Poslední útočiště

12
Michael Scott: Kočičí zaklínání

Michael Scott: Kočičí zaklínání

160 stran, nakladatelství Argo, Praha 2006, vydání první, vázané, cena 298 Kč
ISBN 80-7203-747-1

*

Michael Scott je irský autor, narozený v Dublinu v roce 1959. Nesmírně plodný spisovatel novel a krátkých povídek různých žánrů pro dospělé i děti. První jeho tři knihy představovaly vrchol mnohaletého cestování různými končinami Irska. Pracoval jako prodavač v antikvariátě a vzácné tisky jej přivedly do kontaktu s velkým množstvím téměř zapomenutých irských mýtů a legend, z nichž většina byla předávána toliko ústním podáním. Tak se započala Scottova celoživotní fascinace světem rozličných mytologií.

V recenzi The De Danann Tales jej Irish Times pozdravil coby „krále fantasie na těchto ostrovech,“ a irský Children’s Book Trust ve svém posledním průvodci světem dětských knih (Guide to Children’s Books) jej uznává za jeho „bezpříkladný příspěvek k dětské literatuře.“ Napsal rovněž pěknou řádku novel pod pseudonymem Anna Dillon.

Příběhy Michaela Scotta o dávných bozích, elfech, skřítcích i lidech se dodnes vyprávějí především na irském venkově, kde tato tradice vyprávění lidových příběhů zůstává stále živá. Lidé věří, že existují magická místa, kudy lze vstoupit do země kouzelných bytostí a kudy občas tyto bytosti přicházejí do našeho světa. O setkáních s bytostmi Sidhe se vypráví nepřeberné množství příběhů a v knize Kočičí zaklínání vám najdete alespoň malý zlomek z obrovské pokladnice pohádek a mýtů smaragdového ostrova.

Fred Gettings: The Secret Lore of the Cat

Tuto knihu můžete číst jak se zcela prostoduchou myslí a nechat se naplnit pohádkovou, občas i zlověstnou atmosférou, tak i poučeni mnohými knihami, jež vyprávějí o prastarém soužití kočky a člověka, aurou, která je spojuje a umožňuje vést v tomto magickém kruhu čáry oběma směry. Vnímavému čtenáři bychom rádi doporučili např. The Secret Lore of the Cat Freda Gettingse. Autor v ní vysvětluje magické aspekty koček, jejichž vnitřní moudrost je učinila předmětem mýtu, bajek a okultního symbolismu v umění a tato mytologie se datuje až ke starému Egyptu, kde byla uctívána jako božstvo. Za pozornost stojí určitě i Mysterious Magickal Cat D. J. Conwaye.

Název knihy totiž neevokuje jenom tajnou kočičí řeč mezi předením, prskáním a mňoukáním, umocněnou ještě tajnou řečí kočičího těla, ačkoliv to vše pořád ještě vede k poetickým obrazům a pohádkovému oparu, snad někdy záhadnému, leč přesto hřejivému a laskavému. Uvolňuje i obrazy zasuté, (chtěně) dávno zapomenuté a běžné lidské mysli nepřípustné. Přečtete-li si Bílou bohyni Roberta Gravese, uvědomíte si, že značná část keltského náboženství je ukotvena nejenom v kultech z oblasti Středozemního moře, ale sahá až do starého Egypta. Ohledně kultu kočky tedy až k bohyni Baštet. Přenesení do keltského prostředí jej zastřelo ponurostí a krutostí, jež si nijak nezadá s rituály spjatými se třemi bohy, jimiž jsou Teutates, Taranis a Esus: jim byla přinášena lidská oběť. Teutates požadoval utopení vyvolených obětí (povětšině v močálech); Taranis je musel mít upálené (losovalo se tažením spálené placky); a Esus si žádal zardoušené. Teutates znamená „bůh kmene“ z keltského teuth „kmen.“ Taranis je bůh nebes a jeho jméno se odvozuje ze slova taran („hrom“), zatímco Esus značí „dobro“ ve smyslu „všeho schopný.“ Esus je navíc synonymní se jménem Lugh („sběhlý v mnoha uměních“), široce uctívaným bohem v keltském světě.

M. Oldfield Howey: The Cat in Magic and Myth

Tento malý religionistický exkurs není samoúčelný. Pomůže pochopit, proč „Sinead O’Dwyreová chytila černou kočku a umlátila ji k smrti…“ Kočičí zaklínání mělo stejný účel jako příprava kouzelného nápoje lásky. Jde o jedno z nejstarších kouzel přivolávajících lásku. „Kočičím tělem je možné zabít i vyléčit, a kočky mohou přivodit smrt a nemoc, ale také je za určitých podmínek zahnat. A když si žena přeje k sobě připoutat muže, najde si kočku, černou kočku, a ve jménu ďábla ji zabije, aniž by se jí dotkla. Živoucí podstata stvoření je určena jemu. A na oplátku se tělo a orgány mohou použít jeho jménem, aby se naplnila jeho vůle. Pak se za svitu měsíce v úplňku vyřízne mozek či játra kočky, usuší se a rozdrtí na prášek. Když žena prášek přidá do jídla či pití vyvoleného muže, snadno ho pak hypnózou k sobě připoutá a ovládne jeho duši i city.“

Giles Blackburn se nakonec z udělání vymanil a kouzlo bylo zlomeno, leč na tu, co jej vrhla, padl známý „zákon kruhového blesku“:

„Městský koroner vydal prohlášení o náhodné smrti slečny Sinead O’Dwyreové. Slečna O’Dwyreová, bytem Rutland Street, zemřela na otravu krve poté, co ji kousla do krku její kočka.“

Soumračnost dostala do vínku i pověst Devět o mořském lidu a jeho vládci.

Loď krále Cathala uvízla na širém moři bez známky, že by ji zadržel útes či chaluhy – tedy stalo se tak kouzlem… Druid mu potře tělo mastí, jež mu umožní dýchat kůží, v dalším ponoru a pobytu pod vodou však ztratí vědomí a probere se jen na okamžik, aby zahlédnul po svém boku krásnou dívku. Samde to byla, která ho jala a chtěla právě jenom jeho z těch tří lodí nahoře na hladině. Měl během devíti nocí prokázat „službu“ každé děvě z podmořského národa, aby desátého dne počaly. Pak je může opustit.

Dále se nám překládají zajímavé zprávy z nejstaršího údobí lidstva. Šlo o dcery čarodějky Sinde, která připlula na ostrov spolu s princeznou Caesir Banba, když tato prchala před hrozící povodní na východě při nadcházejícím konci světa. Spadla či skočila z útesu (vyvýšené místo) do moře (chaosu) a roztříštila se o skálu na kusy, lépe řečeno na devět kusů. Kouzelná moc, jež byla součástí jejího života, ji provázela i ve smrti. Tělo se obnovilo a devět částí nabylo původní podoby, postavy, vzpomínek a schopností. Jen city, jež byly součástí duše, zmizely poté, co čarodějka zemřela.

Michael Scott: Irish Folk & Fairy Tales

Jejich Kouzelná země měla za stavební kameny představy, iluze, a ty živily bytosti ze světa horního, lidé. Jenže jejich vzpomínky slábly a Kouzelná země s nimi. Proto měl Cathal obnovit jako cizinec (sic!) sílu původního plemene a Devět žen vybudovalo devět bran, jimiž nahlížely do světa lidí. Podivuhodná je dilatace času, tolik příznačná pro vstup do jiných světů, jako třeba v našich pověstech při sestupu do podzemního světa, kde hodina znamená den a den století, tak i král Cathal, třebaže měl strávit pod vodou devět dní, nahoře ho postrádali toliko hodinu. Pak se s Devíti ženami setká znovu, z moře se vynoří kovová loď (!) a ukážou mu jeho syna, bezejmenného, chtěje po něm, aby mu dal jméno, neboť ony mu nedokázali dát jméno, neměly sílu (schopnost) pojmenovávat, onu ctnost, kterou Bůh daroval Adamovi, aby pojmenovával vše, na co jeho oko shlédne. Tu se ukazuje, že bytosti mořského světa byly jiného původu než Cathal. Druid mu však radí, aby se neptal na jméno svého syna a ani ho nepouštěl k sobě. A čaroval, aby brzo dosáhli skalnatého pobřeží Banby (ta se svými sestrami Fodla a Ériu tvořila triumvirát bohyní. Když mořeplavci krále Milesia připluli do Irska ze Španělska, požádala každá ze sester, aby to bylo právě její jméno, po níž nazvou tuto zemi. Ériu (Éire) vyhrála, leč Banba se stále ještě používá jako poetické jméno pro Irsko, podobně jako Albion označuje Velkou Británii), a čím blíže byli břehu, tím byla jeho moc silnější. Pomoc mu přišla v okamžik nečekaný – to když se opřel o dřevo postavy na přídi a ze dřeva mu cosi jako jiskra vyskočilo na kůži. Jeho předkové znali kouzlo, jak uvěznit některého z nižších duchů – obvykle gnóm či skřítka – do dřeva, z nějž pak postavili loď nebo vytesali figuru a pak ho v případě nevětšího nebezpečí vyvolali a využili jeho čisté síly. Jenže král svého druidského přítele zabije a tím se připraví o ochránce. V matčině úsměvu uvidí čtyři velikánské tesáky a bezpočet měňavých šupin na jejím těle, a chlapec mu způsobí řezavou bolest ve zraněných rukách, tělíčko pokryté šupinami a beztvaré nohy, tesáky, černý rozeklaný jazyk, temnota, když klesá do krvavých vln šeptaje: „Můj synu…“

Michael Scott

Poslední útočiště pak je nostalgickým připomenutím, že svět zářících bytostí ze světa Sídhe, Túatha Dé Danann, lid bohyně Danann, je stále ve střehu a jeho Kouzelné vojsko může v našem světě zasáhnout, je-li potřeba uchránit dědictví předků, avšak jen tak dlouho, dokud lid vezdejší bude mít víru. Aby přežili, je jim třeba naší víry. Posledního útočiště.

Knihy vypravené nakladatelstvím Argo mají svoji již zaběhnutou úroveň co se týče designu, a není snad nutno dodávat, že vysokou. Dvoustránkové „měkké“ ilustrace Veroniky Zapletalové, i ty na předsádkách a v textu, navozují temnou atmosféru plynoucí z knihy. Uznání je třeba vyslovit Danielu Samkovi za to, jak podrobnou bibliografii irské slovesnosti (v češtině) shromáždil, rozhodně si ji projděte. Nejsou tam totiž jenom vydání posledních 16 let, ale najdete tam i odkazy na Julia Zeyera (např. Maeldunova výprava), třebaže – dá-li se to tak říci – keltský tón u něj zazníval i v dalších dílech, mj. O věrném přátelství Amise a Amila, Kronika o sv. Brandanu ad. Zapomenut by neměl být ani W. B. Yeats, bard Keltského soumraku a člen Zlatého úsvitu. Natožpak kultivovaný překlad Markéty Nové, proto si lze jenom přát, aby se vzniku takových děl přálo v nakladatelství Argo i nadále.

*

© LvcSan
© okultura 2007

Uložit