Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Případ pro začínajícího kata (Režie: Pavel Juráček, Československo 1969)

Případ pro začínajícího kata

*

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.

Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí – vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.

Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.

Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.

Pokračování →

The Road

Film The Road dokázal, že The Road Warrior vypadá jako utopie. Příběh je založen na novele Cormaca McCarthyho a režíroval jej John Hillcoat. Ve filmu The Road hraje Viggo Mortensen otce a Kodi McPhee jeho malého syna – oba bojují o přežití, když se dostanou v Americe na “pobřeží” zpustošené nějakou ekologickou apokalypsou.

Tato událost zjevně vyhladila všechna zvířata a rostliny, nějak však minula lidské bytosti, jež jsou ponechány, aby živořily ze zásob konzervovaných potravin, a když ty dojdou, začne se objevovat kanibalismus. Nejde už o groteskní předpoklad nějakého průměrného zombie filmu, nýbrž o domýšlivost a neskromnost rádoby uměleckého filmu, kde režisérův styl z něj udělá hloupost.

Po dvou trýznivých hodinách burácení větru, deště, olověných nebes, deprese, plácání o sebevraždě, sebevraždě, a ještě jednou o sebevraždě, hladovění, léčkách, zemětřesení, padajících stromech, nedůvěře, nelidskému jednání člověka proti člověku, a kde se potulují gangy kanibalů — prostě jedna zpropadená věc za druhou — dochází deus ex machina ke šťastnému konci.

Původní apokalyptický předpoklad je najednou revidován. Dozvíme se, že ne všechna zvířata jsou mrtvá a ne všichni lidé padli na úroveň kanibalismu. Krátce, jde o happy end, k němuž dojde za cenu proměny zbývajícího filmového příběhu v emocionální švindl. Kdyby býval tento film zůstal věrný původnímu předpokladu, tak by závěrečná věta zněla: “No děcka, tak to vypadá, že už máme zase v meníčku maso.”

Pokračování →

POLYP POHLCUJÍCÍ SVÉ MLADÉ: Odpoutaný Paracelsus

Analýza filmu F. W. Murnaua Nosferatu: Symfonie hrůzy

Film Nosferatu, který natočil Friedrich W. Murnau v roce 1922 s Maxem Schreckem v hlavní roli, začíná buržoasní sentimentalitou nebo scénou, jež k ní patří jako vyšitá. Nadto je tato útěšná všednost narušena dotěrností, dokonce až vlezlostí.  Temnota padá vprostřed světla, je tu jakýsi náznak blouznění, a rovněž i šílenství a zoufalství. To vše krouží jako neblahá předzvěst kolem Knocka — zlotřilého obchodníka s nemovitostmi, pokud to tak vyjádříme. (Poznámka: Není úplně tou postavou z Drákuly Brama Stokera, z nějž vychází scénář, má ovšem mnohem více společného s knihou Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně chorých) Hanse Prinzhorna). V dalším záběru už se vine pohoří Karpat — a to naznačuje prosté radosti, často i ty skryté. Totiž negaci, jež nabývá podoby vlka; a snad je to i rys, rosomák, kojot nebo norek. Samozřejmě,  vyklube se z toho divoká kočka, s níž přichází studený závan; to poslední donutí staré rolníky, aby se pokřižovali. Mezitím mladík Jonathan Hutter, pomocník obchodníka s nemovitostmi, se posadí, aby si něco přečetl. Co to má v rukách? Člověk neví přesně; ale začíná být zjevné, že to má cosi společného s upírstvím, neviditelným hřbitovem, a snad i se satanismem.

Se svítáním však přichází svěžest přinášející úlevu a seskupuje se kolem světla nebo je jeho předzvěstí. Je ho už tolik, že stačí k ranní toaletě nebo opláchnutí. Hutter (nebo Harker) spěchá do pasti nebo sednout na vějičku, a kamera ve chvatu zabírá alespoň na okamžik temnou horu. Je to zlověstný karpatský vrcholek — zvedá se bouře a kdesi se zablýsklo. Vposledku vozka odmítne jet dál a jako důvod uvádí, že: “Tady začíná země přízraků…”

Pokračování →

Seznali jsme, že spřízněné stránky Kreativního myšlení, věnované výkladu pohádek, mohly uniknout pozornosti našich čtenářů, jakož i tato interpretace filmové iniciace Panův labyrint režiséra Guillerma del Toro.
Každý detail výkladu má svoji vnitřní důležitost a měl by být vnímán v jednotlivosti i v celkové návaznosti na běh příběhu.

*

Rozmluva se Svatým andělem strážcem

Vstup do mocné, přesto zapovězené říše, je možný dvěma způsoby. První představuje pouhopouhé pasivní a jalové promítání se do ní (snová činnost i tzv. kreativní činnost, živá imaginace atd.), kdy nemáme jinou možnost, než sledovat děje a obrazy a po vystoupení často zapomínáme na svůj pobyt v ní. Zachováváme v sobě toliko zlomky a nejasné symboly.

Druhý začíná setkáním se závorou, dveřmi, bránou (jako to vidíme např. v úvodu filmu Případ pro začínajícího kata), kterou přestupujeme nebo jimi pronikáme, a tak vcházíme do zapovězené zóny, v důsledku čehož lze očekávat – na pozadí úžasných zjevení a heroických činů – tvrdé tresty.

Příběh Panova labyrintu začíná obrazem ze závěrečné sekvence. Světlo venku vymazalo princezně všechny vzpomínky, které měla.

Na jiném místě v jiném čase se Ofélie ocitá ve frankistickém Španělsku zmítaném občanskou válkou. Vidíme ji poprvé, jak se veze v autě lesem. Začátek ani nemohl být symbolicky výmluvnější. Les představuje nevědomí a auto situaci, v níž se nacházíme: automaton – mimovolně, mimo svoji vůli. Byli jsme do ní vtaženi svým předchozím nevědomým konáním a myšlením (nevole). To nevědomí zde symbolizují vojáci, jejichž uniformy představují kolektivní jednotu, zde typus pro nevědomí (srv. smysl přechodových rituálů ve vojenském prostředí).

Pokračování →

„Shromáždění mágů předpokládá identitu bohů na dionýském hýření. Bůh Šiva, mág, se probouzí. Šarlatová žena, nebeská děvka, kouří tlustý, naditý joint; Astarté z luny přináší sněhovou vánici; Pan se oddává hroznům Bakchovým; Hekaté nabízí posvátné houbičky, yaké, absint… Orgie pokračuje – magická maškaráda, v níž Pan je hlavní cenou. Paní Kálí žehná rituálům dětí světla, stejně jako bůh Šiva vzývá božství formulkami síly a ohně.“
- Kenneth Anger

Anger v mládí

Kenneth Anger, vlastním jménem Kenneth Wilbur Anglemyer, se narodil 3. února 1927 v Santa Monica v Kalifornii.

Nabízeje tento vlastní popis v programu z promítání roku 1966, Kenneth Anger tvrdí, že jeho „životní dílo“ je magické a filmová kamera je jeho „magickou zbraní.“ Anger, následovník učení Aleistera Crowleyho, je praktik okultní magie vysoké úrovně, který považuje projekci svých filmů za ceremoniály schopné invokace duchovních sil. Kino, prohlašuje, je ďábelská moc. Jeho úkolem (rozuměj: kina – pozn. překl.) jest uplatňovat kontrolu nad lidmi a událostmi a Angerova filmová tvůrčí činnost je uskutečňována přesně s tímto úmyslem.

Ať už má člověk jakýkoliv názor na toto přesvědčení, je nepopíratelné, že v devíti dílech, jež buď zvládnul dokončit (Fireworks [1947], Eaux d´artifice [1953], Inauguration of the Pleasure Dome [1954-66], Scorpio Rising [1963], Invocation of My Demon Brother [1969], Lucifer Rising [1970-81]) nebo vydat jinak jako samostatné fragmenty (Puce Moment [1949], Rabbit´s Moon [1950-79], Kustom Kar Kommandos [1965]), ukul Anger hlavní osu díla jako poeticky oslnivou v jeho unikátní vizuální intenzitě, neboť je po vypravěčské stránce novátorské. V řadě věcí tyto němé filmy představují obrodu a rozvíjení unikátních filmových kvalit považovaných ve velké míře za ustrnulé nebo již zaniklé s koncem němé éry, zejména v oblasti střihu. Podle Tonyho Raynse, „Anger má podivuhodně instinktivní chápání všech prvků filmařského umění; jeho filmy aktivně rozpracovávají mnohé Eisensteinových teoretických děl o filmové tvorbě… [Anger] se blíží [Eisensteinovým teoriím] víc než cokoliv jiného v oblasti komerční filmové tvorby a produkce filmů a oplývají ozvěnami jako vše u Eisensteina.“¹

Angerovy filmy jsou filmové manifestace jeho okultních praktik. Jako takové jsou velmi symbolické, buď tam charaktery přímo zobrazují bohy, mocnosti a démony (Inauguration of the Pleasure Dome, Lucifer Rising) nebo pro sebe jinak nacházejí patřičné vtělení prostřednictvím ikonografie současné pop kultury (Puce Moment, Scorpio Rising, Kustom Kar Kommandos, rovněž Inauguration of the Pleasure Dome).

Hollywood Babylon

Tento pohled na pop kulturu coby vehikulum prastarých archetypů je i základem Hollywood Babylon, jeho slavné knihy o pochybných aspektech historie Hollywoodu. V pokusech indukovat změněné stavy vědomí u svých diváků, Anger uděluje svátost tradičními vypravěčskými prostředky, ačkoliv jeho filmy vyprávějí příběhy. Užívá působivé esoterní obrazy, a zejména pak ve svých pozdějších pracích také velmi složité střihové techniky, které často věnují nápadnou pozornost vrstvení a vkládání subliminálních obrazů, které běží jenom pár okének. Anger obchází naši racionalitu a apeluje přímo na naše podvědomí. Struktura běžná pro jeho hlavní díla je založena na rituálu invokací či evokací duchovních sil, normálně vycházejících z pomalu vznikající stavby, ozářené až do fetišistického detailu, až po horečnaté finále se silami divoce útočícími.

→ Inauguration of the Pleasure Dome

Za filmy případné a přiléhavé k tomuto popisu, jež se zcela rozvíjejí v rámci svých vlastních kontextů a se vzájemným ohledem na sebe, jsou Inauguration of the Pleasure Dome, Scorpio Rising, Invocation of My Demon Brother a Lucifer Rising. Pokračování →

Kino je plodem romantismu. Nikdy dříve nebyla taková masová výroba idolů. Z herců se dělají hrdinové s fascinující mocí a z hereček eroticky přitažlivé bohyně. »Hvězdy« sestupují na zem, aby do ní otiskly svá chodidla a jejich činy mají nezřízenou reklamu, jsou vynášeny ve sdělovacích prostředcích (opět zpátky do nebe), které jim dodávají lesk a kouzelný půvab, zkrášlují je, činí je atraktivními a ony na oplátku kolem sebe zase šíří okouzlující atmosféru. Jsou zidealizovány a zromantizovány. Dostává se jim publicity a pěstuje se kolem nich kult osobnosti. Okouzlující mladé dívky, fotomodelky a reklamní krasavci.
Bio Illusion – živé iluze, animované obrázky. Vzpomeňme úžasně nových a tak věrohodných speciálních efektů ve Spielbergově filmu Jurský park pocházejících z dílny trikových kouzelníků z Industrial Light & Magic. Cože to ten název vlastně říká?
Sedíte v sešeřelém kině a v magických okamžicích před dopadnutím prvních světelných paprsků na bílé plátno čekáte na cosi úžasného. Na stvoření nových světů.
»Co vidíš v temnotách, když přicházejí démoni?«
- San

→ Démonicky oslňující kouzlo kina

Z jakéhosi důvodu jsem se rozhodl nazvat tuto přednášku Démonicky oslňující kouzlo kina, a než začneme, bude myslím nejlepší, když nejprve přesně vymezíme pojmy »démonický« a »oslňující kouzlo«.

V popisné mytologii je démon, protikladný andělu, zlovolnou mocí, která může působit jen tehdy, dostane-li příkaz od lidské nebo božské vůle. Ve všech kulturách existuje obrovská spousta démonů, a většina z nich – jak se zdá – pouze nastavuje zrcadlo, zrovna jako andělé, charakterům a vlastnostem, jež skrývá lidská psýcha.

Evokujte chamtivého Mamona, zradou prolezlého Samaela, Belzebuba radujícího se z rozkladu, a pochopíte, co mám na mysli.

Všichni démoni zrcadlí onu takzvanou temnější stránku lidské povahy, a ať už člověk tuto skutečnost přijmout chce či nikoliv, je to v podstatě jen záležitost intelektuální zralosti individua.

»Oslňující kouzlo«¹, nebo okouzlit, znamená původně fascinovat, očarovat, podvědomě přitahovat.

Osoba s dostatkem osobního kouzla dokáže přinutit lidi dělat věci, aniž by to současně dalo vyjádřit slovy. Má to co dělat s pohledy, reputací, osobní aurou a mnoha dalšími věcmi. Okouzlit někoho pak znamená upoutat něčí pozornost, aniž by dotyčná osoba tušila, o co přesně jde. Používat jiné techniky než řeč nebo gesta, používat síly, které nevidíme nebo necítíme. Okultní síly.

Kino je vynikajícím příkladem nejdémoničtější umělecké formy dnešní doby, a kino i divadlo jsou jako pohanský chrám, v němž se shromáždili věřící, aby přijali poselství z jiných říší, z jiných úrovní vědomí, ztotožnili se se svými idoly, ustavili základní principy chování, dosáhli uspokojení (nebo přinejmenším příjemného vzrušení) náboženských, sexuálních nebo jiných osobních potřeb.

Jsme sami v úplné tmě. Není tu jiných dojmů než těch, které proudí z plátna a z úst těch, co se na něm pohybují, a ty padají přímo do našeho já. Velikost plátna, barvy, pohyby, akce, hudba – to vše se vzájemně ovlivňuje a vytváří vizi zázraku a iluzi, která je nepřekonatelná, vyjma skutečných náboženských nebo mystických vizí.

Zcela nepochybně je to extrémně mocné médium a lze ho přirozeně využít i zneužít. Efektivní filmová propaganda promývala mozky miliónů lidí v komunistických a národně-socialistických režimech a pomáhala tyto říše zla vytvářet. Pokračování →