Taje hyborské mytologie

126

Robert Ervin Howard: Dobrodruh Conan

472 stran, Argo, Praha 2022, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-3858-0

Robert Ervin Howard: Dobrodruh Conan
(Argo, Praha 2022)

Naši čtenáři se seznámili se sbírkou povídek Černý kámen Roberta E. Howarda, kterou vydalo nakladatelství Laser-books už roku 2016, v recenzi Čertovo kopyto, není tudíž třeba Two-Gun Boba nijak zvlášť představovat. Oproti tehdejšímu výboru je však tento svazek téměř dvojnásobně rozsáhlejší, a navíc nakladatelství Argo slibuje další. Nesmíme zapomenout ani na jejich komiksovou řadu Conan z Cimmerie – Svazek I.-IV. – která stále pokračuje.

Služebníci Bit-Jakinovi je rozsáhlejší povídka Roberta E. Howarda, která poprvé spatřila světlo světa v časopise Weird Tales, roč. 25 (březen 1935), pod názvem Gwahlurův poklad. Vyšla také pod názvem Zuby Gwahlurovy, jímž se v příběhu označuje bájný alkménonský poklad – podivuhodně broušené drahokamy – shromážděný údajně potomky bílé rasy, která kdysi v dávných časech vládla onomu království (str. 13).

Jelája

Bohyně Jelája odkazuje během své řeči ku kněžím na stará božstva, z nichž o jednom píše i H. P. Lovecraft:

„Svěřte Gwahlurovy zuby Stygijci Thutmekrimu, ať je odnese do Dagonovy a Derketiny svatyně.“[1]

Jelája, která je pravděpodobně chotí pána podsvětí, hraje v tomto příběhu důležitou roli. Yellala je zeměpisný název řady peřejí a vodopádů v Kongu, kde se příběh odehrává. Ve filištínském (pelištejském)[2] městě Ekrónu se nacházela významná věštírna Baal-Zevul (Belzebuul). Ta mohla být také inspirací pro roli Bit-Jakina v tomto příběhu.

Yellala (1880)

Slovo „hyborský“ je odvozeno od legendární severní země starých Řeků, Hyperboreje, a je takto přeloženo v nejstarší verzi eseje Hyborský věk Roberta E. Howarda,[3] který mohl být vcelku logicky přiřazen za dotčenou mapku na poslední straně přítomného díla. Datuje hyborský věk někdy do období po potopení Atlantidy a před začátkem zaznamenané starověké historie. Podle tohoto eseje se Cimmerie částečně potopí během kataklyzmatu, který předznamenává konec zmíněného hyborského věku, a je obklopena Severním mořem, přičemž vrcholky jejích hor zůstávají nad vodou jako Britské ostrovy. Esej začíná koncem thurianského věku (dějiště Howardových příběhů o králi Kullovi) a zničením jeho civilizací, Lemurie a Atlantidy, geologickým kataklyzmatem. Po něm přeživší lidé upadli do primitivního stavu a technologické úrovně sotva přesahující neandrtálce. Několik takových kmenů migrovalo do severních oblastí toho, co zbylo z thurského kontinentu, aby uniklo zkáze, aby následně zjistili, že tato oblast je sice bezpečná, avšak zapadlá sněhem a již obydlená rasou krutých opic s bílou srstí. Následovala nelítostná válka o území, dokud lidé nevyhnali opice dál na sever, za polární kruh.

Mapa hyborského věku

V hyborském věku panovala božstva jako přísný a nelítostný Krom, Bori, bůh otec Hyborů, laskavý Mitra, smyslná Ištar a hadí bůh Set. „Na žulovém trůně seděl nestvůrný a odporný Pteor, pelišthijský bůh, vykovaný z mosazi, s přehnanými atributy odrážejícími ohavnost jeho kultu“ (str. 51). Dále to byli menší bohové jako Asura, Derketa a Bel, a následně regionální kulty jako Alkmeenon, kanibalové ze Zambuly a kult Zugitů hledajících nesmrtelnost, jimž se podobají také služebníci a kněží Bit-Jakinovi, „šedí chlupatí ďasové, chodící jako lidé a mluvící jakýmsi drmolením, kterému nemůže nikdo rozumět“ (str. 51), „nebyla to opice, zároveň to ale nebyl člověk… [jen] jakási kolébavá příšera zplozená v tajuplných bezejmenných džunglích jihu, kde život bují v páchnoucí hnilobě, jíž nepanuje člověk…“ (str. 57). Znalému čtenáři se vybaví úděsní [ne]tvoři věznění stovky let v kobkách v Případu Charlese Dextera Warda.[4] Např. pelišthijští mudrcové si uměli prodloužit život o stovky let, a právě jejich mrtvolami se živili služebníci Bit-Jakinovi.

Zuby Gwahlurovy

Derketa se objevuje znovu v povídce Rudé hřeby, když se Valerie z Rudého bratrstva zajímala o nezvyklé ovoce, „velké, tmavě karmínové koule visící pod větvemi stromu“ se širokými listy, na nějž jej zahnala příšera podobná stegosaurovi, a už po něm sahala. Conan na to opáčil:

„Tohle sníst, tak ani nepotřebujeme, aby nás dostal do zubů drak. Černoši z Kúše tomu říkají Derketina jablka. Derketa je královna mrtvých. Stačí se šťávy z těch plodů trochu napít nebo si jí potřísnit kůži, a bude po tobě dřív, než se skutálíš k úpatí téhle skály.“

Může nás zarazit, že Fritz Leiber ohodnotil povídku Služebníci Bit-Jakinovi jako jednu ze tří nejhorších conanovských povídek, které podle něj vykazovaly „opakující se a dětinské motivy, dále samoúčelnou směs pseudovědy, divadelních iluzí a – ironicky řečeno – ‚pravého‘ nadpřirozena“.

„Pelišthijský“ (str. 51) je bohužel nepřesný překlad, zaužívané je Pelištejci či starší český název Filištíni. Na str. 59 čteme slovenské „ozlomkrk“, slovo v češtině se nevyskytující.

Ilustrace Hugh Rankina: Za Černou řekou

Povídka Za Černou řekou byla poprvé publikována v časopise Weird Tales, roč. 25, č. 5-6 (květen-červen 1935). Odehrává se v pseudohistorickém hyborském věku v Conajohaře, nově založené akvilónské provincii, kterou král Numedides nedávno uchvátil divokému kmeni Piktů, a pojednává o Conanově boji proti nim v neosídlených zemích za nechvalně známou Černou řekou. Jejich vůdcem je čaroděj Zogar Ság ovládající démony z bažin, kvílející jako duše zatracených, nadto se za Černou řekou šířila příšerná černá smrt z bažin. Je tam i monstrum z dávných bájí, prastarý a zlý had s klínovitou hlavou velkou jako kůň, jemuž dávní lidé říkali Přízračný had, sinalá a ohavná příšera z dávných časů vkrádající se za noci do chýší a požírající celé rodiny. Drtící svou oběť jako hroznýš, avšak s jedovými zuby, jež přinášejí šílenství a smrt. Mělo se za to, že dávno vyhynuli, nikdo však netušil, na co všechno lze narazit v rozlehlých pralesích za Černou řekou. Zogar Ság umí poroučet zvířatům, nikoliv však všem,

„jenom těm, co si pamatují Džhebbala Sága“, [jehož] „kdysi uctívaly všechny živé bytosti. To bylo dávno, když ještě zvířata a lidé hovořili společnou řečí. Lidé na něj zapomněli; i zvířata zapomínají. Pamatuje si málokdo. Lidé a zvířata, co si ho pamatují, jsou bratři a mluví stejným jazykem.“

Conan

Civilizovaní lidé se tomu smějí, žádný ale nedokáže vysvětlit, jak Zogar Ság dokázal přivolat z divočiny ona zvířata a přimět je, aby ho poslouchali. Když něco lidé nedovedou vysvětlit pomocí své nedomrlé vědy, odmítají tomu věřit. Obyvatelé Tauranu měli k primitivismu blíže než většina Aquiloňanů; přetrvávala u nich pověrčivost, ačkoliv její zdroje pohltila minulost. Conan vykáže svoji obeznámenost s prastarým obrazcem, který viděl „tenhle symbol vytesaný v jedné jeskyni, kam po milion let nevkročila lidská noha – v neobydlených horách za Vilajetským mořem“. Později ho „viděl, jak ho jeden černý kúšský lovec čarodějnic nakreslil do písku jisté bezejmenné řeky“, a trochu mu „objasnil jeho význam – pro Džhebbala Sága a zvířata, která ho uctívají, je posvátný“. I v Conanovi doutnaly uhlíky divokého tvora, který zapomněl na člověka, a zasuté „dávné výjevy a napůl ztělesněné vzpomínky, stíny z úsvitu Života, jež rozvinuté rasy zapomněly a zapudily – dávné, pravěké přízraky, nepojmenované a bezejmenné“. K takovým patřil i obludný tvor, jejž Conan zabil v chýši ve vesnici a vylíčil ho jako

„Jedno ze Zogarových božstev. Jeden z Džhebbalových potomků, co se na něj už nepamatoval a musel být k oltáři přikovaný. Opičí samec. Piktové věří, že jsou to posvátná zvířata Chlupatce, který žije na měsíci – gorilího boha Gully.“

Mapa hyborského věku

V dalším Conanově vyprávění buduje Howard fiktivní geografii míst, po nichž se potuloval, a souběžně i jeho mytologii (str. 103). Závěr povídky sebou nese zajímavou nadčasovou a fikci vzdálenou analýzu. Poté, co se Conan natáhl pro džbánek s vínem, hraničář prohlásil:

„Barbarství je přirozený stav lidstva. Civilizace je nepřirozená. Je dílem náhody. A barbarství musí nakonec vždycky zvítězit.“

Marc Cerasini a Charles E. Hoffman ve své knize o Howardově díle označili povídku Za Černou řekou za „western přesazený do sci-fi“. Poznamenali rovněž, že Howard „použil scenérii indiánského románu Roberta W. Chamberse The Little Red Foot jako předlohu pro svou piktskou divočinu“.

Černý cizinec aneb Tranicův poklad

Černý cizinec byl napsán ve 30. letech 20. století, ale za Howardova života vydán nebyl. Když původní verze Conanova příběhu nenašla vydavatele, Howard přepsal Černého cizince do pirátského příběhu Terence Vulmea s názvem Meče Rudého bratrstva. Původní verzi příběhu později přepsal L. Sprague de Camp do jiné conanovské povídky a publikoval ji v časopise Fantasy Magazine v únoru 1953. Pro knižní vydání později téhož roku byl přejmenován na Tranicův poklad. Poprvé vyšel v pevné vazbě v knize King Conan v nakladatelství Gnome Press a poprvé v papírové podobě v knize Conan Dobyvatel vydané nakladatelstvím Lancer Books v roce 1967. Znovu byl vydán spolu s úvodem a dvěma literárními díly o tomto příběhu a studií o Howardovi od L. Sprague de Campa s ilustracemi Estebana Marota pod názvem Tranicův poklad v nakladatelství Ace Books v roce 1980. Howardova původní verze příběhu vyšla poprvé v roce 1987 v knize Echoes of Valor a nedávno ve sbírkách The Conan Chronicles Volume 2: The Hour of the Dragon (Gollancz, 2001) a Conan of Cimmeria: Volume Three (1935-1936) (Del Rey Books, 2005).

Příběh se točí kolem vidiny, již měla Tina (str. 164):

„Byl to černý muž v černém člunu, jenž na vodě hořel modrým ohněm! Vysoký muž, černý jako černoch a zahalený černým pláštěm!“

Hrabě Valenso ji za to nechal zbičovat a rozhodl se ji spolu s Belesou v nějakém přístavu prodat. Pak však dojde k jejich setkání s neznámým černým cizincem:

„Pořád byla otřesená hrůzou, byť nedokázala určit, co přesně na té černé postavě rýsující se proti červenému světlu probudilo v její duši tento šílený odpor. Tvarem byla lidská, ale obrys měla divný – nepřirozený –, Belesa by však tuto nepřirozenost nedovedla jasně vymezit. Uvědomovala si ovšem, že nepopatřila na lidskou bytost a že ji ten pohled připravil o veškeré nově nalezené odhodlání.“

Černý cizinec

Následně se z černého pralesa začalo ozývat zvláštní rytmické tepání – jednotvárné údery nepodobné víření piktského bubnu, na což Tina s hrůzou zareagovala:

„Černý muž – tluče na černý buben – v černém lese! Ach, zachraň nás!“

Na západě se svíjel a kypěl černý mrak, který se rozlil přes okraj světa jako ohromná hmota klokotající černě[5] žilkované ohněm. O podobné černé hrůze píše H. P. Lovecraft v souvislosti se Shub-Niggurathem, „Černou kozou z lesů“ nebo „Černou kozou s tisícem mláďat“, v apokryfní lovecraftovské literatuře se pak objevují další obrazy jako „Černá křídla (Cthulhu)“, „všeprostupující sen prosakující z bezedného černého moře“ a „černá noční můra“. Pro Valensa je to „stín z [jeho] rudě zbrocené minulosti“, který „povstal, aby [ho] štval až do pekla“, „stín mé šílené krutosti; hrůza z dávných dob; žádný smrtelník z masa a kostí“, a směje se Zaronově nápadu, že ho vyštvou ven z černého pralesa:

„Hledej stín, jenž pluje před mrakem, který zakrývá měsíc; šátrej ve tmě po kobře; pronásleduj mlhu, jež se o půlnoci plíží z bažiny.“

Poté, co na pobřeží po bouři připluje Strom, vyjde najevo, o co mu jde: všichni chtějí poklad, který starý Tranicos ukryl někde v blízkosti zátoky. Belesa se zeptá hraběte Valensa, kdo je černý muž, a ten se jí svěřil, že v mládí vyhledal pomoc u jednoho černého mága, který na jeho přání přivolal démona z dálných propastí bytí a propůjčil mu lidskou podobu, musí však jako každý smrtelník, jenž po něm chce vykonání nějakého úkolu, zaplatit cenu za přivolání někoho z černého lidu. Mág toho dušeprostého nalezence z temnot svým temným uměním obelstil, spoutal ho v pekle a on tam marně kvílel a měl tam zůstat navěky. Ale protože dostal podobu člověka, mág nedokázal zcela přerušit spojení, které tvora poutalo k hmotnému světu, a nikdy nebyl s to zcela uzavřít vesmírné chodby, jimiž umožnil vstup na tuto planetu.

Mapa hyborského věku

Howard poprvé zmiňuje pekelnou topologii, kterou již před ním úspěšně rozvíjel H. P. Lovecraft ve svých černomagických příbězích, do jejich okrsku patří i „vesmírné chodby“, Setovy tunely vedoucí z mimosvětských dálav kelipotu do našich končin, nebo výstupní místa v podobě Lynchových koloniálů, z nichž vycházeli umounění bezdomovci, či přízračná místa v lesích kolem Twin Peaks, kudy na tento svět vcházel BOB.

Černý muž nakonec unikl z pekla, jako BOB z Černého vigvamu, a od té doby putuje jako Stín za Valensem, aby srovnal svůj chmurný účet. Umí oči stráží oslepit spánkem, zástrčky a závory pro něj pranic neznamenají, umí rozpoutat bouře a rozkazovat hadům z hlubin a nočním ďasům. Conan jej nakonec zničil „ohněm a stříbrem“, jež jsou pro zlé duchy smrtící.

Zambulští lidožrouti

Stíny v Zamboulii (Shadows in Zamboula) jsou jedním z původních příběhů Roberta E. Howarda o Cimmeřanovi jménem Conan, který poprvé vyšel v časopise Weird Tales v listopadu 1935 – v tomto svazku pod názvem Zambulští lidožrouti – její původní název byl Zamboulští lidojedi (The Man-Eaters of Zamboula). Pouštní město Zamboula (v originále v tomto znění), zvané též Město lží; „v tomto prokletém městě, které postavili [Styžští] a jemuž vládnou [Hyrkánci] – kde bílí, hnědí i černí plodí křížence všemožných odporných barev a plemen –, kdo dokáže říct, kdo je člověk a kdo démon v přestrojení?“ Hyrkánie byla pozoruhodná svými čaroději a démony.

A označení kmene „Stygians“ se pojí s přídavným jménem „Stygian“, a to od slova „Styx“, v češtině tedy „styžský“, „Styžští“ atd.

Nesouhlasím ani s plošnou změnou Hyrkánců[6] na Turánce[7] (viz pozn. 1 na str. 226). Hyrkánci jsou barbarská rasa, která v dávnověku obsadila území označované jako Hyrkánie. Hyrkánská civilizace pochází podle Howarda z Lemurů, kteří přežili kataklyzma. Nadto Howard ve svém eseji Hyborský věk jasně uvádí toto:

Hyrkánec

„Tato invaze přišla ze starobylého hyrkánského království Turan na pobřeží vnitrozemského moře, ale další, ještě divočejší hyrkánský nápor přišel ze severu.“

O něco dál pak pokračuje v podobném duchu ve výkladu dějepravy:

„Mezitím Kimmerijci, kteří putovali na jihovýchod, zničili starobylé hyrkánské království Turan a usadili se na jihozápadním pobřeží vnitrozemského moře. Moc východních dobyvatelů byla zlomena.“

Svatokrádežně také zpochybňuji označení „Cimmeřan“, když máme zaužívané buď Kimmeriové, nebo též Kimmerijci. Howard mísí skutečnou historii se svou fiktivní pseudohistorií, což je zcela v pořádku, ale tam, kde se odkazuje na v dějinách existující kmeny či národy, měla by být při překladu použita ta podoba transkripce, která je už pevně usazená.[8]

Jedním z magických předmětů, o nichž v příběhu jde, byl prsten s drahokamem, jemuž se říkalo Chóralská hvězda, jež byla odcizena ófirské[9] královně, a „v ní se skrývají čáry, s nimiž ten, kdo je umí řádně ovládat, dokáže zotročit srdce kteréhokoliv příslušníka opačného pohlaví“.

Rudé hřeby

Povídka Rudé hřeby je jednou z nejdelších, v nichž Conan vystupuje a zároveň poslední, kterou Howard napsal v polovině roku 1935 – obratem ji přijal časopis Weird Tales, který ji na pokračování vydával od července do října 1936. Redakce mu však v té době dlužila více než patnáct set dolarů, což nebylo v dobách hospodářské krize nikterak málo. Atmosféra této doby mohla mít vliv na následující řádky:

„Inu, i v mé domovině občas zavládne hladomor, lidé ovšem trpí, jedině když není co jíst v celé zemi. V civilizovaných krajích jsem ale viděl takové, kterým bylo zle z přežírání, zatímco jiní strádali. Ano, viděl jsem lidi padat a umírat hlady u zdí obchodů a skladišť nacpaných jídlem.“[10]

Howard se proto začal více věnovat psaní westernových příběhů. V červnu roku 1936 se dozvěděl, že jeho nemocná matka upadla do kómatu, což jen zhoršilo jeho psychický stav – trpěl depresemi –, přišlo mu, že už nemá na světě pro co žít. Zastřelil se v autě pistolí zapůjčenou od přítele.

Příběh se odehrává ve ztraceném městě, do nějž Conan vstupuje a jehož zdegenerovaní obyvatelé jsou zapleteni do vražedné krevní msty. Díky temným motivům zmaru a smrti je příběh považován za klasiku conanovské literatury a zároveň je Howardovými badateli uváděn jako jeden z jeho nejlepších.

Edgar Rice Burroughs: Tarzan a klenoty Oparu

Po útoku draka vstoupil Conan a Valerie do města protkaného prastarými zavlažovacími kanály místy zpola zasypanými a zarostlými kaktusy, všude cimbuří, hradby a minarety, a stanuli před velkou železnou bránou v severní hradbě pokrytou rezavými skvrnami a tlustými vrstvami pavučin. Když ji otevřeli, uviděli dlouhou širokou síň ubíhající do nedohledna s čtvercovou dlažbou ze zvláštního červeného kamene a stěnami z lesklého zeleného materiálu, v němž Conan rozpoznal nefrit, a klenutý strop z lazuritu ozdobeného shluky velkých zelených kamenů, jež se jedovatě leskly.

Tady jsem byl zmaten výrazem „zelené ohníny“ („green fire-stones“, str. 289) – slovo ohníny jsem nikdy neslyšel a nenašel jsem ho ani na internetu. Nakonec mne napadlo použít slovensko-český překladač, a vypadlo na mne, že jde o „světlušky“, což by vysvětlovalo Conanův výklad, že „prý jsou to zkamenělé oči pravěkých plazů, kterým pradávní lidé říkali Zlatí hadi. Ve tmě září jako kočičí oči. V noci budou tuhle síň osvětlovat, bude to po čertech divné osvětlení.“ Zasloužilo by si to aspoň vysvětlující poznámku. Dále čteme: „Strop byl posázený zelenými ohnivými kameny a jejich světlo bylo přesně tak přízračné a šalebné, jak Conan předvídal.“ („In the ceilings the green fire-gems were set, and their light was as ghostly and illusive as Conan had predicted.“)

Thomas Yeates: Královna La z Oparu (ilustrace)

Město se jmenuje Xuchotl a Valerie se to dozvěděla, když zabila Planoucí lebku – pohlédne-li na ni někdo, kdo nerozumí jejímu tajemství, zmrzne mu krev a zchřadne mozek, po doteku následuje šílenství a zkáza. Nakonec opouští ve spěchu město a v patách jim je neznámý nepřítel – všechny ty zvuky nevydávaly lidské nohy. Byl to lezoun, příšera přivolaná z katakomb.

Rudé hřeby (první vydání)

Xuchotl postavila rasa z jihu, po jeho dokončení popravili všechny černé otroky, k ochraně města použili strašlivé čáry – vzkřísili svým nekromantským uměním draky, kteří v této ztracené zemi kdysi žili a jejichž obludné kosti našli v pralese. Ty kosti oděli masem a životem a živoucí netvoři pak kráčeli zemí stejně, jako když byl Čas ještě mladý. Čarodějové však utkali kouzlo, kterým je udrželi v pralese, aby nevylézali na pláň. Olmec z Tecuhltliů vyprávěl o temných a záhadných věcech, o černých čárech a kouzlech seslaných v černé noci katakomb, o prapodivných stvůrách přivolaných coby příšerní spojenci z temnot. Ani Tecuhltliové však nebyli bez tajemství. Tascela je stará stovky let a život a mládí si navrací obětováním krásných mladých žen a vysátím esence života, kterou přejme do svého těla a rozkvete pak novou svěžestí a půvabem.

Příběhy Roberta E. Howarda často vyjadřují autorovo přesvědčení o tom, že civilizace v sobě nesou zárodky své vlastní zkázy. V námětu o ztraceném městě našel prostředek k vyjádření těchto názorů. Howardův puritánský dobrodruh Solomon Kane zkoumal ztracené africké město Negari v povídce Měsíc lebek, která vyšla v časopise Weird Tales v roce 1930. V Howardově novele lze rozeznat vliv románu Ona od H. Ridera Haggarda a ztraceného města Opar, jediné přežívající kolonii dávné Atlantidy, které se objevuje v románech o Tarzanovi od Edgara Rice Burroughse. Howardovu Negari vládne svůdná královna Nakari, připomínající Haggardovu Aišu, u níž není jasné, zda jde o démona, padlého anděla nebo jen sen, a Burroughsova královna a velekněžka La z Oparu.

Robert E. Howard

22. července 1935 poslal Howard rukopis románu Rudé hřeby do redakce Weird Tales. V té době se o své myšlenky podělil s dalším kolegou, Clarkem Ashtonem Smithem:

„Včera jsem Wrightovi poslal třídílný seriál: Rudé hřeby, který, jak pevně doufám, se mu bude líbit. Po Conanově příběhu a nejpochmurnější, nejkrvavější a nejnelítostnější příběh dosavadní série. Možná až příliš drsné a surové, ale já jsem pouze vykreslil to, o čem jsem upřímně přesvědčen, že by se tak projevily reakce určitých typů lidí v situacích, na nichž visel děj příběhu…“[11]

Později téhož roku sdělil Howard Lovecraftovi:

„Poslední příběh, který jsem prodal Weird Tales – a dost možná je to i poslední fantasy, kterou jsem kdy napsal –, je třídílný seriál o Conanovi, který byl nejkrvavějším a nejvíc sexy weird příběhem, jaký jsem kdy napsal. Nebyl jsem spokojen s tím, jak jsem v povídkách zacházel s úpadkovými rasami, a to z toho důvodu, že degenerace je u takových ras natolik rozšířená, že ji nelze ignorovat jako motiv a jako fakt, má-li mít fikce nějaký nárok na realistické podání. Ve všech ostatních povídkách jsem ji přehlížel jako jedno z tabu, ale v tomto příběhu jsem ji neignoroval…“[12]

Bonusy obsahují Neoznačené poznámky, následují pracovní verze A a B povídky Vlci za hranicí, dále osnovu A a B povídky Černý cizinec, osnovu Zambulských lidožroutů, pracovní verze Rudých hřebů, a Dopis P. Schuyleru Millerovi, celý svazek uzavírá Mapa hyborského věku.

*

Two-Gun Bob

O vydávání a rozšíření Howardova díla se v průběhu času starali zejména L. Sprague de Camp, Lin Carter a Björn Nyberg, k jejichž počinu patří mj. i příspěvek k orientaci v geografickém názvosloví a jménech osob či národů, kapitola s názvem Hyborské názvosloví,[13] a autoři případně poznamenávají – a to může i znesnadňovat jejich převod např. do češtiny –, že:

„Jedinou vadou na kráse je nevyléčitelný sklon R. E. H. vymýšlet jména příliš podobná skutečným jménům z dávné historie – jména, která pro nás mají zcela jiné asociace. V mnoha případech to dělá záměrně – podle teorie, že známá jména pocházejí z bájných říší, jež popisuje –, ale takový záměr je znehodnocen skutečností, že jasně známe etymologii mnoha historických termínů, tudíž nemůžeme přijmout jím navrhovaný původ.“

Navzdory Lovecraftově kritice bylo třeba Howardovi přičíst k dobru, že používal skutečná starověká jména a jména z nich odvozená, protože jeho čistě vymyšlená jména vykazují nepříjemnou jednotvárnost (Ka, Kaa-u, Kanu, Kaanuub; Thak, Thaug, Thog atd.). Důvodem je pravděpodobně Howardova nedostatečná jazyková vytříbenost. Kromě toho Lovecraft si navíc někdy vypůjčoval skutečná starověká jména (Menés, Kranon, Sárnáth) přesně tím způsobem, který Howardovi vytýkal. Zeměpisná jména pocházejí především z přístupnějších mýtických míst: z geografických názvů, jež lze vyčíst z atlasu, jsou to názvy klasické (např. Styx; odtud např. meč ze železa kaleného v řece Styx, tzv. „styžská ocel“), severské (Asgard) nebo biblické (Rúš). Vedle jmen zřejmě odvozených je mnoho těch, jejichž původ je složitější a svědčí o hluboké Howardově sečtělosti.

Povídky Za Černou řekou, Tranicův poklad a Vlci za hranicí jsou odvozeny z románů Roberta W. Chamberse o boji s indiány, které se často odehrávaly na konci roku 1883 na severu státu New York, a možná také z románů J. Fenimora Coopera. Dalšími beletristickými autory, kteří Howarda ovlivnili, byli Jack London (kterého velmi obdivoval), Howard Pyle a Edgar Rice Burroughs. Četl také cestopisy, například sira Richarda Burtona a (možná) Rositu Forbesovou.[14] A hodně četl díla o historii. Jeho znalosti středověku muslimského světa nebyla zanedbatelná, jak dokazuje originální rukopis Jestřábi nad Šémem, který pojednával o vládě a zmizení šíleného chalífy Hakima z jedenáctého století.

E. R. Eddison: The Worm Ouroboros

Zdá se, že fantastická stránka Howardových příběhů se do značné míry odvozovala z děl Lovecrafta a Clarka Ashtona Smithe, jak dokládá několik názvů (např. Crom, Valusie, Commorie atd.). Existují drobné, nepřesvědčivé důkazy, že Howard četl příběh E. R. Eddisona The Worm Ouroboros: odtud Železná věž z Tarantie a Železná věž krále Gorice z Carcë; dále Eddisonův Gallandus a Howardův Gallanus; a zmínky o Hyperborejcích u obou autorů. S jistotou četl také některé příběhy lorda Dunsanyho.

Hyborské názvosloví zakončuje abecední přehled, v němž najdeme jak heslo „Turán“, tak „Hyrkánie“, a u posledně jmenovaného se uvádí, že „Turánci, kteří žijí západně od tohoto moře, jsou rovněž hyrkánského původu a běžně se jim říká Hyrkánci“.

*

Knihu evokativními ilustracemi na obálce i uvnitř vybavil Mikuláš Podprocký. Nový překlad Romana Tilcera vznikl s přihlédnutím k původním Howardovým textům, shledáte jej svěžím a oněm téměř pěti stům stranám nelze upřít jeho obdiv a zapálení pro dílo Roberta E. Howarda, jehož další svazky spatří světlo světa díky nevšednímu pochopení nakladatelství Argo.


[1] Srv. Dagon in H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.

[2] 1 Sa 6,1n.

[3] Viz např. https://standardebooks.org/ebooks/robert-e-howard/short-fiction/text/the-hyborian-age.

[4] H. P. Lovecraft: Případ Charlese Dextera Warda. Mladá fronta, Praha 1992.

[5] V textu na str. 169 chybně vyskloňované – „ohromná hmota klokotající černi“.

[6] Wikipedie uvádí následující: Hyrkánie, staropersky Varkána či Vrkána „Vlčí země“, středopersky Gorgán, je historické území v Íránu, na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře, odpovídající dnešní provincii Golestán. Jejím hlavním městem byla Zardakarta (dnes Sárí), v blízkosti dnešního Gorgánu. Po Hyrkánii bylo také ve starověku Kaspické moře nazýváno Hyrkánským oceánem a lydijské město Hyrkánie, jež bylo založeno kolonisty z této oblasti. Pod jménem Vrkána je Hyrkánie zmiňována již v Behistunském nápisu z 6. století př. n. l. jako země jež společně s Parthavou-Parthií povstaly ve jménu Fravartiše, jež se prohlašoval za médského krále, proti perskému králi Dareiovi I. V době Achaimenovské říše byla Hyrkánie pravděpodobně součástí satrapie Parthie. Později byla Hyrkánie a Parthie dobyta Arsakésem I., jež sjednotil kmeny Parni a Dahae, a založil Parthskou říši. Postupně však Hyrkánie nabývala určité nezávislosti na Arsakovcích a její představitelé například v roce 59 vyjednávali s římským generálem Corbulem o spojenectví proti Parthům, zároveň nejspíše byla Hyrkánie i spojencem Kušánské říše. V době Sasánovců byla jednou ze satrapií říše pod jménem Gorgán, což bylo i označení jejího hlavního města, v době vlády Péróze I. byla nejspíše dočasně dobyta Heftality. V téže době byla také vybudována zeď na obranu před středoasijskými nomády, mylně nazývaná Alexandrovou zdí. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hyrkánie.

[7] Vedle toho Túrán (též Turán, Turan‎) je perský název pro střední Asii, doslova znamená „Túrova země“. Obyvatelé Túránu byly íránské kmeny avestského období. Íránská mytologie popisuje Túránce jako samostatnou větev íránského národa, sídlící v Túránu a svářící se s Íránci. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Túrán.

[8] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kimmeriové.

[9] Biblický slovník A. Novotného a kol. (Kalich, Praha 1992, str. 541) uvádí podobu „Ofir“, avšak Nový biblický slovník T. Prchala a kol. (Návrat domů, Praha 1996, str. 695) toto jméno zachycuje jako „Ofír“. Z nečetných dokladů v Českém národním korpusu lze usoudit, že v českém úzu se užívá spíše první varianta.

[10] Černý cizinec, str. 222.

[11] Robert E. Howard: Dopis Clarku Ashton Smithovi, 23. července 1935.

[12] Robert E. Howard: Dopis H. P. Lovecraftovi, 11. února 1936.

[13] Viz Hyborian Names in L. Sprague de Camp, Lin Carter, Björn Nyberg: Conan the Swordsman. Bantam Books, 1978.

[14] Rosita Forbes, rozená Joan Rosita Torr, byla anglická cestovatelka, spisovatelka a badatelka. V letech 1920-1921 byla první Evropankou, která navštívila oázu Kufra v Libyi, v době, kdy byla pro obyvatele Západu ještě uzavřena.