Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Mystérium pražského (mimo)chodce

San Květen - 6 - 2014

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé

John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

Pokračování →

Případ pro začínajícího kata (Režie: Pavel Juráček, Československo 1969)

Případ pro začínajícího kata

*

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.

Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí – vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.

Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.

Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.

Pokračování →

O kejklovném mimochození

Martin M. Mrskoš Březen - 28 - 2009
Tři pírka

Tři pírka

Kam? Dolů dírou.

Všechno začne jednoho dne, kdy se obtěžkáni zastavíte na své cestě a plni nevolnosti z ní sejdete hledat spočinutí. Princezna Ofélie[1] tak mimoděk na cestě najde artefakt oka následovaný za chvíli nalezením prastaré sochy Pana, do níž ho znovu zasadí, a tak opětovně obživne její Duch a z jejích úst vyleze cosi podoby kudlanky nábožné. Ta se pak stane jejím průvodcem, neboť je jenom pantomorfním vtělením tohoto boha.

Na úsvitu jejího mimochození stojí nechutný průlez dírou plnou přerostlého hmyzu (astrální svět), na jejímž konci potkává obrovskou žábu.

Žába je lunární zvíře. Církevní otcové ji pokládali za totemové zvíře čarodějnic. Egyptská bohyně Heket s žabí hlavou propůjčovala dlouhý život a byla symbolem vzkříšení. Podobně jako had však bývá zobrazována s drahokamem na hlavě a symbolizuje moudrost, která dokáže ve všem rozpoznat duchovní sílu.

Proto také po vydatném krmení této arcižáby již zmíněným hmyzem (obětování smyslovosti duchovnímu probuzení) tato praskne a v jejím těle nalezne Ofélie klíč.

Bratři Grimmové[2] zachytili v pohádce Tři pírka podobný motiv. Ve vádě o to, kdo bude příštím vládcem říše, rozfoukne starý král do vzduchu tři pírka. Jedno letí na východ, druhé na západ a třetí přímo kupředu. Nikoliv úkroky stranou, nýbrž cesta vpřed.

Jenže právě to třetí nedoletělo daleko a zbývající bratři se Hlupáčkovi vysmáli. Avšak, nemáme právě to nejpodstatnější přímo před nosem? Právě on si všiml, že tam, kam pírko dopadlo, jsou padací dveře. Vyzvedl poklop, pod ním našel schodiště, kterým sestoupil dolů. Tak přišel k dalším dveřím, zaklepal na ně a slyšel, jak zevnitř něco volá:

„Panenko ty zelená,
nožko kouzelná,
teď nadešla chvíle tvá:
čáry sem a čáry tam,
honem se podívej, kdo to jde k nám!“

Dveře se otevřely a za nimi spatřil velikou tlustou ropuchu; kolem ní seděla spousta malých ropuch.

I Pan věnoval Ofélii takový klíč v podobě (magické) křídy, kterou vysvěcuje a vymezuje posvátný prostor, do nějž podle libosti vstupuje a vystupuje (ve chvílích úzkostného nebezpečí).

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b