Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho (Talpress, Praha 2004)

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho

462 stran, Talpress, Praha 2004, přeložil Zdeněk Milata, vydání první, vázané, cena 299 Kč
ISBN 80-7197-234-7

*

Vážným zájemcům o magii ho jistě není třeba představovat. Autor v této své knize čtenáře dosti podrobně seznamuje s Therionovým životem od kolébky až ke hrobu. Dočteme se zde o Crowleyho dětství, o jeho horolezeckých výkonech a sexuálních výstřednostech, jakož i o četných dalších podrobnostech z mágova pohnutého a dramatického života. Pouze jedna věc jaksi zůstala stranou: Crowleyho magie.

Pokud jsou Crowleyho magické výkony vůbec zmiňovány, pak autor buď zcela otevřeně tvrdí nebo aspoň mezi řádky naznačuje, že šlo pouze o halucinace vyvolané užíváním drog. Booth tímto způsobem degradoval Crowleyho na excentrického dobrodruha a narkomana. Autor sice zřejmě dost pečlivě vybral z různých archivů různá zajímavá fakta, jenže co je to platné, když celkový obraz, který čtenáři předkládá, zůstal žalostně neúplný: chybí totiž to podstatné. Crowley je zajímavý hlavně tím, že byl magikem. Škrtneme-li jeho magické usilování, stane se Crowley jen okrajovou kuriózní postavou. Takový pohled je však více než zavádějící: je hluboce nepravdivý.

Zajímavé je, že Booth na několika místech své knihy napadá Johna Symondse, autora nejslavnějšího Crowleyho životopisu The Great Beast, jehož obviňuje z neobjektivního přístupu a ze zaujatosti vůči Crowleymu, potažmo i z dalších věcí. Symondsova kniha je přitom obecně uznávána za nejlepší a „kanonizovaný“ Crowleyho životopis. Symonds, který na rozdíl od Bootha magii rozumí, věnoval samozřejmě patřičnou pozornost i okultní stránce věci, takže jeho prezentace Crowleyho života je jak fundovanější, tak i – v důsledku své komplexnosti – pravdivější. V čem by měla spočívat Symondsova zaujatost, jsem rovněž nepochopil. Patrně se jedná o nějaké zahraniční spory, do nichž našinec nevidí. Mohu pouze konstatovat, že pokud jde o Crowleyho životopis, měli u nás vydat knihu Symondsovu namísto díla Boothova. Nakladatel prostě, podle mého názoru, šlápnul vedle.

Pokračování →

Epištola k rytířům u připomenutí oudělu jejich

*

Ejhle, popatřil jsem v posledku času svého kolikero prazvláštních oukonů bližními našimi na sobě páchaných, dílcem z nerozumu, a kterak směniti chrám v krám.

Venkoncem je nemálo obtížné učiniti rozhodnutí, alébrž býváme vlečeni hodinami světskými a jest magicky věru nesnadné zlomiti zlovolných siločar této setrvačnosti života našeho.

*

O hoření a chladu vnitřním

Tuto jsem viděl, kolikero zim zpět, jakpak zvnitřku zapálená bytost, rytíř Bou ibn Nay Wárí, srdce hořícího, velmi nadějná od urozenosti, dobrý kov, pro strach a předsouzení mnohá sobě další cesty odepřela. Kteréžto oje a opratě a udítka to byly?

Aj, Synu, máš mnohé moudrosti a bylo ti svěřeno, že nejprve v pícce rozdělati oheň třeba, jinak s tavbou méně ušlechtilých kovů počítati nemožno.

Ku slávě Otce našeho jsme jej společně s tebou zažehli a kopec polínek s Duchem svatým přiložili, a viz! Dílo dobré před našima očima růsti jsme zřeli. Nejen to. Mnohá struska na povrch žhavý vynesena byla, v dál poznána a započtena. Okovy tyto jiní na něj vkládali od kolébky; činíce tak z vlastní pomýlenosti, radosti zvrácené neb zlého outěžku na nich vloženého opět jinými. Čištění a prubování vcházelo čím dále hloub, až jsme narazili na hada zlého a úskočného, co jed potměšilý plival nejprv v myšlení, ku konci už pak i v konání. Jméno toho hada Privatio slulo, neb děliti se nechtěl o předmět magnetismu svého a lupem veskrze pojmouti jej hodlal v moc svou. Fortna opatství thelémského byla takto uzavřena. Nuž, ne v čase strachoty strážci našimi, však zevnitř, bídně a, aj, nemáme zatím vyhlídek k otevření Slávy a vylití Ducha.

*

O umění a duchu lásky

Nedosti tomu tak, viděli jsme více. V požehnaných chvílích snášel se Duch Boží nad ním, a čeho jiní v potu tváře své dobývali, uděloval mu v nadbytku a radost byla v nich s námi, oni nerozuměli svými srdci, kdežto on měl vlohy k iniciaci, jež sic má náležeti všem jedincům našeho druhu, třebaže jen hrstka z nich účinně pocítí její projevení. Mnohokráte jsem, rytíři mí, zdůrazňoval arcidůležitost osobního sblížení s připravovanými matériemi, po vstupu do lesa ovšem tento nevzpomněl rady mé a svoji matérii opustil příklonem k hadímu syčení. Totiž, ustoupení počalo v předmětu lásky a obraz byl nahrazen jiným obrazem. Jak užírající! Vůli vyměniti honce značí stádo medle ztratiti.

A tušíme, víme & svědčíme, že vystoupivše do stromů, máme stádečka rozhojňovati a množení napomáhati, kterak náš milý Bůh nás k tomu nabádá: Milujte se a množte se.

Pokračování →

Poměr, o němž mluví Lucibvs Sannvs, je vztah. Jsme-li přítomni v lásce, pak tu je jen bezprostřední „já“-„ty“, naše bytí zakoušené přímým poznáním a zakoušením navzájem. Jestliže však přestanu vnímat osobně a začnu zpředmětňovat, představovat si, tvořím svět věcí a objevuje se „ono.“ To se objevuje s procesem individualizace. O tobě nemohu říci, že jsi „něco.“ Jsi, a to je kvalita bytí.

Náš mistr Therion mluví o tom ve své Lži, nazvané Udidlo:

Udidlo

Bytí je podstatné jméno; tvar je přídavné jméno.
Hmota je podstatné jméno; pohyb je sloveso.
Proč se bytí odělo tvarem?
Proč se hmota manifestuje pohybem?
Neodpovídej, ó ty v tichu přebývající! Neboť ZDE není žádného „proč“ a „nač“.
Jméno ONOHO známo není; zájmeno interpretuje, totiž dezinterpretuje To.
Čas a prostor jsou příslovce.
Dualita zplodila spojku.
Podmiňovací způsob je otcem předložky.
Člen předznamenává dělení slov; však citoslovce je zvuk, jenž skončí tichem.
Znič proto osm slovních druhů; devátý už je zas blízko pravdě.
I ten však musí být potřen, než budeš pohlcen tichem.
Aum.

(Aleister Crowley: The Book of Lies, str. 28. Samuel Weiser, Inc., York Beach, USA 1986.)

A tu si uvědomujeme, že i vztah „Já-Ty“ je pokusem o výklad. Je už dualitou, spojuje rozdělené.

„Chci Tě vidět jako sebe.“ Podstata, jednota země, „král a země jedno jsou.“ Zprostředkovatel brání nazírání Boha.

Zastřel Bůh sám sebe, aby byl zprostředkováván?

Mají média nárok na bytí? Vždyť přece žádnou podstatu nemají! Jsou odrazem obrazu. Pokoušejí se o výklad (tj. „být základem, podstatou“), ale místo toho spíše prokládají: pravdivé nepravdivým, částečné neúplným, přítomné dočasným, nepřímé zprostředkovaným.

Ukaž zrcadlu zrcadlo a pomátne se z toho. Zakleto do nesčíslna zrcadlení přestává rozeznávat původní a druhotné.

Pokračování →