Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (Vyšehrad, Praha 2011)

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi

158 stran, Vyšehrad, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-137-1

*

Tímto dílem dostává se čtenáři do rukou překlad pozoruhodné Knížky pravdy (Daz buechli der warheit) slavného Eckhartova pokračovatele, německého mystika, filosofa, teologa a kazatele Jindřicha Susa (†1366), jehož díla svého času patřila k těm vůbec nejčtenějším. Text je považován za „nejobtížnější z německé mystiky“, vychází u nás poprvé a po mnoha letech tak doplňuje prvore­publiková vydání dvou jiných Susových děl, která vypravil pražský dominikán Silvestr Braito.

Jindřich Suso bývá spolu s Janem Taulerem a Mistrem Eckhartem řazen k hvězdným představitelům „porýnské mystiky“ pozdního středověku. Eckhart byl teolog, důraz kladl na poznání intelektem, a jen občas v jeho kázáních zaznívala mystika, Tauler zase na vůli, kdežto Suso stranil citu. Byl považován především za mystika až žensky něžného, milostného, přetékajícího citem a vládnoucího emocionálně naléhavým obrazným jazykem. Samo jeho jméno, jež se v německém tvaru Seuse tolik blíží slůvku sues – „sladký“.

Badatelé, kteří filosofické aspekty výše jmenovaných autorů vyzdvihují, činí tak na základě přiřazení Eckharta, a potažmo jeho velkých následovníků, k určité myšlenkové tradici, „albertovské škole“, zvané tak podle svého zakladatele Alberta Velikého. Tato škola, jejímž reálným těžištěm bylo dominikánské řádové učiliště (studium generale) v Kolíně nad Rýnem, se vyznačuje výraznějším otiskem novoplatónských (proklovských) prvků („Jedno v nás“) a arabsko-aristotelských („averroistických“) koncepcí „božské­ho“ intelektu. V rámci této školy, považované za vlastní matku „německé mystiky“, pak lze konstruovat filosoficko-teologickou linii jdoucí od Alberta Velikého přes Ulricha ze Štrasburku, Die­tricha z Freibergu, Eckharta a Bertholda z Moosburgu až k Janu Taulerovi a Jindřichu Susovi.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Pokrov - Přímluvce (Novgorod, 1399)

Čest světlu!

To světlo bylo v temnotách, ale ty jej neobsáhly.

Prastaré datum (11.6.) původního letního slunovratu svědčí o tajemství návratu světla. Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. A tak je nám se ptát: kdy a kterak zvěstujeme život věčný?

Heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha“ zní: LILIA NON LABORANT, NEQVE NENT. Hargrave Jennings k tomu uvádí:

Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou stále chybně vykládána, pro jejich zjevnou protikladnost: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou“ [Celá citace zní takto: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalamoun“ (jedná se o některé stupně z učení zednářského řádu) „v celé své nádheře nebyl tak oděn“ (nebo pozdvižen či poctěn, jak je mnohem přesněji uvedeno v řeckém originálu) „jako jedna z nich“ (Mt 6,28-29).]. Co tedy, pokud jde o tuto část textu, má tento ostrovtipný badatel na mysli následující rosikruciánskou glosou nebo vysvětlením? Lilia non laborant, „lilie nepracují“ (jako včely); neque nent, „ani nepředou“ (jako pavouci). A teď k „lisses“, jak jsme se rozhodli je nazývat. Nepracují jako „včely“ (Scarabaei), ani nepředou jako „pavouci“ (Arachnidae).

Být moudrý znamená být osvícený. Lux je Logos, z něhož vše povstalo. Fleur-de-lis (lilie) je lotos (vodní růže), květina zasvěcená Lux, nebo Sul, nebo Slunci. „Auriflamme“ (plamen ohně nebo zlatý plamen) byl dřívější standardou Francie. Později byla nazývána Oriflamme. Byla to svatá vlajka Francie a její barvou byla rudá – heraldická nebo „rosikruciánská“ červeň, znamenající zlato. Tři „lotosy“ nebo „lisses“ byly erbovním znamením Trimurti, trojjedinosti trojitého plodivého principu, nebo Slunce, nebo „Lux“.

„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné narození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a hodnotu“ (cenu a důstojenství). Srv. Hone: Ancient Mysteries Described, kap. „Beehive of the Romish Church“, str. 283. (Starověká mystéria, kap. „Úl církve římské“).

Pokračování →

Toto podivuhodné kázání přichází s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro naši: mluví totiž o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené. A nebyl by to mistr Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč? Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích.

Vpravdě nejde o nic jiného než „kvantový skok“, pro nějž má tento theorém: „A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl před tím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem.“

Čtěte pozorně a myslete ostře.

Aert de Gelder: Křest Kristův (1710)

*

Mortuus erat et revitix, perierat et inventus est (L 15,32)

„Byl mrtev, a zase ožil, byl ztracen a je nalezen“ (L 15,32).

V jednom kázání jsem řekl, že chci poučit člověka, který v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, konal dobré skutky a také o tom, jak tyto skutky společně s tím časem, kdy byly vykonány, znovu ožijí. A to teď chci podle pravdy vylíčit, neboť mě prosili, abych vysvětlil smysl svého tvrzení. A to také hned učiním, i kdyby to mělo být navzdory všem dnes žijícím mistrům.

Všichni mistři souhlasně říkají, že dokud je člověk v milosti, jsou všechny skutky, které koná, hodny věčné odměny. A je to pravda, neboť v milosti působí Bůh tyto činy, a v tom s nimi souhlasím. Naproti tomu se všichni mistři shodují v tom, že upadne-li člověk do smrtelného hříchu, jsou pak také mrtvé všechny skutky, které vykoná v době, kdy je ve smrtelném hříchu, neboť i on sám je mrtev a nezaslouží si věčné spásy, protože nežije v milosti. Takto řečeno je to pravda a v tom s nimi i souhlasím. Mistři dále říkají, že když Bůh dá člověku, který lituje svých hříchů, znovu milost, pak všechny skutky – které kdy vykonal v milosti před tím, než upadl do smrtelného hříchu – povstanou v nové milosti a k novému životu, a budou takové jako předtím. I v tom s nimi souhlasím. Pak ale říkají, že ty skutky, které člověk konal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, jsou navždy ztracené, čas stejně jako ty skutky. A s tím nesouhlasím já, mistr Eckhart, a říkám, že ze všech dobrých skutků, které člověk vykonal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, se neztratí ani jeden a ani ten čas, v němž se staly, pokud ten člověk opět dosáhne milosti. Vidíte, to odporuje tomu, co říkají všichni žijící mistři!

Nuže, dávejte dobrý pozor, kam svými slovy mířím, abyste ten smysl pochopili.

Pokračování →

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

Gershom Scholem: Alchymie a kabala

118 stran, Malvern, Praha 2010, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-73-5

*

Po stěžejním díle Počátky kabaly, jež podrobně analyzuje původ a raná stadia vývoje kabaly, mapuje nakladatelství Malvern dílo Gershoma Scholema (1897–1982), jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů 20. století a znalců židovské mystiky, další základní kritickou a typicky „scholemovsky“ hutnou studií Alchymie a kabala, věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i jejich rozkvět v tzv. křesťanské kabale a theosofii.

Hned na úvodních stránkách vzpomene dvě knihy jistého autora, jenž byl nazýván Abú Aflach as-Sarkastí, přičemž – jak píše – není jisté, zda je to jméno historické osoby nebo fikce. Obě knihy, jež se pod jeho jménem dochovaly, jsou k dispozici pouze hebrejsky, přestože není pochyb o jejich arabském původu. Autor se vyjadřuje vysloveně jako muslim. Tou první je Kniha palmy – Sefer ha-Tamar, velmi pozoruhodný traktát o teorii i praxi „pneumatické filosofie,“ což je nauka o přitahování hvězdného pneumatu pomocí okultních praktik. Na Scholema musela učinit velký dojem, neboť v poznámce sděluje, že ji vydal v hebrejském originálu (sešit I., Jeruzalém, 1926) s německým překladem (sešit II., Hannover, 1927) a dodává: „Do dneška patří k těm nejzáhadnějším textům arabské okultní literatury.“

Objasňuje se tím prastará tradice, jež se váže až počátkům posvátných teokratických dynastií, kdy se mágové pokoušeli stáhnout z nebes dolů hvězdné pneuma.

Pokračování →

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

Julius Evola: Jezdit na tygru. Základní orientace v epoše rozkladu

308 stran, Triton, Praha 2009, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7387-259-5

*

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Pokračování →

Picasso: Avignonské slečny

Ke kořenu věcí se dá dostat přes slova, protože ta vytvářejí obrazy. A obrazy jsou tím, co vnímá duše.  Slovo ohavnost má společný kořen s pojmy havěť, hovno, hyzdit. Ve městě dost dobře nevíme, co je to havěť, to slovo mizí i s tou nešťastnou havětí. Hoven je v některých ulicích spousta a kdo je k sobě upřímný, ví, že občas nějaké udělá. Takže to se ještě užívá. Hyzdit se moc nepoužívá – je to slovo spíše vyhrazené pro písemné projevy. Hyzděním něčeho vzniká ohavnost. Někdy se ovšem ohavnost objeví rovnou. Znáte možná lesní zákoutí, ve kterých na vás padají temné, tísnivé myšlenky. Jejich větve, jako by vás lačně tlačily ke kořenům svých stromů… Ta místa jsou v jistém smyslu ohavná: Dokonce i policejní záznamy znají místa, kde opakovaně dochází ke zločinům, jako by duchové těch míst byli nějací krvaví ohavníci. Ta místa ale nikdo nezhyzdil, mívají svou vznešenost. Neklid a mrazení, pocit, že tam nejste sami, nebo jste naopak podezřele sami, ukazuje na smrt.

Existuje i banální ohavnost, která jako by nestála za pozornost. Dnes ji nacházíme většinou v pohledu ven z okna do ulice zatížené šedivými mraky, pod kterými se paří městský skleník. Shon v ulicích, každý za něčím důležitým. V rádiu „si popovídáme“ o něčem nesmírně zajímavém. Hnusná nesmyslná banalita všedního dne – „ještě to vydržte, za dva dny bude víkend“ – těší hlas z rádia, který bere za samozřejmé, že pět dnů je třeba „vydržet“ a dva dny se budeme zajímat o to, „co se kde děje.“ Ohavnost je rozklad a blízkost smrti a naše duše o tom chce vědět. Protože zahazujeme pět dnů v týdnu, chceme si připomenout smrt. Architekti se mohou přetrhnout, ale ani když se jim sebelépe daří, nemohou napravit tu tíživou ohavnost, jež obklopuje výstavní třídy a lepší ulice. Jak napravit skutečnost, že tolik plochy pokrývá asfalt, že mladí lidé horují pro záchranu pralesů, ale rádi si v obchodě se zbožím z třetího světa koupí cizokrajný nábytek, a to ještě vlastně za nic nemůžou. Je možné, aby lidé udělali uvážlivý krok zpět? Kdo vlastně miluje spěch a spoustu práce, nebo nudu a žádnou práci? Poťouchlá ohavnost, která nebije do očí, člověk se neotřepe hnusem, ale pomalu se nechává uondat. Ve Starém zákoně má slovo ohavnost význam rouhání se Bohu. Chápeme vůbec co je ohavnost? Jsme tak osvícení, že ta věta pro nás nedává žádný smysl. V současnosti není den obdobím světla a lidské aktivity vedené světlem, a noc dobou, kdy má moc to druhé, lidskému zraku nepřístupné. Za dne světlo nevnímáme pro samé cíle a za noci nám slouží k jejich dohledávání. A tak den za dnem – je to na hovno ­ vždyť tolik lidí si myslí, že je v tom politika – ve skutečnosti politická inflace: Obrovské houfy dětí se honí za hračkami, které zastarávají, jen se jich dotknou, a nadávají na své klukovské vůdce, že je v té honbě pořád předbíhají a šidí.

Pokračování →