Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Jacques Le Goff: Peníze a život (Argo, 2005)

Jacques Le Goff: Peníze a život

88 stran, nakladatelství Argo, Praha 2005, vydání první, vázané, cena 159 Kč
ISBN 80-7203-657-2

*

Pozoruhodná práce Peníze a život francouzského historika Jacquese Le Goffa mapuje proměny vztahu křesťanství k lichvě, k penězům, k zisku ve středověku, přičemž velký důraz klade i na zdánlivě paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti.

Le Goff v této své rozsahem nevelké, na myšlenky a smělé interpretace však velmi bohaté a originální práci věnuje pozornost problematice vztahu křesťanství a peněz. Do svých úvah vnáší všechny aspekty nazírání středověkého světa: náboženské, filozofické i ekonomické. Ústředním tématem knihy je tedy někdy paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti, a to jak v podobě traktované intelektuálními elitami, tak ve zjednodušené podobě exempel, s nimiž se věřící setkávali při nedělních kázáních a jež výrazně ovlivňovaly jejich představy o mravním životě a posmrtném nebezpečí.

Jacques Le Goff, rozený 1924, je jedním z nejpřednějších evropských historiků, vlivný spoluzakladatel školy „Nouvelle Histoire“. Dřívější president Hautes Études en Sciences Sociales (EHESS) v Paříži.

Bez ohledu na bývalou železnou oponu udržovala EHESS, kde pracoval, kontakty s východním blokem, kromě polských a maďarských historiků i s kolegy bývalého Československa, zejména s Františkem Graussem, nejprve když byl ještě v Praze a potom, když opustil vlast, v Basileji ve Švýcarsku; s obtížemi s Josefem Mackem, a zvláště s Františkem Šmahelem, s nímž se znovu setkal po pádu komunismu a jemuž vděčí za udělení Palackého medaile v Praze v roce 1992.

Pokračování →

*

→ Zloději Ducha

Děje se tu Zlo? No jestli!

„Nic nemá být v nás zakrytého, co bychom plně Bohu neodkryli a Jemu plně neodevzdali,“ říká mistr Eckhart. Latinské privatio znamená „krást, uloupit“. Jsme svědky toho, jak se dnes zdůrazňují privilegia – rozumějme: „soukromé právo“ – a následkem toho se to, co má býti v komuně – tudíž v obci a tedy předmětem všeobecného „obcování“, to jest sdílení se všemi – ocitne prazvláštním děním v rukách jedinců.

A Zloději přišli na tebe, aby tě obrali o všechno. Bohu díky, aby to udělali rychle a důkladně!

→ Jedinec nad obec?

Staví se tu proto otázka, zda-li máme vůbec co vlastnit? K tomu náš milovaný mistr praví: „V čemkoli se nalézáme, ať už ve schopnosti či neschopnosti, v lásce nebo utrpení, o čem zjišťujeme, že jsme tomu stále nakloněni, toho se máme vzdát.“ Co s tím?

Mluvíme o předmětech a předmětnosti. Jakmile se toužebná představa vtiskne do tohoto světa a oděje se hmatatelností, může se stát předmětem uctívání a zbožňování. I pravil jsem: „Jednoho dne se to Boží proměnilo ve zboží.“

A přicházíme ku počítání. Tu jest kořen. O ten základ opírá se hamižná náklonnost Harpagonova.

Obec je nepočitatelná, kdežto jedinci jsou odpočitatelní.

Pokračování →

Ti, kdož budou čísti tento krátký traktát o mystériu svatého grálu, měli by ku svému osvícení zalistovat v Knize odhalení svatého grálu, jinak Liber C vel Agape vel Azoth (HORUS, Brno 1996), kteráž má obsahovati tajné instrukce devátého stupně. A tajemství to spočívá ve vědění o jednom zvláštním obřadu, vznešené mši sloužené v chrámu Ducha svatého. Požehnaní, kteří následují těchto pokynů, aby poznali strom života a mohli vejít branou do města.

*

1. 

   Babalon na Bestii

   Toto je tajemství svatého grálu, který je posvátnou nádobou naší Paní, Šarlatové Ženy, Babalon Matky Ohavností, Nevěsty Chaosu, která jede na našem Pánu, Bestii.

2. Vycedíš svoji krev, která je tvým životem, do zlatého poháru smilství.
3. Smísíš svůj život s universálním životem. Jedinou kapku nezadržíš.
4. Tvůj mozek pak bude umlčen, a tvé srdce nebude už více tlouct, a všechen tvůj život od tebe prchne; a ty budeš vyvržen na hnojiště, a ptáci se na tvém mase slavnostně pohostí, a tvé kosti se na slunci vybělí.
5. Pozvedne se vítr ze všech stran a vynese tě vzhůru, jako bys byl hrstkou prachu, v rubáši, který má čtyři cípy a předají tě strážci abysu.
6. A protože již v tobě není žádný život, dá strážce abysu andělům pokyn, aby se vítr vzdálil. A andělé jeho tu již nebudou.
7. Nyní tedy ty, který jsi dosáhl tohoto rituálu svatého grálu, zbav se všech svých statků.
8. Máš bohatství; dej ho těm, kteří jej potřebují, nechovej k němu žádnou žádost.
9. Máš zdraví; usmrť se horlivostí svého odevzdání se Naší Paní. Svaly nechť nedbale visí na tvých kostech, a tvé oči ať září neuhasitelnou vášní k nekonečnu, spolu s tvojí vášní k Neznámému, neboť Ona je mimo poznání prokletého.
10. Máš lásku; vyrvi svoji matku ze srdce a plivni do tváře svému otci. Dupni na břicho své ženy a dítě u jejích ňader ať se stane kořistí psů a supů.
11. Neboť není-li toto vůle tvá, pak to uděláme My proti tvé vůli. Takto dosáhneš svátosti grálu v kapli ohavností.
12. A hle! Jestliže pokradmu budeš udržovat jedinou myšlenku sám o sobě, budeš vyvržen do abysu navždy; budeš osamělý, staneš se jedlíkem výkalů a budeš sklíčen ve dni Buď-S-Námi.
13. Arci! Skutečně je toto Pravda, toto je Pravda, toto je Pravda. Budeš obdařen radostí a zdravím a bohatstvím tam, kde ty již více nejsi ty.
14. Potom každý nový zisk bude novou svátostí, a ta už tě neposkvrní; budeš hlučně hodovat s chlípníky na tržišti a panny budou na tě metat růže, a kupci se vrhnou na kolena a přinesou ti zlato a koření. Mladí chlapci budou pro tebe čepovat skvostná vína, a pěvci a tanečníci budou pro tebe zpívat a tancovat.
15. Ty v tom však přesto nebudeš trvat, neboť budeš zapomenut, prach ztracený v prachu.
16. Ani samotný æon ti nebude k ničemu; neboť z prachu připraví Neviditelný Hermés bílý popel.
17. A toto je hněv Boží, že to musí být takto.
18. A toto je milost Boží, že to musí být takto.
19. Pročež ti ukládám, abys ke mně přišel hned na začátku; neboť učiníš-li jen jeden krok na této Cestě, musíš nevyhnutelně dojít až k samému jejímu konci.
20. Tato Cesta je mimo život i smrt; leží také mimo lásku, ale tu vy ještě neznáte; protože vy milovat neumíte.
21. A samotný konec není dokonce znám ani Naší Paní, ani Bestii, na níž Ona jede, ani Panně, její dceři, ani Chaosu, jejímu zákonnému Pánu; ale Korunovanému dítěti to známo je? Není známo, zda-li to ví.
22. Pročež sláva Haditu a Nuit na konci i na počátku; arci, na konci i na počátku.

*

Článek byl poprvé uveřejněn v Revue HORUS, Solstitium Æstatis 1992.
© 1992
© okultura, MMI

Kázání 20b

„Jeden člověk připravil večeři, velkou večeři“ (Lk 14,16).

Kdo ráno dává hostinu, pozve všelijaké lidi, k večeři ale zveme velké a milé lidi a zcela důvěrné přátele.
Dnes pořádají v křesťanství den večerní hostiny, kterou náš Pán svým učedníkům, svým důvěrným přátelům připravil, když jim dal za pokrm své svaté tělo.

To je to první.

Další smysl večeře (Páně): než nastane večer, musí existovat jitro a poledne, božské světlo vzchází v duši a tvoří jitro a duše se k poledni rozpaluje světlem, do šíře a do výše; potom následuje večer.

Nyní chceme mluvit v dalším smyslu o večeru. Když světlo odchází, nastane večer.

Když ale celý svět odpadne od duše, pak je večer, pak dojde duše klidu.

Sv. Řehoř o večeři říká, „Když jíme zjitra, následuje potom ještě další jídlo, po večeři pak nenásleduje už žádné další jídlo. Když duši při večeři to jídlo chutná a jiskérka duše uchopuje božské světlo, není zapotřebí žádného dalšího pokrmu a nehledá ničeho venku a drží se zcela v božském světle.“

Sv. Augustin říká: „Pane, když se nám sebereš, tak nám dej jiného tebe. Na ničem kromě tebe nenacházíme sdostatek uspokojení, protože nechceme nic než tebe. Náš Pán se sebevzal svým učedníkům jako Bůh a člověk a dal se jim opět jako Bůh a člověk, ale jiným způsobem a v jiné formě. Jako tam, kde se nachází veliká svátost: To nedovolujeme nezahalené dotýkat se nebo vidět; pojímáme to do křišťálu nebo vůbec do něčeho. Tak také to udělal náš Pán, když udělal jiného sebe.

Bůh dává se se vším, co je ve Večeři, svým milým přátelům za pokrm.

Joos Van Cleve: Poslední večeře

Sv. Augustin se hrozil toho pokrmu, tu k němu promluvil Hlas v duchu: „Jsem pokrm Velkých; rosť a nabývej velikosti a jez mne! Neproměníš ale mě v sebe, nýbrž ty budeš proměněn ve mně.“

Z toho pokrmu a nápoje, který jsem vzal před čtrnácti dny, vzala síla mé duše to nejčistší a nejjemnější a zavedla to do mého těla a spojila to se vším tím, co ve mně je, takže nic není tak malé jako to, k čemu můžeme přiložit špičku jehly, aby se to se mnou nesjednotilo a je vlastně zajedno se mnou jako to, co bylo počato v těle mé matky, když do mě byl na počátku vlit život.

Právě tak vlastně bere síla Ducha svatého to nejčistší, jiskérku duše, a vynáší ji vzhůru, v požáru, v lásce, jak to teď říkám o stromu: Síla slunce bere v kořenu stromu to nejčistší a nejjemnější a vytahuje to až nahoru do větví a tam se to stane květem. Úplně tak je vším způsobem vynesena jiskérka v duši ve světle a v Duchu svatém a takovým způsobem vynesena do prvního původu a stane se tak úplně zajedno s Bohem a spěje tak úplně do Jednoho a je ve vlastnějším způsobu jedno s Bohem, než ten pokrm v mém těle, ba o mnoho víc, o kolik je čistší a ušlechtilejší.

Proto říká „velká večeře“.

Nyní říká David: „Pane, jak velká a rozmanitá je sladkost a pokrm, který se skryl těm všem, kteří se tě bojí“ (Ž 30,20). A kdo tento pokrm přijme s bázní, tomu nikdy skutečně nechutná; musíme Ho přijmout s láskou; proto přemůže Boha milující duše Boha, takže se jí musí sám úplně dát.“

Sv. Lukáš říká: „Nějaký člověk dal velkou večeři.“ Tento člověk neměl jména. Tento člověk nemá sobě rovného. Tento člověk je Bůh. Bůh nemá žádného jména.

Pohanský mistr říká, že žádný jazyk není schopen vyjádřit výstižné slovo o Bohu kvůli vysokosti a ryzosti jeho Bytí.
Když mluvíme o stromu, tak o něm vypovídáme prostřednictvím věcí, které jsou nad stromem, jako slunce, které působí ve stromu. Proto o Bohu nemůže být ve vlastním smyslu mluveno, protože nad Bohem už nic není a Bůh nemá žádnou příčinu.

Za druhé vypovídáme o věcech prostřednictvím rovnosti, proto opět o Bohu nemůžeme ve vlastním smyslu hovořit, protože Mu není nic rovno.

Za třetí vypovídáme o věcech prostřednictvím účinku. Chceme-li mluvit o mistru, mluvíme o obrazu, který stvořil. Obraz zjevuje mistrovo umění. Všechna stvoření jsou příliš nízké hodnoty, než aby Boha zjevovaly, jsou dohromady nic vůči Bohu, proto nemůže žádné stvoření jediné slovo o Bohu a jeho stvoření projevit.

Proto říká Dionýsius: „Všichni, kteří chtějí o Bohu něco vypovídat, jsou v nepravdě, protože o Něm nic nevypovídají.

Ale ti, kteří nechtějí nic vypovídat, ti mají pravdu, protože slovo nemůže Boha vyjádřit; zato On sám sebe vyjadřuje.

Proto říká David: „My vidíme toto světlo ve tvém světle“ (Ž 35,10).

Lukáš říká: „Jeden člověk“. Je „nějaký“ a „člověk“, není nikomu roven a je nade všemi.

Pán vyslal své služebníky (Lk 14,17). Sv. Řehoř říká: „Tito ‚služebníci‘ jsou řádem kazatelů“; já mluvím o jiném služebníku, to je anděl.

Nadto chceme mluvit o jiném služebníku, to je rozum, o němž jsem už vícekrát mluvil, na nejzevnějším obvodu duše, kde se dotýká andělské přirozenosti a je obrazem Božím. V tomto světě má duše společenství s andělem a dokonce i s těmi, kteří propadli peklu a přece si uchovali ušlechtilost své duše. Tu stojí tato jiskérka nahá (holá) bez jakéhokoliv utrpení a vzpřímena do bytí Božího.

Ona (duše) rovná se také dobrému andělu, který tu také stále působí v Bohu a je z Boha počat a všechna svá díla opět zpět do Boha přinese a Boha od Boha v Bohu přijímají.

Těmto dobrým andělům rovná se jiskérka rozumu, která je bez prostředkování stvořena Bohem, je vznášejícím se světlem a obrazem Božské přirozenosti a od Boha stvořena.

Toto světlo nese duše v sobě.

Mistři říkají, že je síla v duši, která se nazývá syntheresis, tomu tak ale není. Toto (syntheresis) znamená tolik jako něco, co povždy visí na Bohu a nechce nikdy nic zlého. Ještě i v pekle je nakloněna k dobrému. Odporuje v duši všemu, co není čisté nebo božské.

A ustavičně zve k oné večeři.

Proto říká: „Vyslal své služebníky, aby přišli, že vše je připraveno“ (Lk 14,17).

Nikdo se nemusí ptát, co přijímá v těle našeho Pána. Jiskérka, která tu stojí připravena přijmout tělo našeho Pána, stojí stále v bytí Božím. Bůh dává se duši stále, nově, v ustavičném vznikání.

Neříká: „Stalo se“ nebo „stane se“, nýbrž: „Je ustavičně nové a čerstvé jako ve vznikání bez přestání.“
Proto říká: „Je všechno nyní připraveno“.

Nyní říká Mistr, že spočívá síla nad okem, která je širší než celý svět a širší než nebe.

Tato síla bere všechno, co očima je viděno, a nese to všechno do duše. Tomu odporuje jiný mistr a říká: „Všechno, co skrze smysly je vneseno do oné síly, se nedostane do duše. Pročišťuje spíše, připravuje a vyzbrojuje ji, aby byla schopna čistě přijmout andělské světlo a božské světlo.“

Proto: Ale oni nepřijdou, kteří jsou pozvaní.

První říká: Koupil jsem statek, nemohu přijít (vše, co je pozemské), (Lk 14,18).

Dokud ta duše má na sobě něco, co je pozemské, nepřichází na tuto hostinu.

Druhý říká: Koupil jsem pět volů, nemohu přijít, musím si je prohlédnout.

Těchto pět volů je pět smyslů, každý smysl je rozdělen na dva (je to spřežení). Dokud duše následuje těch pět smyslů, nikdy k té hostině nepřijde.

Třetí řekl: Pojal jsem ženu za manželku: nemohu přijít.

Už jsem častěji řekl: Muž v duši, to je rozum. Rozum je namířen rovnou vzhůru k Bohu, to je muž a je jeden a ne dva; když se ale duše obrátí dolů, tak je ženou. Jedinou myšlenkou a jediným pohledem si oděje ženské šaty, a tak se na hostinu nedostane.

Nyní říká náš Pán velmi závažné slovo: „Říkám vám vpravdě: z těchto žádný nikdy mé hostiny neokusí.“

Tu řekl Pán: „Běžte ven do úzkých i širokých ulic.“

Čím víc se duše sebrala, tím je užší, a čím je užší, o to je širší.

„Běžte k plotům a do širokých ulic.“

Část sil duše je „ohrazených“ na oči a na jiné smysly. Ostatní síly jsou nevázané a neomezované tělem.

„Tyto všecky pozvěte a pozvěte chudé a slepé a chromé a nemocné. A ti vejdou k hostině a jinak nikdo“ (Lk 14,21-23,24).

Proto říká sv. Lukáš: „Nějaký člověk připravil velkou večeři“ (Lk 14,16).

Tento člověk je Bůh a nemá jméno.

Abychom se k této hostině dostali, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura 2007

Kázání 11.

„Ve dnech svých líbil se Bohu a byl shledán spravedlivým“ (Kaz 44,16-7).

To slovo, které jsem řekl latinsky, je napsáno v epištole a můžeme to říci o sv. Vyznavači a česky zní takto: „Uvnitř byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech“ (Sir 44,16-7). Byl shledán spravedlivým ve svých dnech, líbil se Bohu ve svých dnech, spravedlnost nalezl uvnitř. Moje tělo je víc v mé duši, než aby má duše byla v mém těle. Mé tělo a má duše jsou více v Bohu, než by byly samy o sobě. Spravedlnost je ale toto: příčina všech věcí v pravdě. Sv. Augustin říká: „Bůh je duši blíž než ona sama sobě“. Blízkost mezi Bohem a duší nezná žádný rozdíl mezi oběma v pravdě. Totéž poznání v pravdě, v němž se Bůh sám poznává, to je poznání každého uvolněného ducha a žádné jiné.
Duše bere své bytí bezprostředně od Boha; proto je Bůh duši blíž než ona sobě samé. Proto je Bůh v základu duše s celou svou božskostí.

Mistr se ptá, zda božské světlo do sil duše se právě tak čistě vlévá, jako je v bytí duše, protože duše má své bytí bezprostředně od Boha a ty síly bezprostředně se vylévají z bytí duše, božské světlo je příliš ušlechtilé na to, než aby se silami udělalo nějaké společenství, neboť všechno, co se dotýká a je dotýkáno, tomu je Bůh vzdálen a cizí. To proto, že ty síly jsou cizí a dotýkají se, ztrácejí svou panenskost. Božské světlo nemůže do nich svítit, ale cvičením a pročišťováním mohou se stát přijímavými. K tomu říká jiný mistr, že těm silám je dáno světlo, které se rovná tomu vnitřnímu světlu, ale není to to vnitřní světlo. Od tohoto světla nabývají dojmu, že jsou přijímavé pro to vnitřní světlo.
Jiný mistr říká, že všechny síly duše, které v těle působí, s tělem odumírají, s výjimkou poznání a vůle: jedině ty zůstávají duši. Odumírají-li ty síly, které působí v těle, přece ve svém kořenu přetrvávají.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Sv. Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a dostiť je nám“ (J 14,8). „K Otci nepřichází nikdo než skrze Syna“ (J 14,9). „Kdo vidí Otce, vidí Syna“ (J 14,9) a Duch svatý je jich obou láskou. Duše je tak jednoduchá v sobě samé, že vždy může přítomně vnímat vždy jeden obraz. Když vnímá obraz kamene, nevnímá obraz anděla a když vnímá obraz anděla, nevnímá nic jiného. Stejný obraz ale co vnímá, musí milovat také v přítomnosti. Kdyby vnímala tisíc andělů, to jest tolik jako dva anděly, přece by nebrala víc než jednoho jediného. Nyní ale se má člověk sám pojmout v jednotě. Sv. Pavel říká: „Když už jste osvobozeni od svých hříchů, stali jste se služebníky Božími“ (Ř 6,20). Jednorozený Syn vás osvobodí od vašich hříchů. Náš Pán ale říká daleko přesněji: „Ale vás jsem nazval přáteli.“ „Služebník neví, co by činil pán jeho. Nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám“ (J 15,15). A všechno, co ví můj Otec, to vím já a všechno, co vím já, víte i vy, neboť já a můj Otec máme jednoho Ducha. Člověk, který ví všechno, co ví Bůh, to je člověk, který zná Boha. Tento člověk uchopí Boha v jeho vlastním bytí a v jeho vlastní jednotě a jeho vlastní přítomnosti a jeho vlastní pravdě. S takovým člověkem je to správné. Ale člověk, který z vnitřních věcí není na nic zvyklý, ten neví, co je Bůh. Jak muž, který má víno ve svém sklepě, ale nic z toho nepil a neokusil, ten neví, jestli je dobré. Tak je to i s lidmi, kteří žijí v nevědomosti: ti nevědí, co je Bůh, a přece věří a domnívají se, že žijí. Takové vědění nepochází od Boha. Člověk musí mít čisté, jasné vědění o božské pravdě. Člověk, který ve všech svých skutcích má pravé spění, u toho je počátek jeho spění Bůh a provedení toho spění je opět Bůh sám a je čistou božskou přirozeností, a jeho spění končí v božské přirozenosti, v Bohu samotném.

Jeden mistr říká, že neexistuje tak bláhový člověk, který by netoužil po pravdě. Proč ale se nestaneme moudrými? K tomu patří mnohé. To nejdůležitější je, že ten člověk přes všechny věci a nade všemi věcmi a nad příčinami všech věcí musí vyjít, a to počíná člověka zarmucovat. V důsledku toho člověk zůstává ve své omezenosti. Když budu bohatý člověk, tak ještě nemusím být moudrý, bude-li mi ale podstata moudrosti a její přirozenost dána a já tou moudrostí budu, pak jsem moudrý člověk.

Kdysi jsem řekl v jednom klášteře: to je vlastní obraz duše, kde není nic vtištěno kromě toho, co je Bůh sám. Duše má dvě oči, vnitřní a vnější. To vnitřní oko duše je to, které hledí do bytí přijímá své bytí bezprostředně od Boha: to je jeho vlastní dílo. Vnější oko duše je to, které je přivráceno ke všemu stvořenému a vnímá je obrazným způsobem a způsobem síly. Ten člověk ale, který je obrácen sám do sebe, takže Boha poznává v jeho vlastní chuti a ve vlastním základě, takový člověk je osvobozen od všech stvořených věcí a sám v sobě uzamčen pravým zámkem pravdy. Jak jsem kdysi řekl, že náš Pán ve velikonoční den přišel zavřenými dveřmi, tak také je to s tímto člověkem, který je osvobozen ode vší cizoty a stvořenosti: do takového člověka Bůh ne že teprve vchází, spíše už tam je podstatně uvnitř.
„Byl bohu libý ve svých dnech.“ Je tu více než jeden den, kdy se říká „v jeho dnech“. Totiž den té duše a boží den. Ty dny, které uplynuly během šesti nebo sedmi dní a ty dny, které tu byly před šesti tisíci lety jsou tomu dnešnímu dni tak blízké jako ten den, který byl včera. Proč? Protože ten čas je v přítomném nyní. Tím, že nebe běží, – to kvůli prvnímu oběhu nebe – je den. Tam se den odehraje v nějakém „nyní“ duše a v jejím přirozeném světle, v němž všechny věci jsou, tu je to celý den: tu je den a noc jedno. Naproti tomu je boží den, kde duše stojí ve dni věčnosti, v podstatném nyní, a tu rodí Otec svého jednorozeného Syna v přítomném nyní, a tu se znovu zrodí duše v Bohu. Kolikrát toto narození se stane, tolikrát rodí jednorozeného Syna. Proto je daleko více těch synů, které rodí panny, než těch, které rodí ženy. Protože panny rodí nad časem ve věčnosti. Kolik synů to tak může být, které duše ve věčnosti rodí? Přece jich nemůže být více než jeden? Protože ona je rodí nad časem ve věčnosti.

Je to velmi správné s člověkem, který žije ve ctnosti, neboť jsem řekl před osmi dny, že ctnosti jsou v božských srdcích. Kdo žije ve ctnostech a působí ve ctnostech, s tím je to správné. Kdo nehledá svých zájmů na žádné věci ani na Bohu, ani ve stvořeních, ten bydlí v Bohu a Bůh v něm. Takovému člověku je rozkošné všechny věci nechat být a pohrdnout jimi a je mu radostí všechny věci dokonat v tom nejvyšším. Říká sv. Jan: „Bůh je láska a láska je Bůh a kdo přebývá v lásce, ten přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm“ (1J 4,16). Kdo přebývá v Bohu, ten se nastěhoval do dobrého obydlí a je dědicem božím. A v kom bydlí Bůh, ten má ctihodné druhy u sebe.

Mistr říká, že duši je dán dar od Boha, kterým duše je pohnuta k vnitřním věcem. Mistr říká, že duše se bezprostředně dotýká Duch svatý, neboť v lásce, v níž Bůh sám sebe miluje, v této lásce miluje také mne a ta duše miluje Boha touž láskou, jíž On sám sebe miluje; kdyby ale tato láska nebyla, pro kterou Bůh tu duši miluje, nebyl by tu ani Duch svatý. Je to žár a výkvět svatého ducha, v němž duše miluje Boha.

Tak píše jeden evangelista: „Ty jsi ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mk 1,11). Druhý evangelista ale píše: „Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo“ (Lk 3,22). A třetí evangelista píše: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mt 3,17). Všechno, co se Bohu líbí, to se mu líbí v jeho jednorozeném Synu. Všechno, co Bůh miluje, to miluje v jednorozeném Synu. Člověk má žít tak, že je jedno s tím jednorozeným Synem a má žít tak, aby byl tím jednorozeným Synem. Mezi jednorozeným Synem a duší není rozdíl. Mezi služebníkem a pánem nebude nikdy stejná láska. Dokud jsem služebníkem, jsem vzdálen od jednorozeného Syna a nejsem jemu roven.

Kdybych se chtěl podívat na Boha svýma očima, jimiž vidím barvu, bylo by to nespravedlivé, neboť toto hledění je časné.

Nyní ale všechno, co je časné, je Bohu vzdálené a cizí. Vezmeme-li čas, a takový jen v tom nejmenším, v tom nyní, je to přece čas a stojí v sobě samém. Dokud člověk má čas a prostor a číslo a mnohost a počet, je na tom špatně a Bůh je mu vzdálen a je mu cizí. Proto říká náš Pán: „Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe“ (Lk 9,23). Nikdo nemůže slyšet mé Slovo, ani mé učení, ledaže sám sebe zapřel. Všechna stvoření jsou o sobě nic, proto jsem řekl: „Zanechte nicoty a uchopte dokonalé bytí, v němž vůle je pravá.“ Kdo svou vůli zapřel, tomu chutná mé učení a slyší mé Slovo. Proto je to u těch stvoření tak, že Boha podle své pravé podstaty více milují než sebe sama. Kdyby duchovou čistou odloučenost poznal, nemohl by se k žádné věci přiklonit, musel by setrvat ve svém čistém odloučení. Proto se říká: „Líbil se mu v jeho dnech.“

Té duše den a ten boží den jsou různé. Kde je duše ve svém přirozeném dni, tu poznává všechny věci nad časem a nad prostorem. Žádná věc jí tu není vzdálená nebo blízká. Proto jsem řekl, že všechny věci jsou v tomto dni stejně ušlechtilé. Kdybychom řekli, že Bůh by stvořil svět včera nebo zítra, byli bychom bláhoví. Bůh tvoří svět a všechny věci v přítomném nyní a čas, který uplynul před tisíci lety ten je Bohu právě tak přítomný a blízký jako čas, který je teď. V duši, která tu stojí v přítomném nyní, rodí Otec svého jednorozeného Syna a v témže zrození se duše opět rodí v Bohu. To je jedno rození. Kolikrát se duše znovuzrodí v Bohu, tolikrát zrodí Otec v duši svého jednorozeného Syna.

Mluvil jsem o síle v duši, ve svém prvním výronu neuchopí Boha, pokud je dobrý, neuchopí ani Boha, pokud je pravdou, pronikne až k základu a hledá dál a uchopuje Boha v jeho jednotě a v jeho pustotě. Síla v duši uchopuje Boha v jeho poušti a v jeho vlastním základě. Proto té síle duše nic nepostačuje, hledá dál potom, co by tu bylo, že Bůh je svém božství a ve vlastnictví své vlastní přirozenosti. Říká se, že není většího sjednocení, než že tři osoby jsou jeden Bůh. Podle toho se také říká, že není většího sjednocení než mezi Bohem a duší. Když se duši dostane polibku od božství, tak stojí v celé dokonalosti a blaženosti, je obestřena jednotou. V prvním doteku se Bůh dotkl duše jako nestvořené a nestvořitelné a dotýká se jí, tu je duše podle toho Božího doteku tak ušlechtilá jako Bůh sám. Bůh se jí dotýká podle sebe sama. Kdysi jsem kázal v latině, a to bylo v den Trojjedinosti. Tehdy jsem řekl: rozdílnost pochází z jednoty, míním rozdílnost v Trojjedinosti. Jednota je rozdílnost a rozdílnost je jednota. Čím větší rozdílnost, tím větší jednota, neboť to právě je rozdílnost bez rozdílu. Kdyby tu bylo tisíc osob, nebylo by tu nic než jednota. Když Bůh hledí na stvořené, dává mu tím jeho bytí; když stvoření hledí na Boha, dostává tím své bytí. Duše má rozumné poznávající bytí. Odtud: kde je Bůh, tam je duše a kde je duše, tam je Bůh.

Říká se: byl nalezen uvnitř. To je uvnitř, co bydlí v základu duše, v tom nejvnitřnějším duše, v rozumu, a nevychází a nehledí na žádnou věc venku. Tam jsou všechny síly duše stejně ušlechtilé. Tam je uvnitř shledán spravedlivým. To je spravedlivé, co je stejné v lásce a v utrpení a v božskosti a ve sladkosti a komu nepřekáží žádná věc, ten se shledá s Jedním ve spravedlnosti. Spravedlivý člověk je zajedno s Bohem. Rovnost je milována. Láska miluje vždy stejné. Proto miluje Bůh spravedlivého člověka jako sebe sama.

Abychom sebe našli uvnitř ve dne a v čase rozumu a ve dni moudrosti a ve dni spravedlnosti a ve dni blaženosti, k tomu nám pomoz Otec a Syn a Duch svatý. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura, 2007

Kázání 58

Ubi est qui natus est rex Judeorum? (Mt 2,2)

„Kde je ten právě narozený král Židů?“

Nuže, všimněte si, kde k tomuto narození došlo! „Kde je ten, který se narodil?“ Já vám říkám, jako jsem už řekl mnohokrát, že se toto věčné narození děje v duši úplně stejně, jako se děje ve věčnosti, ani méně, ani více, neboť je to jedno narození a děje se v samém bytí a v základu duše.

Z toho vznikají otázky. Bůh je jako rozum a smysl ve všech věcech přítomen, a to vnitřněji a přirozeněji než ty věci samy, a kde Bůh jest, tam musí i působit, sám sebe poznávat a říkat své Slovo. Jaké tedy vlastnosti pro toto působení Boží má duše oproti jiným rozumným stvořením, v nichž Bůh také jest? Dejte pozor, v čem je rozdíl.

Proměnění Páně (ikona, 1403)

Bůh je ve všech věcech, bytostně, účinně a mocně. Rodit však může jen v duši – neboť všechna stvoření jsou jen stopy Boží, ale duše je svou přirozeností utvářena podle obrazu Božího. A tento obraz se musí oním narozením ozdobit a dovést k dokonalosti. Tomuto působení a tomuto narození je ze všech stvoření otevřena pouze duše. Věru, každá dokonalost, která se má do duše dostat, ať Božské světlo, milost nebo blaženost, musí tam vstoupit jen a jen tímto narozením a nijak jinak. Čekej jen na toto narození v tobě, a nalezneš všechno dobro a všechnu útěchu, a všechnu rozkoš, všechno bytí a všechnu pravdu. Zmeškáš-li je, zmeškal jsi všechno dobro a všechnu blaženost. A cokoli ti přijde v něm, přinese ti čisté bytí a stálost, cokoli jsi hledal nebo našel mimo ně, zahyne všechno, dělej co dělej. Toto jediné dává bytí, a všechny ostatní věci zahynou. V tomto narození dostáváš účast na božském vlévání a na všech jeho darech. Stvoření, v nichž není obraz Boží, tyto věci přijímat nemohou, neboť obraz duše k tomuto věčnému narození zvláště patří. Děje se vlastně a výlučně v duši, narozené z Otce v samém základu a nejvnitrnějším nitru duše, kam nikdy nepronikl žádný obraz, ani nenahlédla žádná síla.‘

Druhá otázka zní: toto narození působí v samém bytí a v samém základu duše, působí tedy právě tak v duši hříšníka jako dobrého člověka; jaká milost či užitek mi tedy z toho kyne? Neboť základ přirozenosti je u obou stejný, ba dokonce i v pekle zůstává vznešenost této přirozenosti věčně zachována.

Všimněte si, v čem je rozdíl. Tomuto narození je vlastní, že se děje se stále novým a novým světlem. Vždycky přináší do duše velké světlo, neboť takové už dobro je, že kdekoli je, musí se vylévat. V tomto narození se Bůh se světlem vlévá do duše tak, že v samém bytí a základu duše je světla tolik, až vyráží a přetéká do sil duše i do vnějšího člověka. Tak se stalo i Pavlovi, když se ho Bůh dotkl svým světlem na cestě a když k němu mluvil: odraz toho světla bylo vidět i navenek, takže je viděli jeho průvodci a obklopilo Pavla jako blažené. Přebytek světla, které je v základu duše, přetéká do těla, a to se naplňuje jasem. To však hříšník přijmout nemůže a není toho ani hoden, protože je plný hříchu a zla, čili temnoty. Proto říká: „Temnota nepřijímá a nepojímá světlo.“ Je to zaviněno tím, že cesty, po nichž by to světlo mělo vcházet, jsou zahrazené a zatarasené lživostí a temnotou. Neboť světlo a tma nemohou obstát vedle sebe, a Bůh a stvoření také ne: má-li vstoupit Bůh, musí stvoření pryč. O tomto světle člověk dobře ví. Kdykoli se obrací k Bohu, hned do něho vklouzne a zazáří světlo a dává mu znát, co má dělat a čeho nechat a mnoho dobrých rad, o kterých předtím nic nevěděl a nechápal.

„Ale odkud a jak to víš?“ Pohleď a pamatuj si: Tvé srdce se často pohne a odvrací od světa. Čím jiným by se to mohlo dít než oním osvícením? To je tak něžné a radostné, že se ti omrzí všechno, co není Bůh ani božské. Vábí tě to k Bohu a všimneš si mnoha dobrých napomenutí, a nevíš, odkud se berou. Tento vnitřní příklon jistě nemůže pocházet od stvoření ani z nějakých jeho podnětů, neboť cokoli stvořené podněcuje nebo působí, přichází vždycky zvenčí. Samého základu se však „dotýká jen toto působení a čím prostší a oproštěnější si je uchováš, tím víc světla a pravdy i poučení nalezneš. A proto ještě nikdy žádný člověk v ničem nezabloudil – leda tak, že hned na počátku z toho vyšel ven a příliš se upnul navenek. Svatý Augustin říká: „Je mnoho takových, kteří hledali světlo a pravdu, jenže všichni hledali vně, kde žádná není.“ Tak se nakonec dostanou tak daleko, že se už nikdy domů nevrátí a dovnitř nevstoupí. A proto také pravdu nenašli, neboť pravda je uvnitř, v samém základu, a ne vně. Chceš-li tedy najít světlo a náhled veškeré pravdy, očekávej a přijmi toto narození v sobě a ve svém základu: tím se prosvětlí všecky tvé síly i vnější člověk. Když se Bůh vnitřně dotkne tvého základu pravdou, vleje se do tvých sil takové světlo, že pak člověk někdy dokáže víc, než by ho byl kdo mohl naučit. Jak říká prorok: „Porozuměl jsem nad všechny, kteří mne kdy učili.“ Hleďte, proto, že toto světlo v hříšníkovi nemůže zářit ani svítit, proto se ono narození v něm vůbec nemůže stát. To narození nemůže být pohromadě s temnotou hříchů, i když se neděje v duševních silách, nýbrž v bytostném základu duše.

Tu vzniká další otázka. Když Bůh Otec rodí pouze v bytostném základu duše a ne v jejích silách, jak se to týká těchto sil? Čím k tomu mohou přispět, budou-li jen nečinně čekat a pak se radovat? K čemu to je, když se ono narození v silách duše neděje? To je dobrá otázka. Dávej pozor, v čem je rozdíl.

INRI

Každé stvoření působí své skutky k nějakému účelu. Ten účel je vždycky tím prvním v úmyslu a tím posledním v uskutečnění. Tak zamýšlí Bůh ve všech svých skutcích jeden jediný požehnaný účel, totiž sebe sama, a aby duši se všemi jejími silami dovedl do tohoto cíle, to jest do sebe sama. Kvůli tomu činí Bůh všecky své skutky, kvůli tomu rodí Otec svého Syna v duši, aby všechny síly duše dospěly do téhož cíle. Jde za vším, co je v duši, a všecko to zve k této hostině a ke svému dvoru. Jenže duše se se svými silami rozestřela a rozptýlila navenek, každá do svého díla: síla zraku do očí, síla sluchu do uší, síla chuti do jazyka, a tak je její působení dovnitř o to slabší, neboť každá rozptýlená síla je nedokonalá. Proto chce-li uvnitř silně působit, musí všecky své síly svolat zpátky domů, posbírat je ze všech rozptýlených věcí do jednoho vnitřního působení. Svatý Augustin říká: Duše je víc tam, kde miluje, než tam, kde dává tělu život. Poslyšte příklad. Byl jeden pohanský mistr, který se soustředil na jedno umění, totiž umění počítat. Seděl v prachu a počítal a hleděl si svého umění. Tu k němu kdosi přišel a zvedl meč – nevěděl, že to je mistr – a řekl: „Řekni rychle, jak se jmenuješ, nebo tě zabiju!“ Ten mistr byl tak pohroužen do sebe, že toho nepřítele neviděl ani neslyšel a vůbec si nevšiml, co po něm chce. Nedokázal ani říci: „Jmenuji se tak a tak.“ A když ten nepřítel dlouho a silně křičel a on neodpovídal, srazil mu hlavu. To bylo všechno jen aby se naučil přirozenému umění. O co víc bychom se měli ode všech věcí odpoutat my a sebrat všechny své síly, abychom uviděli a poznali tu jedinou, nezměrnou, nestvořenou, věčnou pravdu! K tomu seber všechny své smysly, všechny své síly, celý svůj rozum a celou svou paměť, obrať je k samému základu, kde je skryt tento poklad. Aby se to stalo, věz, že se musíš zříci všech ostatních skutků a musíš dojít do jisté nevědomosti, jinak ho nenajdeš.

Tu vzniká otázka. Nebylo by lepší, aby si každá síla hleděla svého vlastního díla, aby jedna druhé v jejím působení nepřekážela, aby ani Bohu nepřekážely v jeho díle? Může přece ve mně být nějaké vědění o stvořeném, které by ničemu nepřekáželo, tak jako Bůh všecko ví bez překážek a jako svatí? To je užitečná otázka. Dávejte pozor, jak ji rozebereme.
Svatí vidí v Bohu jeden jediný obraz a v něm poznávají všechny věci, a Bůh sám také hledí do sebe a v sobě poznává všecky věci: Nepotřebuje se obracet od jednoho k druhému, jako musíme my. Kdyby to v tomto životě bylo tak, že bychom měli před sebou zrcadlo, a v něm v každém okamžiku viděli všechny věci a poznávali je v jediném obraze, nebylo by nám působení ani vědění žádnou překážkou. Protože my se však musíme od jednoho obracet ke druhému, proto u nás jedno vždycky musí překážet druhému. Duše je totiž tak silně vázána na své síly, že se s nimi vylévá všude tam, kam se vylévají ony, neboť v každém díle, které ty síly působí, musí být i duše při tom, oddaně a usilovně, jinak by vůbec nijak působit nemohly. Když se tak duše se svou oddaností rozptýlila do vnějších skutků, musí pak nutně uvnitř být o to slabší ve svém vnitřním díle. Pro ono narození Bůh chce a musí mít duši prostou, nezatíženou a svobodnou, v níž není nic než on sám a která nic a nikoho nečeká než jeho samého. Jak řekl Kristus: „Kdo miluje něco jiného mimo mne a má rád otce a matku a mnoho jiných věcí, není mne hoden. Nepřišel jsem na svět učinit pokoj, ale meč, abych odsekl všecky věci a oddělil bratra, dítě, matku, přítele, kteří jsou vpravdě tvými nepřáteli.“ Neboť cokoli je ti blízké, to je vpravdě tvým nepřítelem. Chce-li tvé oko vidět všecky věci a tvé ucho všecky věci slyšet a tvé srdce o všem uvažovat, věru se tvá duše ve všech těch věcech musí rozptýlit.

Proto říká jeden mistr: Má-li člověk vykonat nějaké vnitřní dílo, musí všechny své síly soustředit dovnitř, jako by do koutku své duše, schovat se před všemi obrazy a tvary, pak teprve může působit. Musí tu dojít do jistého zapomenutí a nevědění. Jenom v jistém tichu a jistém mlčení může to slovo být slyšet. Ničím mu nemůžeš vyjít vstříc než tichem a mlčením: v tom je můžeš uslyšet, a rozumíš-li tomu správně, v nevědění. Kde člověk nic neví, tam se ukazuje a zjevuje ono samo.

Teď byste ovšem mohli namítnout: pane, vy říkáte, že naše spása je v nevědění, a že to je jako v nějakém nedostatku.

Bůh stvořil člověka k tomu, aby věděl, jak říká prorok: „Pane, učiň je vědoucími.“ Kde je nevědění, tam je nedostatek a prázdnota, takový člověk je jako dobytek, jako opice, hlupák, a to tak dlouho, dokud zůstává v tom nevědění. – Člověk tu musí dospět k jinému přetvořenému vědění, a to nevědění nemůže vzniknout z nevědomosti, ale člověk má dojít od vědění k „nevědění“. Pak se stane vědoucím božským nevěděním a jeho nevědění bude zušlechtěno a ozdobeno nadpřirozeným věděním. A zde, kde jen trpně snášíme, jsme dokonalejší, než kdybychom něco činili a vykonávali. Proto jeden mistr řekl, že sluch je daleko vznešenější než zrak, protože sluchem se člověk naučí více moudrosti než zrakem, a také víc v té moudrosti žije. O jednom pohanském mistru čteme, jak ležel a umíral, jeho žáci před ním mluvili o nějakém velkém umění. A ten umírající zvedl hlavu, poslouchal a řekl: „Podívejme, tomu umění se musím ještě naučit, abych je mohl věčně užívat.“ Slyšení přináší spíš dovnitř, kdežto vidění ukazuje spíš ven, aspoň činnost vidění sama o sobě. A proto nás ve věčném životě bude daleko víc oblažovat schopnost slyšení než schopnost vidění. Neboť skutek slyšení věčného Slova, ten je ve mně, kdežto skutek vidění vychází ze mne, ve slyšení jsem trpný, kdežto ve vidění činný.

Ale naše blaženost nespočívá v činnosti, nýbrž v tom, že trpně snášíme Boha. A oč je Bůh vznešenější než stvoření, o tolik je dílo Boží vznešenější než moje. A právě z nezměrné lásky položil Bůh naši blaženost do trpného snášení: neboť trpíme víc, než činíme, a nesrovnatelně víc dostáváme, než dáváme. A každý dar připravuje naši otevřenost pro nový dar, pro větší dar, a každý božský dar rozšiřuje vnímavost a touhu přijímat ještě víc. A proto říkají někteří mistři, že právě v tom je duše souměřitelná s Bohem, neboť jako Bůh nezná míry v dávání, tak nezná ani duše míru v braní a přijímání. A jako je Bůh všemocný ve svém působení, tak je duše bezedná ve své trpnosti. Proto bude přetvořena Bohem a v Bohu. Bůh, ten má činit, a duše trpět, on má poznávat a milovat sama sebe v ní, kdežto duše má poznávat jeho poznáním a milovat jeho láskou. Proto je duše daleko blaženější tím, co je jeho, než svým vlastním, a také její blaženost spočívá víc v jeho působení než v jejím vlastním. Žáci svatého Dionýsia se ho jednou ptali, proč je všechny Timotheus překonává dokonalostí? Dionýsius jim řekl: „Timotheus je člověk, který trpí Boha. Kdo to dokáže, překoná všecky lidi.“

Proto tvé nevědění není nedostatek, nýbrž tvá nejvyšší dokonalost, a tvá trpnost se tak stává nejvyšší činností. A tak, tímto způsobem se musíš zříci vší své činnosti a umlčet všecky své síly a schopnosti, mašli v sobě vpravdě nalézt toto zrození. Chceš-li nalézt toho narozeného krále, musíš překonat a hodit za sebe všecko ostatní, co kde nalézáš.

Abychom překonali a ztratili všecko, co se tomu narozenému králi nelíbí, k tomu nám pomáhej ten, který se stal lidským dítětem proto, abychom se my stali dětmi Božími. Amen.

*

Dedikace:

Našemu Otci, kterýž Jediný jest. Našemu mistru, slovutnému Eckhartovi. H.R.Z.

© okultura, mmvi

Levá ruka

„Rabi Amoraj seděl a vysvětloval: Jaký je význam verše (1Kr 8,27): „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes Tě nemohou pojmout?“ Jsme vedeni k poznání, že Požehnaný Svatý má 72 jmen.
„Nebesa“ a „nebesa nebes“ naznačují tři úrovně, jimi jsou: Osa (druhý obratel krční), Sféra a Srdce. Každá z nich obsahuje 24 jmen. Tito tři králové jsou zmiňováni i v Sefer Jecira 6,1-2. Osou je král universa, Sférou král roku a Srdcem král duší.

A co je touto Osou (teli)? Slovo teli uvádí i Sefer Jecira 6,1-2.

Fabre d‘Olivet uvádí ve své knize The Hebraic Tongue Restored And the True Meaning of the Hebrew Words Re-established and Proved by their Radical Analysis tento výklad:

Tau-Lamed – TL.
Jakákoliv idea vršení, kupení, akumulace; to, co je seskupováno; to, co se vrší jedno na druhé. Arabský kořen nicméně naznačuje spíše pojem „vystupovat“; a podobný znak se používá i u popisu „vynášení“ zeminy při kopání studně.

Význam tohoto slova je obskurní, jediné podobné slovo se objevuje v Genesis 27,3 a znamená „toulec“.

Autor Bahiru jej spojuje se slovem taltalim, které je již samo o sobě dvojsmyslné. Podle Rašiho je odvozeno z kořene tala (viset), zatímco podle jiných pochází z kořene talal, což znamená „kupit, vršit“.

Podle mnohých autorit je teli imaginární čára, osa, podle níž rotují všechna nebeská tělesa (např. rabi Moše Chajim Luzzatto ve spise Choker u’mekubal 13).

Teli

Podobný názor má, zdá se, naznačovat, že jde o sílu přitažlivosti. Další autority spojují teli s nachašem bariach (had Genese) (Iz 27,1), kde se přirovnává k Leviatanovi, hadovi svinutému a útočnému, k drakovi v moři (Bina).

Ačkoliv někteří jasně tvrdí, že jde o souhvězdí Draka (viz dále v textu o něm), druzí míní, že to je jasně Mléčná dráha (!). Kol Jehuda ve spise Kuzari (4,25) zdůrazňuje, že slovo teli je fono-sémanticky příbuzné slovu tanin, a znamená – „had“. Další názory (Targum) se shodují na tom, že je odvozeno ze slova „rozprostřít, rozvinout“, jak osvědčuje verš (Iz 44,24): „sám nebesa roztahuji“ (talit šamaja).

Souvisí s pohádkovými i bájnými motivy o tom, kterak bohatýr nebo mýtická bytost udeří holí o zem (ranečkem apod.) a svět se rozvine.

Sefer Jecira staví na tom, že teli (viz poznámku, kterou má k tomuto Fabre d‘Olivet) je králem universa. Je proto zdrojem šesti směrů universa, které jsou naopak součástí Člověka Makrokosmu. V pozdějších kabalistických spisech je nazýván Parcuf (personifikace) Zer Anpinu (srv. obdobu Parsifala). Tady to autor nazývá „obrazem, který je před Požehnaným Svatým“ (srovnej Gn 1,26-7).

Tento „obraz“ se dále objevuje v Písni písní (5,11), kde se říká: „vlasy jeho kadeřavé (taltalim)“ (mluví se tam o Erótu v témže duchu). A tamtéž se prozrazuje místo, kde vlastně Král přebývá (Pís 7,6): „Král je těmi kadeřemi spoután“ (!).

Pokračování →