big science, hallelujah!

8

→ O prosťáčcích a Plamenné potopě

»Tradovalo se, že Bůh chtěl vyzkoušet lidstvo, jež se začalo dmout pýchou jako v časech Noemových, a tak poručil moudrým mužům té doby, mezi nimi i blahoslavenému Leibowitzovi, aby sestrojili obrovské válečné stroje, jaké země do té doby nepoznala, zbraně takové síly, že v nich byly ukryty samy ohně pekelné.

A Bůh strpěl, aby tito mágové svěřili zbraně do rukou knížat a každému z nich řekli: ‚Jen proto, že takovou věc mají i nepřátelé, vynalezli jsme ji pro tebe, aby věděli, že ji také máš a báli se udeřit. Ty sám pak, pane náš, boj se jich stejně jako oni tebe, tak aby zlo, které jsme stvořili, nemohl nikdo vypustit.’«

  1. Abrahadabra; msta-mzda Ra Hoor Khuta.
  2. Je tu poblíž domu rozdělení; existuje slovo neznámé. Kouzlo je zlomeno; vše není nic. Vari! Vytrvej! Cituj kouzelnou formuli Ra-Hoor-Khuita!
  3. Nejprve vězte, že jsem bůh války a pomsty. Budu s nimi nakládat tvrdě.
  4. Vyberte si ostrov!
  5. Opevněte jej!
  6. Roztrušte kol válečné stroje!
  7. Dám vám válečné stroje.
  8. S nimi budete bušit do lidí; a žádný před vámi neobstojí.
  9. Číhejte! Stáhněte se! Na ně! to je zákon válečného štěstí: taková bude má bohoslužba kol mého tajného dómu.

(Aleister Crowley: Liber Legis. Horus, Brno 1997.)

»Avšak knížata, která pramálo dala na slova moudrých rádců, si řekla: Když pouze já udeřím rychle a potají, zničím ostatní ve spánku a nebude nikoho, kdo by se zmohl na odvetu; Země bude má.
Tak pošetilá byla knížata. Pak přišla Plamenná potopa.

Za několik týdnů – někteří hovoří dokonce o dnech – od vypuštění prvního pekelného ohně bylo po všem. Města se proměnila v kaluže skla, obklopené širými pláněmi rozervaných skal. Z povrchu zemského zmizely národy, půdu pokryla těla lidí, dobytka i zvířat všemožných, mezi nimi i ptáků a všeho, co létá, a všech tvorů, kteří plavou v řekách, plazí se travinami a přebývají v norách; ta všechna onemocněla, uhynula a pokryla zemi, ale to ještě nebylo všechno, neboť tam, kde kraj opanovali démoni Spadu, se těla dlouho nerozkládala, jen ve styku s plodnou zemí. Mocná mračna hněvu padla na lesy a pole a způsobila, že stromy opadaly a úroda uhynula. Tam, kde lidé dosud žili, všichni onemocněli, otrávení vzduchem, takže někteří sice smrti unikli, ale nedotčen nezůstal nikdo; mnoho lidí pomřelo i v krajích, kde zbraně neudeřily, to způsobil ten jedovatý vzduch.

Po celém světě prchali lidé z místa na místo a nastalo zmatení jazyků. Prudký hněv se obrátil proti knížatům, jejich přisluhovačům a mágům, kteří zbraně vymysleli. Míjely roky a země stále nebyla očištěná.

Ze zmatení jazyků, smíchání pozůstatků tolika národů a strachu se zrodila nenávist. A nenávist řekla:
Ukamenujme, vykuchejme a upalme ty, kteří to způsobili. Vybijme ty, kteří tento zločin spáchali, a spolu s nimi jejich prodejné sluhy a mudrce; nechť je stráví oheň, stejně jako jejich hlasy, jména a dokonce i vzpomínky. Zničme je všechny a učme naše děti, že svět je nový, a že o dobách předchozích nemají nic znát. Učiňme velké zjednodušení, aby svět začal znova.

Walter M. Miller: Chvalozpěv na Leibowitze

A tak se stalo, že po Potopě a Spadu, po moru, šílenství, zmatení jazyků a hněvu, přišlo krveprolití zvané Zjednodušení, kdy pozůstalí po jedněch rvali jiným pozůstalým údy z těla, vraždili vládce, vědce, techniky, učitele a vůbec všechny, kteří podle vůdců šílených davů zasluhovali smrt za to, že napomohli tomu, co se na Zemi stalo. Na nic nepohlížely tyto davy nenávistněji než na lidi vzdělané, zpočátku proto, že sloužili knížatům, později také proto, že se odmítli k masakru připojit, postavili se lůze na odpor a nazývali ji ‚krvežíznivými prosťáčky‘.

Davy to jméno nadšeně přijaly a začaly vykřikovat: Prosťáčci! To je ono. Já jsem prosťáček. Jsi taky prosťáček? Postavíme město a dáme mu jméno Prosťáčkov, protože tou dobou už všichni chytří prevíti, kteří tohle spískali, budou mrtví! Prosťáčci! Pojďme! Však my jim ukážeme! Je tu snad někdo, kdo není prosťáček? Dejte mu za vyučenou, prevítovi, jestli tu je!

Aby se zachránili před řáděním smeček prosťáčků, vzdělaní lidé, kteří přežili, prchli do všemožných úkrytů, které se nabízely. Když je přijala Církev svatá, navlékla je do mnišských kuten a pokusila se ukrýt je v klášterech, které zůstaly stát a mohly být znovu obydleny, neboť věřícími pohrdal dav méně, pokud jej otevřeně nehaněli a nezvolili mučednickou smrt. Někdy takový úkryt pomohl, ale většinou ne. Kláštery byly napadány, archivy a svaté knihy páleny, uprchlíci vesměs věšeni a upalováni. Brzy po vypuknutí ztratilo Zjednodušení smysl a řád a proměnilo se v šílené divadlo masového vraždění a ničení, jaké může nastat jen tehdy, vymizí-li poslední zbytky společenského řádu.

Šílenství se přeneslo i na děti, které byly učeny nejenom zapomínat, ale také nenávidět, a tak se výbuchy masového běsnění sporadicky probouzely ještě ve čtvrté generaci po Potopě. Tou dobou již pronásledování nebylo namířeno proti vzdělaným, neboť žádní nebyli, ale pouze proti gramotným.

Za dvanáct let od podání žádosti získal páter Izák Edward Leibowitz od Svaté stolice povolení založit novou komunitu věřících, pojmenovanou po Albertu Magnovi, učiteli svatého Tomáše a patronu vědců. Jejím úkolem, nevyhlášeným a zpočátku jen mlhavě definovaným, bylo zachovat dějiny lidstva pro praprapravnuky dnešních prosťáčků, kteří je chtěli zničit. Její členové se podle přidělených úkolů dělili na ‚kniháky‘ a ‚pamatováky‘. Kniháci pašovali knihy do jihozápadní pouště a tam je zakopávali v sudech. Pamatováci se museli nadřít zpaměti celý objem dějin, svatých textů, literatury a vědy, neboť někdo z pašeráků mohl mít smůlu a být dopaden, mučen a přinucen vyzradit polohu sudů.«

(Walter M. Miller Jr.: Chvalozpěv na Leibowitze. Laser, Plzeň 1994.)

 

→ O erotické povaze Všehomíra

Lidstvo již zažilo křest vodou – Potopu, a jako Kristus, tak i ono má podstoupit křest ohněm, navštívení Duchem svatým, Plamennou potopou.

Mystéria arcivědy převeliká jsou. Byli jsme poučeni, že máme za ní vidět erotickou povahu našeho Všehomíra. Ono napínání se za stále novými zázraky simuluje nikdy nekončící erekci a orgasmus.

Převeliká arcivěda! Jak veliké rozkročení si dovolila! Má ještě stabilitu?

Svatý vesmíre! Svatokrádežný vesmíre! Pohanská povaha vědy předvádí užaslým a nicnechápajícím prosťáčkům jeden div za druhým. Neučí je poznávat – učí je používat. Zlaté tele.

Nikdo z nás nezná pravou podstatu svých dennodenních pomůcek.

Promluvme si o sedmém mystériu stvoření holicího strojku. Zítra, už zítra jsi mimo svět arcivědy a máš ho znovustvořit, vyvést z veliké černé a hněvivé jeskyně nebytí ven ke světlu. Kde shledáš všechny ty kouzelné drátky, body zlaté i ocílky pilované, a kde toho stroje zdroj?

jk@e-cross

Naším ejakulátem staly se zcela samoživené, odloupnuté technorganismy, jimiž jsme znesvětili Všehomír člověka. A tak budiž Vesmír, už ne Pangenetora, však Deus ex machina! Tento vesmír je ale jaksi machomašinistický, takže nám bude v tomto smyslu mluviti o erotické povaze vesmíru automatů.

Člověk sám jest biologickým automatem dbalým vloženého biologického softwaru. A k čemu si tento biologický software pořídil umělé bytosti, zatím k němu připoutané, leč s výhledem na robotický potěr svobody absolutní, jehož snový svět nám bude záhadou? Toto mašinistické phyllum má kořeny zvíci drápů démona a obepínají celý svět.

Ó Kirké, jakou to skříňku jsi dala plavcům Odysseovým? Argonauti, lidstvo, se zmítají v hvězdném oceánu, přitahováni do temné dělohy mašinistické!

Mezitváření se (interface) rozpoutává Velikou setbu. Mezitváření se se tváří jako On, jest tu jen ale obludným výměníkem. Na místo moudrosti vpadlo vědění. Namísto vědění tu nyní máme přetvařující se „vtváření“ (informace).

Je tu jakýs záhadný moment mezi vtvářením se a mezitvářením se. Masové přetváření našich myšlenek slouží bytostem, jejichž vkusu je k zblití naše bývalá láska k moudrosti. Tou jsme se dostávali k Bytí, dnes se snažíme vypadat namísto jestvovat.

Ano, Světlo jsme zvládli sami. Dalo to práci, abychom své světlonoše, ohňostrůjce, zbožštili, odejmuli jim pýchu a vdechli Svaté slovo a přikryli se jím. Tak jsme učinili sami.

Ano, i Tmu jsme zvládli sami. Dnes už tito potemníci, nevykonávají nad námi světovládu, ačkoliv nám bylo namále.
A Oheň? Teď ale máme pracovat všichni pospolu, abychom se postavili démonům mobilu, internetu a všeliké jiné kyberchátry.

Jakým technošmejdem jsme zaneřádili hájemství lidské, ó arcivědo, alelujá! Digitální přežvykování čísel sem a tam, není to křik mučené duše?!

 

→ Ora pro mobil!

Veliký pokus zvaný tajně „GSM“. Global Sexual Machinery. Elektromagnetické pole vybuzované příchodem a uzavřením signálu je otevíráním brány démonům odtamtud. Už jste jistě slyšeli ono kolovrátkové bzučení, jímž se ohlašuje – např. v rádiu nebo při poslechu v telefonu v pevné síti – nový hovor. Jak lačně do nás vplouvají v tom okamžiku spojení ony bytosti zóny lila, o nichž se píše v novodobé okultii perem Kennetha Granta. Rozdíl oproti dřívějším duchovním hrozbám lidstvu spočívá ve zdánlivé maličkosti: že totiž tyto nové bytosti už nejsou a nepůsobí individuálně, nýbrž jsou a zachvacují kolektivně.

Digi-munch, jakoby se v tom ukrýval novodobý Kyberkřik Edvarda Muncha. Tyto bytosti pracují kolektivně, sepnutím Sítě všechny zajaly, lhostejno zda TV, www nebo GMS.

Svatý Mašinfíro, dej nám zlatá znamení! Nezapomeň na svaté očisty pro nás! Sledujte zlatá znamení!
Převeliká arcivědo, ostříhej nás! Arcivědo, alelujá!

Á propós: víme, naši vzdělaní prosťáčci, že www číst je nám jako Vau-Vau-Vau, tedy 6-6-6? Jakže tedy, jaké jméno máme naší Síti celosvětové, milované, vlastně hledati? World Wide Web? Dej sem file, dám ti filé! (Svatá ryba jakožto obraz J. K.)

Kněz zvedá nad hlavu svatou monstranci. Po zlatých ploškách běhají spršky světla. Klikatice vedou Boží slovo od jednoho konce k druhému. Jaký Mínótauros čeká uvnitř tohoto labyrintu? Na straně mohl přístojící novic zahlédnout podivné znaky – P111 – …???

 

→ Ora pro nobis

Svatý Mašinfíro, dej nám zlatá znamení! Nezapomeň na svaté očisty pro nás! Sledujte zlatá znamení! Přivedou vás k místu zázraků, jež jste nikdy neviděli!

Tohle musí být ono svaté místo. Zlaté město, zlaté paláce. Stovky pater, štíhlé věže, zlatá skla odrážející užaslé obličeje.

Převeliká arcivědo, ostříhej nás! Arcivědo, alelujá!

*

Poprvé vyšlo v © TAMTO 973 – Věda: rituál XX. století.
Okultura e-© 2001

Uložit