Slavnost seslání Ducha Svatého

10
Pokrov – Přímluvce (Novgorod, 1399)

Čest světlu!

To světlo bylo v temnotách, ale ty jej neobsáhly.

Prastaré datum (11.6.) původního letního slunovratu svědčí o tajemství návratu světla. Podle svatého Pavla kdykoliv jíme svatý chléb, zvěstujeme smrt Páně. A tak je nám se ptát: kdy a kterak zvěstujeme život věčný?

Heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha“ zní: LILIA NON LABORANT, NEQVE NENT. Hargrave Jennings k tomu uvádí:

Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou stále chybně vykládána, pro jejich zjevnou protikladnost: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou“ [Celá citace zní takto: „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalamoun“ (jedná se o některé stupně z učení zednářského řádu) „v celé své nádheře nebyl tak oděn“ (nebo pozdvižen či poctěn, jak je mnohem přesněji uvedeno v řeckém originálu) „jako jedna z nich“ (Mt 6,28-29).]. Co tedy, pokud jde o tuto část textu, má tento ostrovtipný badatel na mysli následující rosikruciánskou glosou nebo vysvětlením? Lilia non laborant, „lilie nepracují“ (jako včely); neque nent, „ani nepředou“ (jako pavouci). A teď k „lisses“, jak jsme se rozhodli je nazývat. Nepracují jako „včely“ (Scarabaei), ani nepředou jako „pavouci“ (Arachnidae).

Být moudrý znamená být osvícený. Lux je Logos, z něhož vše povstalo. Fleur-de-lis (lilie) je lotos (vodní růže), květina zasvěcená Lux, nebo Sul, nebo Slunci. „Auriflamme“ (plamen ohně nebo zlatý plamen) byl dřívější standardou Francie. Později byla nazývána Oriflamme. Byla to svatá vlajka Francie a její barvou byla rudá – heraldická nebo „rosikruciánská“ červeň, znamenající zlato. Tři „lotosy“ nebo „lisses“ byly erbovním znamením Trimurti, trojjedinosti trojitého plodivého principu, nebo Slunce, nebo „Lux“.

„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné narození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a hodnotu“ (cenu a důstojenství). Srv. Hone: Ancient Mysteries Described, kap. „Beehive of the Romish Church“, str. 283. (Starověká mystéria, kap. „Úl církve římské“).

Mistr Eckhart praví:

Otec rodí svého Syna ve věčnosti, rovného sobě samému. „Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo“: bylo to navlas stejné a téže přirozenosti. A kromě toho vám k tomu pravím: zrodil ho z mé duše. Nejen, že je u Něho a On u ní, jako jí roven, nýbrž je i v ní; a Otec svého Syna rodí v duši stejným způsobem, jako jej rodí ve věčnosti a ne jinak. Musí tak činit, ať je mu to milé nebo ne. Otec svého Syna rodí bez ustání, a já krom toho ještě pravím: rodí mě jako svého Syna a jako toho stejného Syna. A pravím ještě víc: rodí mě nejen jako svého Syna; rodí mě jako sebe sama a sebe sama jako mě a mě jako své bytí a jako svou přirozenost. V tom nejvnitřnějším prameni, tam v Duchu svatém, pramením já; tam je jeden život a jedno bytí a jeden skutek. Vše, co Bůh činí, je jedno; proto mě bez ustání rodí jako svého Syna. Můj pozemský Otec není vlastně můj otec, nýbrž jen v malém kousíčku své přirozenosti, a já jsem od něj oddělen; on může být mrtvý a já žít. Proto je nebeský Otec vpravdě mým Otcem, neboť já jsem Jeho Syn a mám od Něj vše, co mám, a já jsem ten stejný Syn a ne nějaký jiný. A protože můj Otec koná jen jedno dílo, proto mě rodí jako svého jednorozeného Syna bez jakéhokoliv rozdílu.

„V Bohu budeme plně změněni a proměněni“(2Kr 3,18). Vezměme si takové podobenství! Stejně, jako když se posvátný chléb mění v tělo našeho Pána: ať by bylo chlebů, kolik chce, stejně je to jen jedno tělo – přesně tak, kdyby byly všechny chleby přeměněny v můj prst, by to stejně nebyl víc než jeden prst. A naopak, kdyby byl můj prst přeměněn v ten chléb, bylo by ho přesně tolik, jako onoho. To, co se přemění v něco jiného, se s tím stává jedním. Přesně tak budu já přeměněn v Něho, aby mě rodil jako své bytí, (a sice) jako jedno, ne jako stejné; při Bohu živém to, že mezi námi není žádný rozdíl, je pravda.

Otec rodí svého Syna bez ustání. Když je Syn zrozen, nebere si (už) nic od svého Otce, neboť všechno má; když se ale rodí, bere [var. přijímá] si od svého Otce. S ohledem na to bychom také neměli od Boha nic žádat jako od někoho cizího. Náš Pán řekl svým učedníkům: „Nenazval jsem vás služebníky, ale přáteli“ (J 15,14 a dál.). Kdo něco od někoho jiného žádá, to je „služebník“, a kdo jej odměňuje, to je „pán“. Nedávno jsem přemýšlel o tom, zda bych chtěl od Boha něco brát nebo žádat. Měl bych si to moc dobře rozmyslit, neboť když bych si od Boha něco vzal, byl bych pod Bohem jako služebník a on při tom dávání jako pán. Tak by to ale s námi v životě věčném být nemělo.

Tajemství rození Ducha svatého je ústředním tajemstvím svaté obce. Abychom v něm obcovali, k tomu nám dopomáhej Bůh! Amen.

*

© Collegium ad Spiritum Sanctum

Uložit