Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Slovo jako krmě

San Červen - 4 - 2017

Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4
(Vyšehrad, Praha 2016)

Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4

296 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-551-5

 

Psychonautům se konečně dostává do rukou čtvrté pokračování díla Rukopisy z Nag Hammádí obsahující dosud nepřeložené spisy starověkých gnostiků v českém komentovaném překladu z koptských originálů.

V obsáhlém úvodu (str. 17-84) se egyptolog Wolf B. Oerter zabývá historií nálezu, číslováním a edicí kodexů z Nag Hammádí, skladbou jejich listů, zachovalostí, paginací, vzhledem i obsahem textu a vazbou, dále otázkou datování a paleografií.

První z nich, Authentikos logos („Pravé slovo“), jest výkladem o nebeském původu duše, s poznámkou (125) o původu ducha, která už tak matoucí rozdělení na ducha a duši komplikuje další definicí: „duchovní (n. látkovou) duší“; srv. dále pozn. 129 snažící se rozptýlit nejasnosti kolem tohoto pojmu. Následuje úvaha nazvaná Slovo jako potrava a prostředek uzdravení duše, v níž se může skrývat i odkaz na „světelné koláčky“, ať už v duchu Fibionitů, nebeské many, nebo v čistě duchovním smyslu podle Apokalypsy sv. Jana Theologa (Zj 10,8), o „spolknutí malé knihy“, neboť Slovo uzdravuje slepotu duše. Je však také „potrava smrti“, kterou mysli duše předkládá Nepřítel, Odpůrce, a „táhne ji jako na háčku silou v nevědomosti a klame ji.“ Toliko poznání coby potrava života jest záchranou duše, dozví-li se o svém světle, o své hlubině a „uteče-li se do své ohrady, zatímco její pastýř stojí ve dveřích,“ (o „pravém pastýři“ viz J 10,1-16). Z pozemského přebývání se má duše „pozvednout a namáhat se hledáním, jak by mohla porozumět své naději“ a dosáhnout konečného návratu do božské oblasti.

Pokračování →

O cídění zrcadla

San Duben - 17 - 2017

Karfíková Lenka: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi
(Triáda, Praha 2016)

Lenka Karfíková: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi

224 stran, Triáda, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7474-181-4

 

Lenka Karfíková (*1963) se v průběhu posledních let stala nepřehlédnutelným fenoménem na poli patristiky, středověké teologie a filosofie. S každým dílem, za nímž stojí autorsky či editorsky, se zaujatým čtenářům dostávají do rukou pečlivé redigované texty, jež mají povětšině možnost číst vůbec poprvé a svojí povahou odpovídají skryté linii jejího osobního zaujetí, kterou takto s výhodou i našeho vlastního osvícení sama sleduje.

Jak se dovídáme z úvodu, obrací se její zájem ke dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky, autorům čtvrtého a pátého století, kteří výrazným způsobem předurčili podobu křesťanské teologie a filosofie doby následné – k Řehořovi z Nyssy (Proč neříkáme, že jsou tři bohové. Oikoymenh, Praha 2009; O stvoření člověka. Oikoymenh, Praha 2013; Katechetická řeč. Oikoymenh, Praha 2015) a Aureliu Augustinovi (Křesťanská vzdělanost. Vyšehrad, Praha 2005; Vyznání. Kalich, Praha 2006; O boží obci. Karolinum, Praha 2007; O nesmrtelnosti duše. Oikoymenh, Praha 2013).

První článek, podle nějž byl nastaven i název přítomného svazku, Duše zrcadlo. Metafora zrcadla v kázáních na Velepíseň Řehoře z Nyssy a její platonské předobrazy, se snaží přiblížit, kterak Řehoř rozuměl „filosofii Velepísně“, tj. jak dospět k dokonalé apatheia, oproštění se od vášnivosti, na pozadí Origenova výkladu tří Šalamounových spisů (Přísloví, Kazatel, Velepíseň), z nichž právě ta poslední jest zasvěcením do epoptiky, tedy nejvyšších mystérií spojení s Bohem.

Zde jest program duše, či „apathická“ kúra, jak to formuluje LK (str. 20n).

Pokračování →

Chizr

Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:

„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]

„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“

Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:

„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“

Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.

Pokračování →

Patrik Linhart: Horrory roků (Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků
(Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků

368 stran, Paper Jam, Hradec Králové 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87688-43-4

 

Výbor 11 esejů, 17 kritik, 1 kalendářní glosy spolu s úvodem k músopedii chronologicky uspořádaných literárních a výtvarných počinů přes dvacet století včetně 16 s rozmyslem zvolených ilustrací představuje nová kniha Patrika Linharta, jehož předchozí, rozsahem stejně imperiální dílo Vyprávění nočních hubeňourů, počaté v radosti z tvorby, jsme uvedli našim čtenářům již před dvěma lety.[1]

Úvodu vévodí okulturní esej Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl předznamenávající autorův zámysl, s nímž se jal po boku Noren spřádat předivo svých myšlenek. Mrtvá krajina Leona Spillaerta jenom podtrhuje jeho v úvodu vykřičené obvinění, „že jsme svět připravili o veškerou magii.“

Neplatí to však v jeho případě, neboť o vlastní iniciaci se postaral sám s horlivostí Panurga, který na příkaz Lahvice BACBUC vypil všechny knihy v dosahu svého magického kruhu a stal se učeným až po játra znaje jako bohové vše dobré a zlé z pera „Huysmanse, Maupassanta, Machena, Meyrinka, Stokera, Blackwooda, Jakuba Böhma i Swedenborga, Papuse, Eliphase Léviho, Lasenice a Junga.“

Pokračování →

Živý, syn Bdícího

San Prosinec - 25 - 2016

Ibn Síná [Avicenna]: Láska jako cesta k Bohu. Výběr z díla: Živý, syn Bdícího; Pták; Salamán a Absál; Pojednání o lásce
(Academia, Praha 2016)

Ibn Síná [Avicenna]: Láska jako cesta k Bohu. Výběr z díla: Živý, syn Bdícího; Pták; Salamán a Absál; Pojednání o lásce

192 stran, Academia, Praha 2016, vydání první, vázaná, cena 250 Kč
ISBN 978-80-200-2577-7

 

🎄 Jedním ze čtyř pozemských elementů je vzduch, hawa‘. Chavvah, חָוָה, je „život“ nebo „živoucí“, Živa, „životodárce“ či „životodárný“, odtud první žena, matka všeho živoucího (Gn 3,20; 4,1), Eὔα, manželka Adamova. Další zamyšlení se týká právě jeho, neboť ′adam značí „nejsoucí“ (n. neprojevené bytí), Eὔα mu tedy co věno přinesla „život“ nebo „jsoucno“. Eὔ znamená také „dobrý“, v tomto smyslu můžeme číst i výrok: „A viděl Bůh světlo, že bylo dobré“ (Gn 1,4). Hospodin viděl projevené světlo a věděl, že je to Čiré dobro (al-chajr al-mahd), neboť to byl život.

A hawáss (pl.) jsou smysly dělící se na vnitřní, hawáss bátina, a vnější, hawáss záhira. Všimněme si, co k tomu „vnějšímu“ a „vnitřnímu“ praví Henry Corbin ve spojitosti s Ibn ‛Arabím:

„Pojem wilájat lze jen těžko přeložit jedním slovem, je odvozen z arabského kořene w-l-j, který naznačuje blízkost (odtud walí – přítel, druh, oblíbenec; v množném čísle awlijá‘, jako ve slovech Awlijá‘ Alláh – Přátelé Boha. … V kontextu šíi pak wilája označuje vnitřní, duchovní ekvivalent proroctví. Stejně jako existuje u svatého textu bátin (srv. dále), skrytý význam, esoterický protějšek exoterického doslovného čtení (záhir), tak existuje coby protějšek stavu proroctví (nubúwa) stav vnitřní náklonnosti k Bohu (wilája).“

Zavalte divocha smolincem a přivodíte mu smrt.

To už vede přímo k rozlišování duchů, jak uvádí Averroes: „Jsou lidé, ke kterým promlouvá doslovný význam Písma, záhir, a pak jsou ti, kteří jsou schopni pochopit jeho skrytý význam, bátin, a je mu jasné, že kdybychom odhalili těm prvním to, co jen ti druzí mohou pochopit, vyvolalo by to psychózy a sociální katastrofy.“[1] A ty všechny, jež pozorujeme v současném světě, jsou právě výsledkem profanace posvátných textů a poznání a jejich bezhlavého předávání davu, a to skrze nejrůznější současná média jakožto zavádění (zatím) nezpracovatelných obrazů. Zavalte divocha smolincem a přivodíte mu smrt.

Pokračování →

Hlas člověka Bubera

San Listopad - 20 - 2016
Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů (Vyšehrad, Praha 2016)

Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů
(Vyšehrad, Praha 2016)

Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů

192 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-646-8

 

Vyšehrad se soustavně věnuje dílu Martina Bubera (1878–1965), naposledy jsme recenzovali Úvahy o chasidismu (O bráně k činům), a Martinem Žemlou redigovaný svazek s názvem Extatická vyznání vyšel péčí samotného autora poprvé roku 1909. Obsahuje mystické výpovědi o niterných setkáních s Bohem a ve své době byl významným nakladatelským počinem pro svoji touhu vyslovit nevyslovitelné a nejhlubší tajemství své duše.

V jistých aspektech Buber předjímá studii Vladimíra Vondráčka a Františka Holuba[1], pokud jde např. o Annu Vetterovou, když se zajímá, „jak tato žena promlouvá z nouze své blaženosti. Nevím, co je šílenství; vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“

Je zde Plótinos, Valentina označuje za „skrytého démona z počátku letopočtu,“ Symeon, Boží přítel a pěvec z Byzance, pasačka Alpais, divoká selská dívka Armelle a další. Nezařadil však do své knihy rozjímání „všechny nesubjektivní promluvy o extázi“, a tak chybějí Filón, Proklos, Kabasilas, Victorinus, Ruysbroeck i Jan od Kříže, Joachim da Fiore, Hadewijch, vizionářský topograf Swedenborg, indická a gnostická díla, jakož i „bohatý materiál slovanských sekt“, a naopak zařadil „několik vyznání anonymních, jež se vzpírají zkoumání“ – jako Zpěv o holém bytí a vize neznámého Vznešeného chlapce. Mistr Eckhart v Kázání 28 o Marii (vita contemplativa) a Martě (vita activa) praví: »Nuže, vraťme se teď k našim úvahám, jak milá Marta a s ní všichni přátelé Boží se starají „o věci“, ale „neulpívají na nich“. A přitom je konání v časnosti stejně vznešené jako obcování s Bohem, neboť nás přiblíží Bohu stejně jak tomu nejvyššímu, čehož se nám může dostati – kromě zření Boha v Jeho holém bytí. Proto Kristus říká: „Staráš se o věci, ale neulpíváš na nich,“ a tím má na mysli to, že se Marta kvůli svým nižším silám trápila a ty jí stály v cestě, neboť jí nebylo dáno těšit se sladkostí Ducha. Starala se o věci, avšak neulpívala na nich, neulpívala…«

Pozoruhodné jest i to, že třebaže Buber uvodil svůj text citátem z díla Mistra Eckharta – paradoxně „má na mysli to, co je bezeslovné“, a přesto zkoumá vox humana –, nezařadil od něj nic.

Pokračování →

Spřízněné weby