je pak odpor plynné látky vůči pronikání menší než proti vratnému pohybu.“
  7. „Pokud v nějakém prostředí výše uvedených vlastností vznikne korónový výboj stálým potenciálem, bude výměna nosičů neustále pokračovat dál a v tomto korónovém výboji bude méně nosičů na jednotku objemu než v prostoru v nějaké vzdálenosti od elektrody; to odpovídá rozředění.“
  8. „Pokud docházelo k rychlé změně potenciálů, je výsledek velmi odlišný; čím rychlejší je frekvence pulsů, tím pomalejší výměna nosičů; a konečně, translační pohyb měřitelným prostorem by mohl ustat a s dostatečně vysokou frekvencí napětí budou nosiče přitahovány směrem k elektrodě a výsledkem bude zhušťování.“[20]

Lyne shrnuje praktickou povahu těchto pohledů následovně:

  1. „Mechanické pohyby mohou vznikat měnící se elektrostatickou silou působící v plynném (éterickém) prostředí, které se tímto zhutňuje, a přesto dovoluje pevným tělesům procházet skrz.
  2. Pod vlivem napětí působícího jedním směrem… se mohou nosiče seskupovat, vytvářet siločáry a velice usnadňovat pohyb tímto směrem.
  3. Když vznikne stálým potenciálem korónový výboj (u stejnosměrného proudu), dochází ke  kontinuální výměně nosičů odpovídající řídnutí éteru, když jsou siločáry přitahovány k vodiči.
  4. S dostatečně vysokou frekvencí a intenzitou napětí opačným směrem je nosič blokován stlačením éteru, nutícím mizet siločáry ve vodičích lodi udělujících elektromagnetickou pohybovou energii. Tento systém, využívající dvou druhů potenciálů (stejnosměrného a střídavého proudu), je znám jako „p2“.[21]

Poslední bod nabývá na významu nejen ve světle Teslova pátrání po elektricky poháněném létajícím stroji, nýbrž také, jak uvidíme, ve světle známého konstrukčního plánu a operačního principu zvonu.

Lyne, když shrnuje Teslovy názory na éter a elektrické obvody jakožto otevřené systémy, si všímá toho, že elektrická hybná síla nevzniká pouze v důsledku „měnících se proudů“, nýbrž „zředění a stlačení éteru“, způsobeného rychle se měnícími a rozdílnými druhy proudů.[22] Důsledek to má ten, že už v roce 1884, když se Tesla poprvé přistěhoval do Spojených států,[23] provedl výpočty pro svůj létající stroj, tak později prohlásil, že jeho „řiditelné torpédo“ by mohlo dosáhnout rychlosti 300 mil za sekundu, neboli neuvěřitelných 1 080 000 mil za hodinu![24]

Idea stlačení a zředění éteru prostřednictvím elektrického napětí způsobovaného dvěma druhy elektrického potenciálu se pojí s ideou struktury hmoty, která není ničím jiným než vířivým pohybem v tomto éteru, posouvá Teslovy názory daleko napřed jeho vlastní doby. A skutečně, tím že objevil dvojici vlastností éteru ve smyslu délkového stlačení a zředění, stejně jako vířivý pohyb, položil Tesla základy „skalární fyziky“, jak zjistíme, až budeme zkoumat dílo Toma Beardena. Tesla dokonce pokročil tak daleko, že objevil „endotermickou explozi“ (studená exploze), jež využívá takový vlnový fenomén:

Tesla objevil, že použitím nízkofrekvenčního pulzujícího usměrněného paprsku by mohl způsobit na čtvrtině vlnové délky erupci obrovského elektromagnetického pulzu, který by mohl přenosem daleko vyšší stimulované vlny vybudit atmosférické plyny v dané oblasti, explozí je nechat expandovat, za čímž by následovala strašlivá imploze a absorpce obrovského množství tepla v této oblasti, což by vedlo k okamžitému zmrazení. Tento proces by mohl vytvořit počáteční explozivní šokovou vlnu následovanou implozivní návratovou vlnou, podobající se jadernému výbuchu. Pokud by se například použila nízká frekvence o 60 cyklech za vteřinu s vlnovou délkou 3100 mil (asi 4989 km), usměrněná nosným paprskem, pulzování by vedlo k výbuchu na jedné čtvrtině vlnové délky – ve vzdálenosti 775 mil (asi 1247 km), s opravou rychlostním faktorem na 751 mil (asi 1209 km). Znásobením stimulující frekvence o, řekněme, zhruba 50 megahertzů, by byly atmosférické plyny vybuzeny tak, že by způsobily „studenou implozi“, která by absorbovala teplo. Změnou vlnové délky a směru šíření je možné tyto účinky nasměrovat na kterékoliv místo na Zemi.[25]

Podržme v paměti tuto „studenou explozi“ a „explozivní atmosférické ohřívání“ na dálku, protože se ukáže, že jde v jejich případě o závažné známky použití skalárních zbraní. Tesla zvolil svůj název pro novou sílu – „teleforce“ – vskutku velmi pečlivě, neboť tentýž název označoval použití „síly na dálku.“[26] A jak uvidíme v další kapitole, zdá se být elektrické napětí prostředí vyvíjené dvěma druhy potenciálů, navíc s vysokou frekvencí pulzování a vířivým pohybem, samotnými funkčními principy zvonu.

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že Lyne považuje Teslovo teoretické i praktické dílo za prototyp „sjednocené fyziky,“ jež může rozvinout technologii s množstvím rozmanitých aplikací, od pohonu až po zbraně s potenciálem ničit celé planety.

*

Poznámky:

[1] Lyne: op. cit., str. 55.

[2] William Lyne: Occult Science Dictatorship: The Official State Science Religion and How to Get Excommunicated (Lamy, Nové Mexiko: Creatopia Productions, 2001), str. 24.

[3] Ibid.

[4] Ibid.

[5] Ibid., str. 25.

[6] Ibid.

[7] Lyne: Occult Ether Physics, str. 27.

[8] Ibid., str. 4.

[9] Ibid., str. 61. Rok 1893 je významný, neboť šlo o rok, kdy Tesla zahájil své experimenty v Colorado Springs, jež vedly k objevení elektrických stojatých vln a bezdrátového přenosu energie.

[10] Ibid., str. 67.

[11] Ibid.

[12] John J. O’Neill: Prodigal Genius: The Life of Nikola Tesla (Las Vegas: Brotherhood of Life, Inc., 1994), str. 249.

[13] John J. O’Neill: Prodigal Genius, str. 250.

[14] Lyne si toho rovněž všimnul v Teslově názoru „éter je vržen do ‚nekonečných vírů‘ nebo „mikrospirál“ v rychlostech blížících se rychlosti světla. (Occult Ether Physics, str. 68).

[15] Může to být důkazem, že Tesla myslel napřed na pěti- a šestidimenzionální teorie Kaluza-Kleina či Václava Hlavatého.

[16] Viz moji knihu The Giza Death Star Destroyed (Kempton, Illinois: Adventures Unlimited Press), kapitola pátá a devátá.

[17] John J. O’Neill: Prodigal Genius, str. 253-254.

[18] Tesla se v této citaci ukazuje být docela obeznámen se starodávnými metafyzickými a esoterními naukami, jež se týkají prima materia, včetně jeho odkazu na akašu, neboli akašické pole, jakousi věčně pomíjivou „Síň záznamů.“

[19] Lyne: Occult Ether Physics, str. 69. Ohledně významu a starobylosti tohoto názoru na éter viz moji knihu The Giza Death Star, kapitola třetí; a The Giza Death Star Destroyed, kapitola pátá a devátá.

[20] Lyne: Occult Ether Physics, str. 70, tučným písmem zvýraznil Lyne, zdůraznění kursivou přidal autor.

[21] Lyne: Occult Ether Physics, str. 71, zdůraznění kursivou přidal autor.

[22] Ibid., str. 71.

[23] John J. O’Neill: Prodigal Genius, str. 66.

[24] Lyne: Occult Ether Physics, str. 72.

[25] Lyne: Occult Ether Physics, str. 25, zdůraznění kursivou přidal autor. Lyne taktéž poznamenává, že frekvenční charakteristiky éteru v Teslově názoru jsou takového rázu, že tento éter je „ultra-hyper-vysoké frekvenční“ povahy, bude-li mi dovoleno toto těžkopádné vyjádření v zájmu zdůraznění. Tesla sám tvrdil, že považoval tuto základní vlnovou strukturu éteru v podstatě za dlouhovlnnou a akustickou, se „zvukovými vlnami“ pohybujícími se rychlostí světla. Kromě toho Tesla rovněž nazíral radioaktivitu jako environmentální a odtud ji považoval za dynamický fenomén, a nikoliv za „inherentní“ vlastnost jistých druhů nestabilní hmoty. (Lyne, op. cit., str. 74.)
300 mil/sek. = 482,8 km/sek. 1 080 000 mil/hod = 1738091,52 km/hod. – Pozn. překl.

[26] Ibid., str. 28.

*

„Gerlachova nová alchymie“:
Mysteriózní sérum 525

„Ačkoliv základní sloučenina je skoro úplně nezdokumentovaná, kovové prvky (obsažené v červené rtuti) se rýsují v šeru dějin alchymie a jejich popis zlověstně připomíná kámen filosofů, až úplně zpět k jeho bytí ve formě ‚fixované‘, tj. termálně stabilní, rtuti, kterou pak lze ‚projektovat‘, tj. amalgamovat s tekutou rtutí.“
S. M. Shires: Mercuric Pyro-Antimonite [1]

  1. A. Článek ve večerním vydání novin

V pátek 18. července 1924 uveřejnil prof. dr. Walther Gerlach, nositel Nobelovy ceny za fyziku, zajímavý článek ve večerním vydání Frankfurter Zeitung, nazvaný „Transmutace rtuti ve zlato“ (viz obrázek dole). Článek, třebaže stručný, otevírá Pandořinu skřínku možností a spekulací černající se propastným příslibem. Redakční úvod začíná docela nevinně:

Ke včerejší telegraficky přenesené glose o „Moderní alchymii“ připojujeme následující příspěvek jakožto vítaný dodatek a komentář.

A s tímto krátkým oznámením následuje Gerlachův hlavní text s veškerou svou závažnou úsečností:

V č. 29 týdenního magazínu Physical Science prof. A. Miethe z Vysoké školy technické v Charlottenburgu spolu s dr. Staumreichem nás obeznámili (se skutečností), že by mohlo být možné indukovat desintegraci rtuti relativně jednoduchou fyzikální metodou a jasně identifikovat zlato jako jeden z chemických a fyzikálních produktů této desintegrace. Až doposud jsme znali pouze dva druhy atomových vazeb: spontánní rozpad, k němuž nedochází žádným druhem externího vlivu, a takový externí radioaktivní desintegrační proces poprvé uskutečnil anglický fyzik Rutherford a krátce nato byl zopakován ve vídeňském institutu pro výzkum rádia (Institut für Radiumforschung) desintegrací lehčích atomů (např. u prvků jako je lithium, bór, křemík, hliník a tak dále) pomocí bombardování „paprsky“. Všeobecná možnost „alchymie“ už více nevyžaduje důkazů, protože atomický výzkum demonstroval, že všechny atomy jsou sestaveny z velmi jednoduchých stavebních bloků, z vodíku a helia, těch nejlehčích věcí…; různé chemické prvky lze napříště rozlišit počtem komponentů a možná podle typu atomů, na něž se (nejrychleji) navazují.
Původním bodem Mietheova zkoumání bylo pozorování, že rtuťnaté lampy… prostřednictvím velmi silného a rychlého bombardování vytvořily na vnitřním vinutí tmavou krustu. Výzkumný tým získal ze rtuťnatých lamp větší množství takové inkrustace – bylo ověřeno, že tyto lampy neobsahovaly žádné zlato, a přesto během 70-200 hodin při napětí 70 voltů a výkonu 400-2000 wattů – vzniklo měřitelné množství zlata! … Množství jsou malá, ale vždy se pohybují mezi 1/10 až 1/100 miligramů, jsou však konkrétně vážitelná a analyzovatelná… Je naděje, že vědecké zkoumání bude ve zvětšené míře pokračovat, protože je to v každém směru náznak, že tito autoři učinili jedinečný a přesný zásadní objev, zvláště když uvážíme překvapivě nízkou stabilitu rtuti, je-li vystavena stresu.[2]

Při prvním čtení vypadá článek jako mnoho jiných populárně-vědeckých článků této doby, kdy jaderná fyzika byla na pokraji objevu štěpení (uskutečnil Otto Hahn o čtrnáct let později v roce 1938): mnoho příslibů, ještě naivní nevědomost o složitostech kvantové mechaniky, které číhaly zrovna za rohem. Dnešní fyzik by jej velice pravděpodobně odmítnul jako „zbožné přání“, jež tak často provází vědecký objev předtím, než se dostaví realita následných pozorování.

Avšak i u tohoto hlediska se vyskytují problémy, z nichž nikoliv poslední je ten, že článek pochází od Gerlacha a že se opravdu objevil před samotným objevem jaderného štěpení. Jednoduše řečeno, tato transmutace zaznamenaná profesory Miethem a Straumreichem, se zdá být vyvolávána právě „elektrolytickými“ metodami, poněvadž ono „bombardování,“ na něž se odkazuje, je vyjádřeno běžnými pojmy, jako jsou „volty“ a „watty.“ Navíc kontext také naznačuje, že mají rovněž na mysli radioaktivní bombardování – velice pravděpodobně pomocí elektricky generovaných paprsků X.

 

A máme tu v článku ještě další zvláštnosti, které bychom neměli přehlédnout, a totiž jméno profesora, který údajně tento objev učinil: A. Miethe. Čtenáři obeznámení s legendou o nacistickém původu UFO rozpoznají Mietheovo jméno jako jedno z těch, jež se prý pojí se Schrieverem, Habermohlem, Eppem, Schaubergerem a Bellonzem, kteří pro nacisty pracovali na výzkumu létajících talířů. Mohl by to být tentýž Miethe, nebo je to dokonce příbuzný?

A konečně, představuje Gerlachovo volání po „zvýšeném úsilí“ při zkoumání tohoto jevu konkrétní podstatu tvrzení Jana van Helsinga, že současná práce na kosmické lodi s radikálním pohonem založeném na systému polí započala v tajných společnostech, jež se vyrojily v Německu kolem roku 1920 dlouho předtím, než nacisté přišli k moci?

Ať už se z těchto otázek vyklube jakákoliv odpověď, jedna věc je z Gerlachova článku jistá, a to že nepřemýšlí v rámci standardních modelů transmutace pomocí neutronového bombardování, jež se dalo získat po objevu jaderného štěpení, jednoduše proto, že takové modely dosud neexistovaly, a on přesto myslí na základě jakési formy transmutace uskutečněné pomocí radioaktivního a elektromagnetického bombardování, nebo spíše stresu. Ve skutečnosti musely Gerlachovi, jehož experiment s magnetickou rezonancí a elektronovým spinem v roce 1921 mu vynesl Nobelovu cenu za fyziku, tyto výsledky v hlavě hučet poplašnými signály kvůli možnostem, jakého spinu a rezonance by bylo možno za extrémních podmínek dosáhnout, kdyby získal dostatek financí, pozornosti a podmínek pro výzkum. Věřím, že tohle je to, na co tehdy musel myslet.

Zvon: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů

Tato nahlédnutí činí z jeho závěrečných dvou komentářů ponurá odhalení. „Je naděje, že vědecké zkoumání bude ve zvětšené míře pokračovat,“ naléhá Gerlach, „protože je to v každém směru náznak, že tito autoři učinili jedinečný a přesný zásadní objev, zvláště když uvážíme překvapivě nízkou stabilitu rtuti, je-li vystavena stresu.“ Je to známý výkřik vědce naléhavě žádajícího o další financování výzkumu. A vzhledem k proslulosti jeho i novin, v nichž uveřejnil svoji žádost, může být zamýšlený cíl jeho poznámek jediný: německá vláda a mnozí její příznivci z řad finančních společností.

Všimněme si však závěrečné poznámky týkající se „překvapivě nízké stability rtuti, je-li vystavena stresu.“ Gerlach tu několika slovy oznamuje, jakým směrem by si přál takový výzkum vést: vystavit viskózní kov o vysoké měrné hmotnosti a s nízkou stabilitou, jako je rtuť, stresu. A vzhledem ke kontextu víme, jaký druh stresu má na mysli: radioaktivní a elektrický. Gerlach zřejmě vydedukoval následující: může-li takovými jednoduchými prostředky dosáhnout toho, aby se nepatrná množství rtuti transmutovala ve zlato, pak to musí znamenat, že tyto podmínky vyvolávají ve rtuti jistý druh nestability. A tím se před ním otevřel úplně nový svět možností, svět, jejž nazývá „alchymickým.“

Nahlíženo v kontextu předcházejících kapitol vyvstává nyní před námi netušená a velice sugestivní konstelace vztahů. A na konci tohoto příběhu tu máme Gerlacha

  1. jak vede nejtajnější zbrojní projekt nacistického Německa (Zvon);
  2. tento projekt podle všeho zahrnuje užití extrémně vysokého napětí vzhledem k tomu, že zařízení samotné mělo porty pro kabeláž vysokého elektrického napětí, vzhledem k tomu, že onen kruhový monument s nádrží měl rovněž podobné porty a vzhledem k tomu, že dr. Kurt Debus, odborník na vysoké napětí, byl členem vědecko-výzkumného týmu projektu Zvon;
  3. projekt zjevně využíval nějaký kapalný materiál o vysoké měrné hmotnosti, mysteriózní „Xerum 525,“ jež bylo velmi pravděpodobně nějakým isotopem rtuti, jak Witkowski věrohodně argumentuje;
  4. tato kapalina byla umístěna ve zvonu v lahvích obložených vrstvou olova, protože ten vydával silnou radiaci naznačující, že sérem či kapalinou mohla být rtuť silně obohacená radioaktivními materiály;
  5. tato kapalina byla uvedena do rotace při extrémně vysokých otáčkách mechanické (a možná i elektrické) povahy;
  6. a poté byla pravděpodobně vystavena rázově opakovaným pulzům stejnosměrného proudu, jak jsem se snažil dokázat.
Stephen Shires: Krystalická mřížka červené rtuti (1996)

Tím vším se chce říct, že Gerlach vedl na sklonku druhé světové války projekt, který zjevně zahrnoval nějakou kapalinu vlastností podobných rtuti, jež byla poté vystavena stresu právě tak, jak to zdůrazňoval jeho článek.

Ovšem na počátku tohoto příběhu tu máme Gerlacha, jak píše pro oblíbené německé noviny článek naznačující v hlavních rysech velmi podobné možnosti a dožaduje se nenápadně, přesto zcela jasně vědeckého úsilí ve velkém měřítku, aby mohl zkoumat právě rtuť vystavenou radioaktivnímu a elektrickému stresu.

Následně to vypadá, že někdo někde uvnitř výmarského Německa četl Gerlachův článek a rozhodl se podpořit jeho projekt. Zvon byl tedy možná projekt, který byl v roce 1945 v běhu pravděpodobně již jednadvacet let! Jinými slovy, „zvon“ představuje vyvrcholení projektu, který začal devět let předtím, než Třetí říše vůbec začala existovat.

A co je důležitější, že Gerlachovy poznámky rovněž zvláštním způsobem potvrzují mysteriózní rozpravu vědců internovaných ve Farm Hall, kteří mluvili o „fotochemickém“ procesu obohacování isotopů, spojencům neznámého, proces evokující „studenou fúzi,“[3] neboť Gerlach v roce 1924 myslí právě v takových náležitostech: transmutace prvku s nízkou stabilitou tak, že se vystaví velkému stresu elektrické a radioaktivní povahy. A pro případ, že by se na to zapomnělo, tak ze všech vědců internovaných ve Farm Hall to byl právě Gerlach, který byl vyznamenán pochybnou poctou dalšího vyslýchání americkými úřady ještě dlouho poté, co byli jeho kolegové už propuštěni a odesláni do okupovaného Německa. Byl to právě Gerlach, ze všech vědců internovaných ve Farm Hall, který – jak se zdá – se uzavřel do svého vlastního světa „separace magnetických polí“ a „gravitace lokálního prostoru,“ což jsou poznámky, nad nimiž, jsem si jist, museli zvednout obočí nejen jeho britští věznitelé, nýbrž také jeho kolegové vědci.

Stephen Shires: Pyroantimonit rtuťnatý, neboli červená rtuť (1996)

Existuje však v literatuře něco, co by naznačovalo, že taková forma „radioaktivně obohacené“ rtuti by mohla mít nějaké zvláštní fyzikální vlastnosti? Jak jsem napsal už ve své předcházející knize o nacistických tajných zbraních, The Reich of the Black Sun, mohlo by to vypadat, že právě taková substance opravdu existuje:

Co bylo to mysteriózní „Xerum 525“? Když jsem četl poprvé o tomto zvláštním materiálu, myslel jsem, že by mohlo jít o nějaký radioaktivní isotop rtuti, nebo možná silněji radioaktivní substanci v jakémsi druhu chemického roztoku. Stojí možná za povšimnutí, že se nedávno uvádělo, že zvláštní substance známá jako „červená rtuť“, neboli oxid rtuťnato-antimoničitý, se údajně vyznačuje vlastností silně vyzařovat neutrony, je-li vystavena náhlému explozivnímu stresu, a má se zato, že je neštěpnou metodou spouštění obrovských fúzních reakcí vodíkové bomby, stejně jako sama o sobě umožňuje … explozi v řádu několika kilotun. Možná Němci během války na takovou podobnou substanci narazili.[4]

Jenže co přesně vlastně je červená rtuť? Je to nějaký nový druh konvenční třaskaviny schopné spouštět fúzní reakce v deuteriu a tritiu bez nutnosti atomové bomby coby roznětky, jak tvrdí někteří, čímž se z „čisté fúzní“ bomby stává děsivá možnost? Nebo to je, jak tvrdí jiní, jen fantastická smyšlenka z období po studené válce?

*

Poznámky:

[1] S. M. Shires: Mercuric Pyro-Antimonite, www.sito.org/cgi-bin/egads/segads?idonly=sms, str. 1.

[2] Prof. Dr. Walther Gerlach: The Transmutation of Mercury into Gold, večerní vydání Frankfurter Zeitung, pátek, 18. července 1924. Můj překlad z němčiny. Zdůraznění kursivou přidáno.

[3] Viz rovněž 5. kapitolu.

[4] Joseph P. Farrell: The Reich of the Black Sun (Kempton, Illinois: Adventures Unlimited Press, 2004), str. 335.

*

Translation © Martin M. Mrskoš
© Joseph P. Farrell, Adventures Unlimited Press
© okultura, MMX & Volvox Globator, 2010

Uložit