Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (Vyšehrad, Praha 2011)

Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi

158 stran, Vyšehrad, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-137-1

*

Tímto dílem dostává se čtenáři do rukou překlad pozoruhodné Knížky pravdy (Daz buechli der warheit) slavného Eckhartova pokračovatele, německého mystika, filosofa, teologa a kazatele Jindřicha Susa (†1366), jehož díla svého času patřila k těm vůbec nejčtenějším. Text je považován za „nejobtížnější z německé mystiky“, vychází u nás poprvé a po mnoha letech tak doplňuje prvore­publiková vydání dvou jiných Susových děl, která vypravil pražský dominikán Silvestr Braito.

Jindřich Suso bývá spolu s Janem Taulerem a Mistrem Eckhartem řazen k hvězdným představitelům „porýnské mystiky“ pozdního středověku. Eckhart byl teolog, důraz kladl na poznání intelektem, a jen občas v jeho kázáních zaznívala mystika, Tauler zase na vůli, kdežto Suso stranil citu. Byl považován především za mystika až žensky něžného, milostného, přetékajícího citem a vládnoucího emocionálně naléhavým obrazným jazykem. Samo jeho jméno, jež se v německém tvaru Seuse tolik blíží slůvku sues – „sladký“.

Badatelé, kteří filosofické aspekty výše jmenovaných autorů vyzdvihují, činí tak na základě přiřazení Eckharta, a potažmo jeho velkých následovníků, k určité myšlenkové tradici, „albertovské škole“, zvané tak podle svého zakladatele Alberta Velikého. Tato škola, jejímž reálným těžištěm bylo dominikánské řádové učiliště (studium generale) v Kolíně nad Rýnem, se vyznačuje výraznějším otiskem novoplatónských (proklovských) prvků („Jedno v nás“) a arabsko-aristotelských („averroistických“) koncepcí „božské­ho“ intelektu. V rámci této školy, považované za vlastní matku „německé mystiky“, pak lze konstruovat filosoficko-teologickou linii jdoucí od Alberta Velikého přes Ulricha ze Štrasburku, Die­tricha z Freibergu, Eckharta a Bertholda z Moosburgu až k Janu Taulerovi a Jindřichu Susovi.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Pokrov - Přímluvce (Novgorod, 1399)

Čest světlu!

To světlo bylo v temnotách, ale ty jej neobsáhly.

Prastaré datum (11.6.) původního letního slunovratu svědčí o tajemství návratu světla. Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. A tak je nám se ptát: kdy a kterak zvěstujeme život věčný?

Heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha“ zní: LILIA NON LABORANT, NEQVE NENT. Hargrave Jennings k tomu uvádí:

Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou stále chybně vykládána, pro jejich zjevnou protikladnost: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou“ [Celá citace zní takto: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalamoun“ (jedná se o některé stupně z učení zednářského řádu) „v celé své nádheře nebyl tak oděn“ (nebo pozdvižen či poctěn, jak je mnohem přesněji uvedeno v řeckém originálu) „jako jedna z nich“ (Mt 6,28-29).]. Co tedy, pokud jde o tuto část textu, má tento ostrovtipný badatel na mysli následující rosikruciánskou glosou nebo vysvětlením? Lilia non laborant, „lilie nepracují“ (jako včely); neque nent, „ani nepředou“ (jako pavouci). A teď k „lisses“, jak jsme se rozhodli je nazývat. Nepracují jako „včely“ (Scarabaei), ani nepředou jako „pavouci“ (Arachnidae).

Být moudrý znamená být osvícený. Lux je Logos, z něhož vše povstalo. Fleur-de-lis (lilie) je lotos (vodní růže), květina zasvěcená Lux, nebo Sul, nebo Slunci. „Auriflamme“ (plamen ohně nebo zlatý plamen) byl dřívější standardou Francie. Později byla nazývána Oriflamme. Byla to svatá vlajka Francie a její barvou byla rudá – heraldická nebo „rosikruciánská“ červeň, znamenající zlato. Tři „lotosy“ nebo „lisses“ byly erbovním znamením Trimurti, trojjedinosti trojitého plodivého principu, nebo Slunce, nebo „Lux“.

„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné narození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a hodnotu“ (cenu a důstojenství). Srv. Hone: Ancient Mysteries Described, kap. „Beehive of the Romish Church“, str. 283. (Starověká mystéria, kap. „Úl církve římské“).

Pokračování →

Toto podivuhodné kázání přichází s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro naši: mluví totiž o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené. A nebyl by to mistr Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč? Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích.

Vpravdě nejde o nic jiného než „kvantový skok“, pro nějž má tento theorém: „A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl před tím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem.“

Čtěte pozorně a myslete ostře.

Aert de Gelder: Křest Kristův (1710)

*

Mortuus erat et revitix, perierat et inventus est (L 15,32)

„Byl mrtev, a zase ožil, byl ztracen a je nalezen“ (L 15,32).

V jednom kázání jsem řekl, že chci poučit člověka, který v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, konal dobré skutky a také o tom, jak tyto skutky společně s tím časem, kdy byly vykonány, znovu ožijí. A to teď chci podle pravdy vylíčit, neboť mě prosili, abych vysvětlil smysl svého tvrzení. A to také hned učiním, i kdyby to mělo být navzdory všem dnes žijícím mistrům.

Všichni mistři souhlasně říkají, že dokud je člověk v milosti, jsou všechny skutky, které koná, hodny věčné odměny. A je to pravda, neboť v milosti působí Bůh tyto činy, a v tom s nimi souhlasím. Naproti tomu se všichni mistři shodují v tom, že upadne-li člověk do smrtelného hříchu, jsou pak také mrtvé všechny skutky, které vykoná v době, kdy je ve smrtelném hříchu, neboť i on sám je mrtev a nezaslouží si věčné spásy, protože nežije v milosti. Takto řečeno je to pravda a v tom s nimi i souhlasím. Mistři dále říkají, že když Bůh dá člověku, který lituje svých hříchů, znovu milost, pak všechny skutky – které kdy vykonal v milosti před tím, než upadl do smrtelného hříchu – povstanou v nové milosti a k novému životu, a budou takové jako předtím. I v tom s nimi souhlasím. Pak ale říkají, že ty skutky, které člověk konal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, jsou navždy ztracené, čas stejně jako ty skutky. A s tím nesouhlasím já, mistr Eckhart, a říkám, že ze všech dobrých skutků, které člověk vykonal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, se neztratí ani jeden a ani ten čas, v němž se staly, pokud ten člověk opět dosáhne milosti. Vidíte, to odporuje tomu, co říkají všichni žijící mistři!

Nuže, dávejte dobrý pozor, kam svými slovy mířím, abyste ten smysl pochopili.

Pokračování →

„Zelený muž“ v katedrále v Norwichi.

Kam směřujeme? Kam jdeš ty?

Pomalu upadáme do Velkého spánku. Uchystal nám úžasný život.

Divoká příroda nezadržitelně mizí v tříšti stále menších ostrůvků jako ledovec tající v teplém moři. Úžas nad komunikačním šílenstvím.

Jsme na vrcholu KOLA a pomalu začínáme padat dolů. Osudově. Opouštíme onu vyrovnávající rovnováhu Sfingy, abychom ji zaměnili za týfónské podněty. Nakonec stejně zase budeme muset použít moudrosti k tomu, aby byla opět nalezena cesta k vrcholu syntézou.

Veškerý styl je zabit. Přichází poledne a mizí náš stín, přicházejí mrákoty, a to je Velký Spánek. Bude trvat možná několik století. Temných věků – jako ve středověku.

Kde jsi teď? Jsi připraven?

Nový Aeon chce slyšet tvé hromové ANO! Celou věčnost tato Věčnost slyšela tvé opakující se ne! ne! ne! Dětství však bylo lidstvu odňato. Přichází zodpovědnost dospělosti, v níž se již neberou ohledy na ufňukané kňourání neposlušného dítěte.

Úsměv Hierofanta v sobě skrývá úděsné tajemství o poslušnosti vyplývající z přísahy dané za úsvitu Stvoření. Řekli jsme: BUĎ. A ONO bylo. Ted‘ však žvatláme JE, a ONO není.

Universum expanduje. Na volném moři si hrají modří delfíni a zpívají. Má mysl se řítí v extázi a srdce i myšlenky běží rychleji než láska. Planety pulsují a do našich duší doléhá rachot nově vznikajících souhvězdí. Vede mě Hlas.

Kolem nás se tká prostor z elektřiny, a už jsme mu dali jméno: kyber-prostor.

A jemu nové zákony: kyber-estetiku.

Studna snů už je napojena, virtuální realita přichází: pro každého ten ‚jediný pravý sen‘. Lidstvo hromadně a nevědomě utíká od reality. Kde bude, až se probudí?

V.V.V.V.V. – Vi Veri Vniversum Vivus Vici.

Pokračování →

Surrexit autem Saulus de terra apertisque occulis nihil videbat (Sk 9,8)

*

Rogier van der Weyden: Marie, Ježíš a Jan Evangelista

Tato slova, která jsem řekl latinsky, píše svatý Lukáš ve svém evangeliu o svatém Pavlovi, a znamenají: „Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl“ (Sk 9,8).

Mně se zdá, že ta slova mají čtverý smysl. První smysl je: když vstal ze země a otevřenýma očima se podíval, neviděl nic, a toto nic byl Bůh. Tedy to, že viděl Boha, nazývá nic. Druhý smysl: když vstal, neviděl nic jiného než Boha. Třetí smysl: ve všem neviděl nic než Boha. Čtvrtý smysl: když viděl Boha, viděl všechno jako nic.

O něco dříve mluvil o tom, že najednou sestoupilo z nebe světlo a srazilo ho na zem (Sk 9,3). Nuže, dávejte pozor na to, co říká. „Světlo z nebe jej osvítilo“ (srv. Sk 9,3). Naši nejlepší mistři říkají, že nebe má v sobě světlo, a přece nesvítí. I slunce má v sobě světlo, to ale zároveň svítí. Právě tak hvězdy mají světlo, které je z nich vyzařováno. Naši mistři říkají: oheň ve své prosté a přirozené čistotě ve svém nejvyšším bodě nesvítí. Jeho přirozenost je tam tak čistá, že ji žádné oko neuvidí. Je tak jemná a oku tak cizí, že kdybychom ji tu měli před očima, nemohlo by se jí oko svou silou zření ani dotknout. Jinde ho však člověk vidí dobře, tam, kde ho třeba přijme kousek dřeva nebo uhlí.

Nebeským světlem rozumíme světlo, kterým je Bůh, k němuž nedosáhne žádný lidský smysl. Proto svatý Pavel říká: „On přebývá ve světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1Tm 6,16). Říká: „Bůh je světlo, k němuž žádný nemá přístup.“ K Bohu není žádného přístupu. Kdo se ještě během (duchovního) vzestupu a růstu chápe milosti a světla, ten Boha nepoznal. Bůh je světlo, kterého nepřibývá. Jenže člověk k Němu musí opravdu dojít prostřednictvím (duchovního) vzestupu a růstu. V tom vnitřním růstu člověk Boha nevidí. Máme-li Boha vidět, musí k tomu dojít ve světle, kterým je Bůh sám. Jeden mistr říká: „V Bohu neexistuje méně ani více ani to ani ono.“ Dokud se ještě nacházíme na vzestupu, nedostaneme se k Němu.

Pokračování →

*

Přišel ke mně ve snu anděl a řekl mi: „Správné slovo není Jesod, ale Pešod!“

Jesod je základ, spojení (Svatého, budiž požehnán, s jeho Nádherou!), na Stromu Života děleného na způsob lidského těla odpovídá pak ‚pohlaví‘; to, co je universální; trůn.

A klíč k tomuto slovu leží v samotném Jesodu.¹

Jesod, Jod-Samek-Vau-Dalet, je číselně 4+6+60+10=80. Tajemství. Pé jako Svatý falus.

Pé je plno ohně. Pur a pyr.

Klíčem k otevření této růžové brány (Porta Rosæ) je Šin, padající jako rosa zevnitř Jesodu na horkou, do červena rozpálenou zemi, na rudého (gules) muže – Adama.

Ve snu jsem viděl obra jako hora vysokého, a v ústech mu běhal právě takový rudý muž.
A mezi dalšími dvěma velehorami ryl hlavou v kotlině, maje hlavu celou orosenou z ranní trávy.

80 = Pé.

Proto „není správné slovo Jesod, ale Pešod!“

Je čas na piktografické srovnání hebrejských písmen:

a

Tady se znovu u obou (Tau a Pé) objevuje známá „třešinka“ s nebeskou rosou (punktace; bod; samohláska!), upomínající hieroglyficky na tajný smysl a původ Kamene.

Pešod, Pe-Šin-Vau-Dalet, je číselně 4 + 6 + 300 + 80 = 390 = 12 = 3.

Æthyrem, do něhož jsem s tímto andělem vstoupil, vířilo množství symbolů, v nichž jsem viděl velikou jednotu.

Změnil jsem slovo sefer (slovo) Jesod na sefar (číslo) Jesod (80), abych tak dostal sipur (ducha) Jesodu (Pé). 80 je Pé, které ideograficky znamená ‚ústa‘.

Jiří Langer píše v Erotice kabaly ², že „slovo sfirah souvisí s asyrským slovem šapirau (regent), protože deset sefir představuje principy, s jejichž pomocí Bůh všechno stvořil, udržuje a všechno také ovládá. Kabalisté sami odvozují výraz sfirah ze slova saper (vyprávěti), protože sefiry vyprávějí o slávě Boží, nebo ze slova sapir (safír), protože (!) ‚jsou čisté a zářivé jako safíry.“

Podstatné vývody týkající se Jesodu obsahuje celá 8. kapitola této knihy, nazvaná Horní světy a jejich erotika. Srovnej se slovem zefír (vánek).

Je to totiž temná narážka na Slovo Æonu, ABRAHADABRA (viz AL, III:1; III:47; III:74-75), vysvětlované již v Revue HORUS³ takto: „Stvořuji, když mluvím.“

Niterně spojené s logogenesí a svatodušní mocí, i s podstatou Nového æonu.

A to je Klíč k Jesodu-Erótu – Pé.

Záměna Pé za Jod má skrytý erotický význam, neboť:

Pé-Samek – PS je to, co označuje pouze díl kruhu nebo totality věci. Část, tvář (Parcufin, Obličej: „Jesod-pohlavní úd ‚Starce‘ končí na prsou ‚Velkého Obličeje,‘⁴ fáze. Akt umenšování, ubývání, tříštění na kousky (!).

Vau-Dalet – DV v arabštině nese tentýž kořen vždy ideu ‚lásky, přátelství, náklonnosti‘ a v moderním idiomu naznačuje ‚vzdělávat přátelství k někomu‘, ‚podat důkaz družnosti.‘⁵

Hebrejské slovo Ajin-Jod-Nun-Kaf – ‚Tvé oko‘ – hluboce souzní s XVI. tarotovým trumfem (atu, domem), kterému se připisuje právě písmeno Pé. Dominantním rysem této karty je Oko Hórovo.

Aleister Crowley se v Knize Thothově zmiňuje o tom, že „existuje v souvislosti s touto kartou ještě její tajný magický význam, který se otevřeně vysvětluje pouze zasvěcencům XI° O.T.O.“⁶ Narážka na to, že se „nedá pochopit ani studiem Oka v atu XV,“ znamená, že je zde skrytá souvislost, hodná přinejmenším povšimnutí. Zvláště když hned poté podotkne, že „je možná přípustné zmínit se o tom, že o tomto předmětu psávali, bez ostražitosti, arabské ságy a perští básníci.“

Ve výronu tohoto Oka se koupe (a nyní si osvojuje dokonce již třetí význam, jenž se naznačuje v atu XV) nejen holubice nesoucí olivovou ratolest (ód), ale také had (ób; viz AL, I:57). Opět tu přečnívá pokyn na logogenetické plození. Karta se vztahuje k planetě Mars a jeho astrologicko-hieroglyfickému symbolu.

A proč je tu Jesod zároveň „ústy“ i „pohlavím“?

*

Poznámky:

¹ Jiří Langer: Erotika kabaly, Brno 1991, str. 104.
² Ibid., str. 103.
³ Revue HORUS, Solstitium Æstatis 1991, str. 89.
⁴ Jiří Langer: Erotika kabaly, Brno 1991, str. 123.
⁵ Ibid., kap. Mužská láska aj.)
⁶ Viz Aleister Crowley: Liber C vel Agape vel Azoth, HORUS, Brno 1996.

*

© San
© okultura, MMIV