Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Archív kategorie ‘OKULTURA’

Kůstky ztraceného ptáka Fénixe

San Červen - 30 - 2017

Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba
(Arbor vitae, Řevnice 2017)

Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba

272 stran, Arbor vitae, Řevnice 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7467-103-6

 

Slovo mykofil pochází od R. Gordona Wassona, jak nás zpravuje Peter T. Furst.[1]

Stará německá lidová hádanka – „Kdo je ten mužíček stojící sám samotinký v lese na jedné noze a zachumlaný do svého lesklého červeného pláštíku?“ – s odpovědí: „Muchomůrka! (v orig. „Glückspilz!“)“, poodhaluje nevědomé zaujetí pro pradávný souběh soužití člověka a houby. Zvláštně působí i to, že jde o jedovatou houbu protikladně spojovanou se štěstím, blažeností a dobrou štěstěnou. Glückspilz má ještě další zajímavá synonyma: Hans im Glück, Goldmarie, Sonntagskind, Glückskind atd. Nedělňátka jsou ony lidské bytosti, které pochopily, že Bůh zanechal šestého dne svého Díla právě proto, aby jim ponechal místo pro sebestvořování.

Houby tvoří samostatnou říši regnum mycetale nepatří tedy ani k živočichům, ani k rostlinám, oddělily se dokonce dříve, než obě tyto říše vznikly. Zvláštní pozornost však poutá to, že plodnice tzv. vyšších druhů oplývají rozmanitými podobami, barvami i vůněmi, a přitom jejich vzhled z čistě funkčního pohledu nemá v přírodě žádné logické opodstatnění. Pokud ovšem – není smyslem toho všeho zaujmout své konzumenty a zapřádat s nimi takto rozpravu.

Pokračování →

William Mortensen: A Pictorial Compendium of Witchcraft
(fotografická manipulace, 1926)

Termín „odkouzlení světa“ se používá při popisu proměny tradiční západní společnosti ve společnost moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století a jako výsledek racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první jej na konci 18. století použil Friedrich Schiller, sto let před Maxem Weberem, když popisuje stav, v němž se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky. Weberův výklad přesouvá magické do osobní roviny a předjímá vizi, že v budoucnosti by přílišná byrokratizace společnosti mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznit jej v „železné kleci racionality“. Marcel Gauchet popisuje „odkouzlení světa“ jako rozchod západního světa s tradičním náboženstvím, spolu se zevšeobecněním, že se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Tak se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit.“[1]

Básník, literát a esejista Patrik Linhart má dvě glosy k magii. Prvně v Ročence Staré milenky na rok 2017 uvádí fabulovaný citát J. K. Rowlingové:

„Kouzelnický pohled na život je škodlivý.“

Další se nachází v jeho eseji Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl,[2] v němž hned v úvodu vyřkne obvinění:

„Svět, potažmo moderní svět, jak se říká, byl odkouzlen čili máme ten élent, že jsme jej připravili o veškerou magii.“

A obraz Hugo Simberga Zraněný anděl na obálce knihy tento výrok jenom podtrhuje. Přesto magické, fantastické a iracionální přisuzujeme dětem nebo přírodním národům, případně se stává předmětem zkoumání psychiatrie.[3]

Na druhé straně se však ještě i dnes lidé bojí, aby něco nezakřikli, chodí k léčitelům, každý týden v tisku vyhledáváme horoskopy, vyhýbáme se číslu 13, i vědci mají své talismany, a kartářky nadmíru prosperují, přičemž stejně jako kdysi (za socialismu) se jejich klientela rekrutuje do značné míry z vysokých společenských vrstev. Jakpak to?

Pokračování →

Chizr

Směr vyprávění ukáže nám šipka Pfeillova:

„Půjdu na poušť… a obléknu se v divoký mech.“ Tak se „stanu závěrečnou tečkou a nezůstanu věčně pouhou čárkou.“ A starý žid mu odpovídá: „Ani netušíte, že v knihách života stojí něco jiného, než co je tam tištěno? Vy byste se měl nazývati »Grün« a ne já.“ „Otec říkával často, že brzy nastane doba, kdy budou lidstvu odňaty poslední podpory, a duchovní smršť smete vše, co ruce kdy vytvořily. Pouze ti jsou obrněni proti zániku, kteří dovedou v sobě spatřiti kovově zelenou tvář předka, pračlověka, jenž neochutná smrti.“ „Ten však, na něhož čekáte, nepřijde jako král, dokud se čas nenaplní; dříve musí jeho předchůdce býti ve vás, jako nový člověk, aby připravil království. A přece bude jich mnoho s novýma očima a ušima, aby se neřeklo opětně o lidech: mají uši, a neslyší, mají oči a nevidí…“[1]

„Vynořil se mi v paměti obraz… pocházel prý od neznámého mistra a představoval Ahasvera: měl obličej olivově bronzové barvy, neuvěřitelně strašný, černou pásku kolem čela, oči bez bělma a bez zorniček. … Věčný Žid nazývá se: Chidher, to jest: »zelený«.“ „Obličej zjevu byl zahalen, pouze čelo bylo obnaženo, a na něm hořel zeleně zářící kříž.“

Jan Křtitel jako nový člověk v úsobí předchůdce připravuje cestu zelené moci, vzkříšení do království Božího. Podobně v roce 1889 připravoval cestu symbolismu Paul Gaugain svým Zeleným Kristem (Le Christ vert), jehož uviděl novýma očima, které spolu s plátnem předal lidstvu. Na posledních řádcích Zelené tváře čteme:

„Hauberrisser mohl, jako hlava Janova, hleděti současně do onoho i do pozemského světa a rozeznávati jasně jejich podrobnosti a věci. Byl zde i tam živým člověkem.“

Oním dvojnásobně živoucím rozhlížejícím se do dvou směrů & světů může být právě tak dobře Jan Křtitel, jakož i Janus Dvoutvářný, bůh vrat, dveří, vchodů, prahů, začátků i konců, doby sázení a doby sklizně, ohlašovatel nového věku.

Pokračování →

Patrik Linhart: Horrory roků (Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků
(Paper Jam, Hradec Králové 2016)

Patrik Linhart: Horrory roků

368 stran, Paper Jam, Hradec Králové 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87688-43-4

 

Výbor 11 esejů, 17 kritik, 1 kalendářní glosy spolu s úvodem k músopedii chronologicky uspořádaných literárních a výtvarných počinů přes dvacet století včetně 16 s rozmyslem zvolených ilustrací představuje nová kniha Patrika Linharta, jehož předchozí, rozsahem stejně imperiální dílo Vyprávění nočních hubeňourů, počaté v radosti z tvorby, jsme uvedli našim čtenářům již před dvěma lety.[1]

Úvodu vévodí okulturní esej Magie všedních dní čili Člověk jako zraněný anděl předznamenávající autorův zámysl, s nímž se jal po boku Noren spřádat předivo svých myšlenek. Mrtvá krajina Leona Spillaerta jenom podtrhuje jeho v úvodu vykřičené obvinění, „že jsme svět připravili o veškerou magii.“

Neplatí to však v jeho případě, neboť o vlastní iniciaci se postaral sám s horlivostí Panurga, který na příkaz Lahvice BACBUC vypil všechny knihy v dosahu svého magického kruhu a stal se učeným až po játra znaje jako bohové vše dobré a zlé z pera „Huysmanse, Maupassanta, Machena, Meyrinka, Stokera, Blackwooda, Jakuba Böhma i Swedenborga, Papuse, Eliphase Léviho, Lasenice a Junga.“

Pokračování →

Temné bratrstvo

M. M. M. Prosinec - 22 - 2016

H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času
Volvox Globator, Praha 2016

H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času

540 stran, Edice Bibliotheca Cthulhiana sv. 0, Volvox Globator, Praha 2016, vydání první, vázané, 549 Kč
Překlad Jindřich Veselý. Ilustrace John Coulthart
ISBN 978-80-7511-323-8

 

🎄 John D. Haefele ve své obsáhlé faktografické knize A Look Behind the Derleth Mythos: Origins of the „Cthulhu Mythos“ (jehož titul evokuje starší studii Lin Cartera Lovecraft: A Look Behind the „Cthulhu Mythos“ o „historii rozšíření tzv. mýtu Cthulhu“), před nedávnem znovu vydané,[1] přibližuje soukromou korespondenci mezi H. P. Lovecraftem a Augustem Derlethem z let 1926-37 jako zjevně oboustrannou a poznamenává, že i když se to někomu může jevit jako rouhání, bude obtížné vyvrátit Derlethův vliv na Lovecrafta.

Aby však bylo možné jej v úplnosti pochopit, je třeba se znovu ponořit ke kořenům Derlethovy mytologie. Genese jeho nejranějších povídek řadících se k mýtu, a filosofie, o niž se opírají, vychází z hrstky Lovecraftových povídek, které si prošel počínaje Voláním Cthulhu, Hrůzou v Dunwichi a Šepotem v temnotách. Derleth následně připravil koncept tří povídek, pravděpodobně ještě dříve než si přečetl V horách šílenství, protože v nich ještě nenalézáme základní kosmický inventář, později převzatý z Lovecraftovy novely.

S. T. Joshi rovněž připomíná, že »Lovecraft přečetl mnohé z těchto povídek a shovívavě je komentoval v dopise Derlethovi těmito slovy: „Líbí se mi, jak se ostatní chopili mých božstev, jako je Azathoth & Nyarlathotep – & já na oplátku zase využiji Tsathoggua od Klarkash-Tona [Clark Ashton Smith], tvého mnicha Clithana, & Brana od [Roberta E.] Howarda.”[3]«

Pokračování →

Pouť k Huse aneb Vandrem ku světlu

San Prosinec - 2 - 2016
M. C. Escher: Relativita

M. C. Escher: Relativita

David Bowie hraje ve filmu Labyrint [1] Jaretha, krále skřítků, do jehož říše, divočiny, zavítá dívka jménem Sára, a samotný pohádkový příběh jest v jádru řadou magických instrukcí k přechodovému rituálu do dospělosti. Jméno krále skřítků lze odvodit od Hareth, tj. „les“, s výslovností Cheret. „J“ a „H“ je přitom zástupné, jak vidíme na příkladu jmen „Josa“ nebo „Hosa“.

Labyrint představuje místo, které sex a smrt obývají společně s troufalou nenuceností. Není to sice úplně stejné, jako když Červená Karkulka vkročí do lesa plného nástrah a zabloudí v něm až ke své Nemesis – vlkovi, obě postavy ale nevinně a ladným způsobem vykročí v soumrak svého dětství a do náručí příšer. Příběh je konstruován tak, že jde o přechod z pohádkového světa do „skutečného,“ avšak jeho „normálnost“ brzo vezme za své, jak je Sára vtahována do víru fantasií jak rozkošných, tak i temných – její pouť labyrintem je víceúrovňová a jednotlivá patra si vzájemně odporují; nelze se v nich chovat analogicky – v každém musí kreativně zápasit o své bytí.

Tento zápas se zcela symbolicky odehrává v nesmírném a snad i nekonečném domě, jak jej vidíme na slavné litografii s názvem Relativita od nizozemského umělce Mauritse Cornelise Eschera, která byla poprvé otištěna v prosinci 1953. Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Vyobrazená architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem. Struktura má mnoho oken, průchodů a schodišť, a každé z nich mohou používat osoby náležející ke zcela rozličným gravitačním polím.

Pokračování →

Čertovo kopyto

San Listopad - 25 - 2016
Robert Erwin Howard: Černý kámen (Laser-books, Praha 2016)

Robert Erwin Howard: Černý kámen
(Laser-books, Praha 2016)

Robert Erwin Howard: Černý kámen

246 stran, Laser-books, Praha 2016, vydání první, brožované, cena 199 Kč
ISBN 978-80-7193-403-5

 

V srpnu roku 1930 napsal Howard dopis do redakce Weird Tales a pochválil aktuální znovuotištění povídky H. P. Lovecrafta Krysy ve zdech a rozpovídal se o poměrně obskurních odkazech na galskou mytologii, která v ní byla zapojena. Vydavatel Farnsworth Wright přeposlal dopis Lovecraftovi, který Howardovi napsal vřelý dopis a brzy nato tito dva veteráni Weird Tales spolu zapředli čilou korespondenci, která trvala po zbytek krátkého Howardova života. Následkem toho se Howard rychle stal členem Lovecraftova kruhu, skupiny spisovatelů a přátel spojených napříč velmi rozsáhlou korespondencí H. P. Lovecrafta, díky němuž se stal místem setkání stejně smýšlejících přátel a povzbuzoval je, aby si vyměňovali povídky, navzájem využívali smyšlené zápletky, děje, předměty, osoby atd., a pomáhali si, aby uspěli u vydavatelů časopisů s fantastickou tématikou.

Howard dostal přezdívku „Two-Gun Bob“ kvůli svým dlouhým výkladům Lovecraftovi o historii svého oblíbeného jihozápadu, a v průběhu pozdějších let přispěl řadou významných prvků do hrůzostrašných povídek Lovecraftova mýtu Cthulhu – počínaje Černým kamenem přispěl svou trochou do mlýna příběhy jako The Cairn on the Headland, Děti noci a Aššurbanipalův plamen. Dopisoval si i s dalšími spisovateli z okruhu Weird Tale, mj. to byl i Clark Ashton Smith, August Derleth a E. Hoffmann Price.

Pokračování →

Spřízněné weby