Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Descensus ad inferos

San Září - 12 - 2016
Druhá Smrt: Mythologem (SomSon79, Sombre Soniks, 2016)

Druhá Smrt: Mythologem
(SomSon79, Sombre Soniks, 2016)

Druhá Smrt: Mythologem

SomSon79, Sombre Soniks, 23rd May 2016
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

 

Projekt Druhá Smrt se rozhodl na svém pátém albu u labelu Sombre Soniks, nazvaném Mythologem, probádat některé mytologické linie, jejichž pozadí se pokusíme vynést na světlo evokací, když tvůrci nezanechali žádné pojítko ke svému hudebnímu ztvárnění, aneb – ponechali posluchači naprostou svobodu přidělit každé skladbě ze svého nitra ten nejniternější obraz.

»Slovo „mýtus“ je pro náš účel příliš mnohoznačné, neotesané a mlhavé; pro začátek nám neposkytne tolik jako výrazy, jež kombinují slovo μῦθος (mythos) se slovem λέγειν (legein), které znamená „spojovat“, „říkat“. Μυθολογία (mythologia) je umění, které existuje vedle i uvnitř poesie; jedná se o nesmrtelné tradiční vrcholky materiálu obsaženého v pohádkách o bozích a bohům podobných bytostech, o hrdinských bitvách a výpravách do podsvětí. Nejlepší výraz pro ně je „mytologéma“ – jsou to pohádky proslulé, ale nikoli nepřístupné dalšímu přetváření. Mytologie je pohybem této látky: je to něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli statického, poněvadž je to schopno proměny,« vysvětluje Karl Kerényi[1] v úvodní stati – Prolegomena, tedy ve smyslu alchymického „kamene-nekamene“, líthos oý líthos, což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan.

Nás ovšem zajímá, že Kerényi dále uvádí „srovnání s hudbou, (neboť) je tomuto tématu nejbližší. Mytologie jako umění a mytologie jako látka splývají v jediný fenomén, stejně jako umění skladatelovo a jeho látka, svět zvuků. Hudební dílo nebo umění nám ukazují umělce jako tvůrce a současně svět zvuků jako stvořený svět. V případě, kdy duše tvůrce není v popředí, můžeme mluvit o umění, které se samo v tvoření vyjevuje. … V mytologii je tvoření obrazné, plyne v ní proud mytologických obrazů. Ale toto plynutí je zároveň rozvíjením. Mytologémata, pevně zachycená ve formě posvátných tradic, jsou nadále svou podstatou uměleckými výtvory. Totéž základní téma lze rozvíjet buď souběžně, nebo posloupně, stejně jako variace na hudební téma. Neboť přestože to, co plyne, zůstává samo o sobě obrazné, lze to stále ještě srovnávat s hudbou, a zejména s určitými hudebními díly…“

Pokračování →

Kde jest, básníku, vykoupení?

San Červenec - 12 - 2016
Adam Borzič: Orfické linie (Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie
(Malvern, Praha 2015)

Adam Borzič: Orfické linie

LVI stran, Malvern, Praha 2015, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-015-7

 

Orfeus svým následovníkům zanechal nástroj na urovnání disharmonie, a musíme mít také na paměti, co nám sděluje Hargrave Jennings ve svém díle Rosikruciáni. Rituály a mystéria:

»Rosikruciáni tvrdí, že hudba nebo melodie – která je očarováním – prochází celou přírodou v jejím zdárném nebo zamýšleném pokroku, ačkoli je jen nářkem či bědováním instinktivní duše nad její „poraněnou“, „obětovanou“ nebo „zničenou schopností“. Běduje nad svým „původním ztraceným rájem“. Hudba sfér není nic nereálného, nýbrž je tak reálná jako atmosféra duchů, neboť „harmonie je sférou duchů“ a disharmonie (třebaže je nutností, podporou a vyrovnáním stvoření) je médiem pro prosté a nižší duchy, kteří zároveň zaplavují svět výměty a sedlinami. V disharmoniích nebo v neharmonickém boji mezi tóny je lůza mezi duchy pobádána k závistivosti, úskočnosti, zlovolnosti, vrtošivosti a trulantskému žití. Přitom krása není nutně krásou; může být svodem. Neboť vyšší stupně odbojných a rebelujících duchů, kteří nacházejí svoji moc ve svém původním vymezení (fenomény mají existovat), jsou svým způsobem – nebo z domýšlivosti – krásní, líbezné tvary duchovního života a přírody; a mnohdy odolávají nejlepším pohnutkám andělů světla. Kabalisté si šeptají, že Bůh „stvořil svět pomocí hudby“; že hudba, tak jak ji známe, je v podstatě mocí; že je slabou, silně proměněnou a pokleslou tradicí, zbytkem ztraceného ráje člověka a vzpomínkou na něj; že (původně skrze ni) bylo všechno možné jakožto dar Boží, což vysvětluje klasické báje o Orfeovi, Amfiónovi a o dalších mytických hudebních divotvůrcích; že hudba je modulována podle pohybů planet v novém řádu postdiluviálního světa a v souladu s novým uspořádáním sluneční soustavy podle mysteriózní aberace (kataklysmatu); že lidstvo tuto hudbu už nemůže slyšet a že lidská duše je tak pokleslá, že jen částečně postihuje slabou a přerušovanou ozvěnu univerzální hudby, která v jiném – nyní materiálním – smyslu vytváří život a podporuje růst a zář každé jednotlivé věci.

Pokračování →

Volání sirén

Jiří Mazánek Srpen - 28 - 2015
Acheloo: Sirens (AD Music, AD66CDr, 2008)

Acheloo: Sirens
(AD Music, AD66CDr, 2008)

Acheloo: Sirens (CDr)

AD Music, AD66CDr, 2008
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

 

Další kmenový autor britského vydavatelství AD Music je Ital Carlo Luzi, užívající pseudonym Acheloo. Jako původně kytarista se však začal zabývat i elektronickou hudbou v roce 1980. Založil skupinu Terra della Sera s Paolem de Gregorim, vytvořili spolu několik méně známých projektů v Německu. Opět s ním a sopranistkou Danielou Massi realizovali v roce 2008 projekt SeraSidereA na 2 CD s názvem Aestetica Tenebrarum. A stejný rok vyšlo u AD Music album Sirens pod pseudonymem Acheloo.

Snad si vysvětlíme ten pseudonym, protože asi bude mít vztah k albu Sirens. Achelous, Acheloos je největší řecká řeka, a podle ní byl nazván i říční bůh. Ten byl sice poražen Héraklem, ale jeho důležitost v mytologii pro zdroje vody je nepochybná. Sirény, v řečtině seirénes, jsou většině z nás známy jako bytosti, které lákaly svým zpěvem námořníky, takže neodolali, zamířili k ostrovu, ztroskotali a zahynuli. Ovšem jejich zpěv byl tak libý, že když plul kolem jejich ostrova Odysseus, nechal všem námořníkům zacpat uši voskem a sebe přivázat ke stěžni, aby je slyšel. Jediný Orfeus byl schopen hrát na svou lyru lépe. Sirény měly buď podobu krásných žen, nebo ptáků s ženskou hlavou.

Pokračování →

Magie & hudba

M. M. M. Srpen - 9 - 2013

Dámy a pánové,

Na počátku bylo Slovo.

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti!

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh.

Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“

Pokračování →

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Text, překlad a studie (Pavel Mervart, Praha 2012)

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Text, překlad a studie

168 stran, Pavel Mervart, Praha 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87378-18-2

*

Nakladatelství Pavla Mervarta nám nedávno představilo výbor z orfických textů pod názvem Orfeův sestup do podsvětí.

Papyrus Derveni našel v roce 1962 Petros Themelis u Derveni. Šlo o zbytky zuhelnatělého papyru spáleného během pohřebního rituálu a následně vysušeného, takže nepodlehl rozkladu. Přírodní podmínky v Řecku totiž nejsou pro zachování papyrů vhodné. Nad rozbalením papyru bděl Anton Fackelmann z vídeňské národní knihovny, který jej nejprve napustil čerstvou papyrovou šťávou a pak pomocí statické elektřiny ze svitku postupně odlupoval kousky. Bohužel je neuspořádal podle pořadí, v jakém je ze svitku odlupoval, nýbrž jak se zdá, často se prostě řídil jejich velikostí. Text, který se na papyru nachází, byl na svitku rozmístěný tak, jak bylo v antice obvyklé: na svitek, který se rozvíjel a zavíjel po délce, se psalo v krátkých svislých sloupcích. V případě Papyru Derveni jich bylo zrekonstruováno celkem 26.

Pokračování →

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina (Malvern, Praha 2011 )

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina

262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-95-7

*

James Hillman správně zdůraznil, že Ficino byl nepochybně tvůrcem ústřední myšlenky quattrocenta: že duše jsou „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí.“

Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.

Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“.

Pokračování →

Spřízněné weby

Okultura

Portál pro magické aspekty moderních dějin a soudobého umění. Alchymie. Astrologie. Hermetismus. Kabala. Magie. Revue HORUS. Recenze umění, knih, filmů, hudby, interview s osobnostmi české i světové okultury.
Posel: hrs (at) horus (dot) cz
🎄

Twitter

    Fotografie

    The Embrace,Theodor Kittelsen, 1914“The wheel that can’t be stopped: It”s human nature.” Illustrated by Samuel D. Ehrhart for Puck magazine, May 15, 1901.tumblr_n2n7bhQtTq1rzim2co1_1280tumblr_msirnmRSU61ruw29zo1_1280tumblr_inline_n06xz1a87F1qjcqcbtumblr_m28j7x6OQV1qb25n6o1_1280325_1Franz Gaul, 18370_c7dc7_1c73ec25_XL0_c7dc8_a5c89da7_XL0_c7e1b_8666d04e_XL0_c7de2_ab8c759f_XXXL0_c7d1e_2b8de5c7_XXXL315f7fb42065ccdf32f11c5c672e50e4tumblr_mxgx3beleF1rj0kjao1_500tumblr_my9k8x1NIH1rzim2co1_500tumblr_mbxtmhqVAW1qbvt5oo1_50010706688266_cb1864c955_b