Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930
(Plus, Praha 2012)

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930

Sebrané spisy svazek III, 322 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0115-1

*

Ve čtvrtém svazku spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, 2. dílu s podnázvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1927-1930, dočítáme závěr rozsáhlé novely Případ Charlese Dextera Warda.

Krátká povídka Barva z kosmu byla napsána v březnu 1927, poprvé vyšla v Amazing Stories (září 1927), a třebaže patří k nejznámějším povídkám HPL, při svém vydání příliš pozornosti nepřitáhla a na sci-fi časopisy nadobro zanevřel, ačkoliv – jak případně poznamenává editor českého vydání – svým dalším dílem pokračoval ve sbližování žánrů hororu a science fiction.

Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru. V době sklizně pak byly „stromy obsypány neobvykle velkými, nádherně vybarvenými plody … když ale začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“, pro „odpornou nahořklou příchuť“ zanechávající „nepříjemný, svíravý pocit na jazyku“. Půda byla otrávena meteoritem. Všude vládla nepopsatelná „barva.“ „Až na zelenou trávu a listoví nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby,“ později se však „chorobné změny objevily (i) na trávě a na listí … zeleň dál ztrácela barvu a byla stále křehčí a lámavější.“ Plíživé mutace prosakovaly v celém stvoření Božím a ona posvátná všední normalita tento prokletý kout nadobro opustila, neboť „ta barva… spaluje… vysaje ze všeho život… vypálí tě to… nemůžeš tomu uniknout,“ svěřoval Nahum před smrtí Ammimu, o nějž se pak „otřel lepkavý mlžný cár.“

Pokračování →

Zuzana Antares: Kniha kouzel. Magie jako součást života (Spiral Energy, Brno 2012)

Zuzana Antares: Kniha kouzel. Magie jako součást života

100 stran, Spiral Energy, Brno 2012, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86954-05-9

*

Už první stránky této knihy – máme na mysli novoæonské reklamy, námi už v minulosti ražené, včetně těch, jimiž jsme sem přispěli – pozornému čtenáři napoví, že mezi námi panuje jistá duchovní shoda či naladění a autorka patří do okruhu spřízněných.

Cílem magie jistě nemá být „splnění obvyklých přání“ a „vnitřní připravenost duše k magii je (opravdu) jiná“ než kdykoliv jindy, neboť „současnost klade na člověka (tak) náročné požadavky, které jej tlačí do vypjatých situací, takových, které bychom si jistě sami nevybrali – mít svobodnou volbu – a jsou překážkou duševní pohodě“, pokud se jimi ovšem necháme ovlivnit (rozuměj: zmagnetizovat).

Požadavkem jest, aby mág vnímal magično v obyčejných dějích i předmětech okolo sebe. Dokud totiž neoživí sféru kolem sebe (neanimuje ji), nemá pák k obrácení „rozumářského“ chodu soukolí své mysli.

„Mysli magicky!“, toť první požadavek.

Pokračování →

NOVÝ ÆON

Vůlí vůle jest blaženost.

Liber Stellae Rubeae

svb figvra LXVI

Publikace v třídě A.

Imprimatur:
N. Fra. A .^.. A .^..

Tajný rituál Apepův, srdce IAO-OAI, předaný V.V.V.V.V., by jej užil v jisté záležitosti Liber Legis a zaznamenal pod číslicí LXVI.

1. Apep prohlašuje Asara bohem.

2. Vznešené panny nechť ho s jásotem vzývají, synu Noci!

3. Tuto jest kniha nejtajnějšího uctívání rubínové hvězdy. Nikomu se nedostane do rukou vyjma těch, kteří jsou nestoudní slovem i skutkem.

4. Nikdo toto dílo nepochopí — je příliš delikátní pro syny lidské.

5. Jestliže bude kvůli tobě prolita krev rubínové hvězdy; jestliže jsi měl po celý lunární měsíc účast na vzývání svým Jod a Pé, pak můžeš přijímat tuto nejsvětější svátost.

6. Jeden poučí druhého bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé.

7. Ve středu černého kamene vztyčíš pořádný oltář.

8. V hlavě oltáře bude zlato a dvě poctivé podobizny Mistra.

9. Uprostřed pak pohár čerstvě nalitého vína.

10. V patě pak hvězdný rubín.

11. Oltář bude nepokrytý.

12. Nejprve rituál Planoucí hvězdy.

13. Pak rituál pečeti.

Pokračování →

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti (Malvern, Praha 2011)

Josef Bradáč – Aniceto Molinaro: Mistr Eckhart. Slovo věčnosti

170 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-86-5

*

Dílo Mistra Eckharta se u nás začíná již pomalu zabydlovat. Po prvorepublikovém torsu Karla Weinfurtera tu zela velká prázdnota, kterou zaplnil až výběr Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika. Mezi vybranými spisy nechybějí entuziastická Eckhartova kázání odhalující bezprostřední jádro Eckhartova myšlení v jeho místy doslova „syrové“ podobě. Do výboru jsou zařazeny rovněž překlady několika dalších dobových textů, které doplňují celkový rámec myšlenkového dědictví Mistra Eckharta.

Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (†1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripartitum.

Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu.

13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustit „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Pokračování →

Třebaže jsem byl do 33° a posledního stupně svobodného zednářství přijat už velice dávno, v roce 1900, nepojal jsem žádného podezření až do léta roku 1912. Mluvím o své víře, že za lehkovážností a žoviálností naší nejvyšší instituce leží ve skutečnosti tajemství nevýslovné a zázračné, schopné ovládat síly Přírody, a učinit z lidí nejen bratry, nýbrž učinit je božskými. Ale v době, o níž mluvím, za mnou přišel muž, jeden z těch mysteriózních mistrů esoterického svobodného zednářství, kteří jsou jeho očima a mozkem, a kdož existují v jeho samém středu – nepoznaní často ani jeho uznávanými vůdci. Tento muž sledoval mou okultní kariéru již několik let, a nyní mě považoval za hodného podílet se na velkých tajemstvích.

Postupně mě s nimi seznamoval, a od té doby je můj život oddaný hlavně jejich studiu a praxi.

Říkám praxi, protože jejich předmětem není pouhé intelektuální naplnění. Naopak, znalosti o hlavním tajemství bych klidně mohl sdělit třemi slovy, pokud by mi v tom nebránily stejnou měrou přísaha a vlastní zdravý rozum. Praktické užívání tohoto tajemství vyžaduje práci, inteligenci, a – něco více!

V mém vlastním případě, nestačily dva a půl roku zkoumání podle tohoto návodu k tomu učinit mě dokonalým, jen stát se ochotným vsadit asi tři ku jedné, že bych v jakékoliv dané práci uspěl.

V manifestu nejtajnějšího řádu, jehož hlavou je můj mistr, se píše: „V jeho nitru (řádu) spočívají velká tajemství; jeho mozek vyřešil všechny problémy filosofie a života.“

„Vlastní tajemství kamene mudrců, elixíru nesmrtelnosti a universálního léku.“

„Nadto vlastní tajemství schopné realizovat odvěký sen celého světa o lidském bratrství.“

Právě v tomto kritickém bodu se jeho adepti zabývají poslední výše zmíněnou prací. Zamýšlejí přiložit ruku k dílu při rekonstrukci Starého světa, a znemožnit další podobnou katastrofu jakou je současná válka. Zároveň vítají válku, neboť jim poskytla jejich příležitost.

Ale právě teď je mým úmyslem mluvit spíše o elixíru života.

Pokračování →

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho (Talpress, Praha 2004)

Martin Booth: Magický život Aleistera Crowleyho

462 stran, Talpress, Praha 2004, přeložil Zdeněk Milata, vydání první, vázané, cena 299 Kč
ISBN 80-7197-234-7

*

Vážným zájemcům o magii ho jistě není třeba představovat. Autor v této své knize čtenáře dosti podrobně seznamuje s Therionovým životem od kolébky až ke hrobu. Dočteme se zde o Crowleyho dětství, o jeho horolezeckých výkonech a sexuálních výstřednostech, jakož i o četných dalších podrobnostech z mágova pohnutého a dramatického života. Pouze jedna věc jaksi zůstala stranou: Crowleyho magie.

Pokud jsou Crowleyho magické výkony vůbec zmiňovány, pak autor buď zcela otevřeně tvrdí nebo aspoň mezi řádky naznačuje, že šlo pouze o halucinace vyvolané užíváním drog. Booth tímto způsobem degradoval Crowleyho na excentrického dobrodruha a narkomana. Autor sice zřejmě dost pečlivě vybral z různých archivů různá zajímavá fakta, jenže co je to platné, když celkový obraz, který čtenáři předkládá, zůstal žalostně neúplný: chybí totiž to podstatné. Crowley je zajímavý hlavně tím, že byl magikem. Škrtneme-li jeho magické usilování, stane se Crowley jen okrajovou kuriózní postavou. Takový pohled je však více než zavádějící: je hluboce nepravdivý.

Zajímavé je, že Booth na několika místech své knihy napadá Johna Symondse, autora nejslavnějšího Crowleyho životopisu The Great Beast, jehož obviňuje z neobjektivního přístupu a ze zaujatosti vůči Crowleymu, potažmo i z dalších věcí. Symondsova kniha je přitom obecně uznávána za nejlepší a „kanonizovaný“ Crowleyho životopis. Symonds, který na rozdíl od Bootha magii rozumí, věnoval samozřejmě patřičnou pozornost i okultní stránce věci, takže jeho prezentace Crowleyho života je jak fundovanější, tak i – v důsledku své komplexnosti – pravdivější. V čem by měla spočívat Symondsova zaujatost, jsem rovněž nepochopil. Patrně se jedná o nějaké zahraniční spory, do nichž našinec nevidí. Mohu pouze konstatovat, že pokud jde o Crowleyho životopis, měli u nás vydat knihu Symondsovu namísto díla Boothova. Nakladatel prostě, podle mého názoru, šlápnul vedle.

Pokračování →