Dámy a pánové,
Na počátku bylo Slovo.
Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti!
Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh.
Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“
Jasnovidec Edgar Cayce popsal stavbu Velké pyramidy ve stavu nevědomého transu takto: „Pyramida byla postavena pomocí levitace, čemuž napomáhaly písně a zpěvy.“ Už před ním člen Teosofické společnosti A. O. Sinnett popisoval, jak byly tyto struktury postaveny „silou, která pozměňovala onu fyzikální sílu, kterou nazýváme přitažlivostí“, zatímco Helena Petrovna Blavatská se specifickým odkazem na roli zvuku při takových příležitostech zašla až tak daleko, že poznamenala, že „Lze vytvořit zvuk takové povahy, že je možné postavit Cheopsovu pyramidu ve vzduchu.“
Švédský letecký inženýr Henry Kjellson osobně v Tibetu viděl, jak skupina dvou set tibetských kněží nechala levitovat kamenné bloky o základně 1,5 m2 a dopravovala je na vrcholek útesu nějakých 400 m daleko. Zpěv kněží doprovázelo třináct bubnů a šest trumpet uspořádaných s geometrickou přesností čelem k této „odpalovací rampě“. Pět nebo šest kamenů bylo během hodiny takto zdviženo a po přesné parabole směřovaly ke svému cíli. Kjellson se domníval, že šlo o tutéž energii využitou během druhé světové války v německém „zvukovém vířivém kanónu“ dr. Zippermeyera, který prý soustřeďoval laseru podobný paprsek zvukové energie.
Otec Marin Mersenne (1588-1648), přítel René Descartesa a nepřítel všech mágů, spatřoval ve starých příbězích o síle hudby analogii k síle, která se projevila, když píšťaly varhan uvedly do pohybu masivní dlažební kámen, takže člověk cítil, jak lomozí.
Mnozí si přitom vzpomenou na mocné sesterstvo Bene Gesserit z románové série Duna Franka Herberta, které si osvojilo zvláštní dovednost nazývanou Hlas. Paul Muad’Dib pak na pouštní planetě Arrakis naučil fremeny, jak jej využívat s pomocí speciálního přístroje k boji s imperiálními legiemi sardaukarů.
Zřejmě nejstarší zmínka o použití zvuku coby zbraně se však dochovala v Bibli. Kniha Jozue uvádí podrobný popis útoku na Jericho. Jozue nejprve lidu přikázal:
„Zdržíte se válečného pokřiku, ani nehlesnete, ani slovo nevyjde z vašich úst, až do dne, kdy vám nařídím. … Sedm kněží neslo před Hospodinovou schránou sedm polnic z beraních rohů a za pochodu troubilo na polnice, za nimi zástup, šli a troubili na polnice a město jednou obešli. To dělali po šest dní. Ale sedmého dne, když vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát. Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný mohutný pokřik a hradby se zhroutily.“
Použití nepříjemného zvuku k rozhození nepřítele se úzce pojí s chováním vyšších živočichů, od varovných zvuků a bojovného řevu soupeřících zvířat až k polnicím, bubnům, pozounům, dudám, divokým válečným pokřikům, posměškům a pronikavému ječení na válečném poli. Příkladem může být taktika podplukovníka Kilgora ve filmu Apocalypse Now!, který nechal vyřvávat z reproduktorů svých bojových helikoptér Wagnerovu Jízdu Valkýr. A když se přesuneme od filmu k nedávné historii, uvažte, jak byl generál Noriega bombardován nekonečnými smyčkami pop music puštěnými na plné pecky, když vyhledal útočiště na vatikánském velvyslanectví v Panamě, a také odnož davidiánů během osudného obléhání na jejich farmě ve Waco v Texasu [citace z Revue HORUS, 1/93, str. 87-88].
Britský elektronický hudebník Brian Williams, nahrávající pod jménem Lustmord, odkoupil od americké armády vysloužilý generátor zvuků a jal se s ním zkoumat možnosti psychofyzických účinků zvuku, především na albech Heresy, The Monstrous Soul, v projektu Terror Against Terror pak album Psychological Warfare Technology Systems, včetně spoluúčasti na projektu Psychophysicists, se stejnojmenným albem, spolu s Andrew McKenziem a Adi Newtonem.
Lidské ucho slyší jenom omezenou část zvukového spektra. Nad toto rozpětí jde o ultrazvuk a pod ním o infrazvuk; přestože je většinou neslyšíme, mohou mít tyto vibrace stále vliv na lidské tělo způsoby, jež se zcela liší od informačního aspektu prostého naslouchání. Tyto vyšší a nižší registry zvukových frekvencí jsou k dnešku předmětem spekulací naší představivosti. Zatímco konspirační pozorovatelé věří, že jsou základem výzkumu tajných zbraní pro tajné operace, kontrolu myšlení a další konspirační účely, jiné, mnohem idealističtější školy je spojují s meditačními stavy a magickou technologií.
Možná bylo Amfiónovo umění jistým druhem zvukové alchymie mající stejný vztah k dnešním zákonům mechaniky jako má alchymie vůči chemii. Amfión viděl za hranice tohoto vesmíru a byl poučen o tom, že samotná existence nezávislého hmotného světa je iluze, což moderní fyzici dobře vědí.
Není důvodu věřit, že hmotný svět, jak jej známe, je jediným možným stavem jeho existence. Moderní švýcarský vědec, umělec a fyzik Hans Jenny to exaktně demonstroval, když vynalezl přístroj, který nazval tonoskop, dovolující mu vidět fyzikální obraz či „dimenzi“ různých zvuků včetně hlásek a tónů, jež člověk vytváří. V laboratorních podmínkách pak fotografoval účinky tónu na kouř, tekutinu a nejjemnější sypké substance, jako např. výtrusy plavuní: vytvářejí nádherné a uspořádané vzory, nápadně podobné těm, jež se nacházejí v přírodě, ať už organické či anorganické… Svému výzkumu dal jméno kymatika, z řec. kyma, tj. vlna.
Mezi nejzajímavější objevy patří zjištění, že při vyslovení slova AUM se vytvoří onen tvar, který je prastarým symbolem slova AUM – Šríjantra. „Šríjantra je symbolem vlastního tvaru Šakti, její moci a emanace a jejího postupného zviditelňování. Jako stvoření samo vzniká silou prvotní touhy či žádosti. Impuls této žádosti (kámakálá), adresovaný prakrti, je zdrojem pohybu, který se projevuje jako vibrace zvuku (náda). Tento projev se realizuje v bodě, bindu, jenž je jádrem kondenzované energie, jakýmsi semenem primárního zvuku a spojuje v sobě dynamický i statický aspekt dvojice Šivy a Šakti“ (Mukherdží a Khanna).
Hinduistická filosofie známá jako sánkhja velice podrobně analyzuje to, jak universum vzniká spojením přírody (prakrti) s vědomím (purušou). Zvuk totiž nahlíží nejen jako jeden z pěti smyslů – zapříčiněný vibracemi vzduchu) – nýbrž spíše jakožto původce všech smyslů. Nekoresponduje však se živlem vzduchu, nýbrž éterem (ákášou), tedy vše pronikajícím pátým elementem, z něhož vyšly (zhustily se) ostatní čtyři a do nějž se mohou opět vrátit. Dříve než dochází k vnímání a vzniku všech objektů vnímání, musí vzniknout smysl jáství neboli princip individuace (ahankára).
To naznačuje, že staří něco věděli! Možná, když při meditaci AUM zaznívalo, vytvořily vibrace tento tvar v jejich mysli. Hebrejština, sanskrt, egyptština a tibetština jsou obecně považovány za „posvátné“ jazyky, jež mají moc modelovat realitu.
Jeden moment z dalekosáhlého mýtu o Orfeovi se týká oné moci hudby nad říší přírody. Někteří praví, že Orfeova lyra byla darem Apollóna, vůdce múz (múségetés). Jiní zase míní, že jeho učitelem byl původní vynálezce lyry, Hermés. Všichni starověcí autoři se však shodují v tom, že její síly byly zázračné: mohla pohnout kameny a stromy, okouzlit zvěř a dokonce i přijmout hold „vrcholků hor, jež se pokryjí ledem“.
Básník Martianus Capella z 5. stol. n. l. nám sděluje, že při její hudbě na „hoře Ismaros viděli, jak tam listy na stromech znehybněly a lesy se kymácely sem a tam.“ Rostlinná říše ovšem není tak úplně němá, a už vůbec ne hluchá. Na jiném místě nás tento básník přivádí k hrobu Apollóna u Cirrhy poblíž Delf, kde se „ze stromů linula sladká hudba, melodie vznikala tím, jak jemný vánek šuměl ve vrcholcích stromů“. Horní, prostřední i dolní větve vydávaly, jak praví, základní pauzy mezi oktávou, kvintou, kvartou a celým tónem, čímž vyluzovaly „melodickou harmonii, hotovou hudbu a píseň bohů.“ Jezuita a všestranný učenec Athanasius Kircher (1620-1680) tuto myšlenku přijímal a říkal, že vítr dosahuje tohoto účinku u borových lesů, když mají stromy patřičnou výšku. Šel však ještě dál a zjistil, že některé rostliny jsou samy o sobě harmonických proporcí. Zmiňuje zejména přesličku, která má nody umístěné přesně tak, jako dílky na monochordu, tj. v proporcích 1:2:3:4.
Vítr doprovází závěrečnou sekvenci Twin Peaks poté, co Bob/Leland vstoupí z lesa do Černého vigvamu, červený mužíček začne pojídat rozvařenou kukuřici vypadající jako jikry a ve střihu se objeví makak (tj. zvíře, jež napodobuje – Per Benedictionen Maledictvs Advmbratvr: Za dobrem se skrývá zlo). Vlající větve ve větru vždy evokovaly blízkost něčeho zlého, co provázela slova „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“ Rozevláté větve poukazují na rozestupující se les pod vlivem větru a na otevírání se průchodu mezi dvěma světy: Ohni se mnou pojď!
Hargrave Jennings cituje v kapitole Spektrální charakter mikrokosmu své knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria Dionýsia z Halikarnasu, že „egyptští kněží zpívali sedm vokál (samohlásek) jako hymnus Serapidovi“.
„Vokály se zachovaly až do poměrně pozdní doby v mystických alegoriích vztahujících se ke sluneční soustavě. Sedm samohlásek bylo zasvěceno sedmi hlavním planetám.“
Příčina záře a různosti barev leží hluboko zakotvena v příbuzenských vztazích v přírodě. Mezi barvou a zvukem existuje pozoruhodný a mysteriózní vztah. Diatonická stupnice má sedm čistých tónů, protože harmonická oktáva leží na okraji, nebo na hranici či na rytmickém bodu primy a septimy, právě tak jako tmavé fialové záření na okraji slunečního spektra. Červená je hlubokým basovým chvěním éteru. Aby oko vnímalo červenou, musí světlo kmitat 447 bilionkrát za sekundu. Modrá, nebo spíše fialová, představuje tak vysoký kmitočet, jako vysoké C v hudbě. Aby k tomu došlo, musí kmitat 699 bilionkrát za sekundu, zatímco struna, která vydává tón vysokého C, musí vibrovat 516krát za sekundu. Teplo svým účinkem na přírodu vyvolává barvy a tóny.
Písmeno „S“, spolu se svým zuby cenícím nebo tvrdším bratrem (či sestrou) „Z“, nazývají gnostici písmenem „zavrženým“ nebo „zlovolným“. O tomto významném sigma (či znamení) „S“ (v případě písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv hadovité „S“, o skřípající či basovou podobou „S“) praví dále Dionýsios z Halikarnassu, že „písmeno ‚S‘ má zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej také staří používali velice spoře.“[1]
Pozoruhodnou studii s názvem O vlivu sexuálních momentů na vznik a vývoj řeči publikoval v prvním ročníku časopisu Imago (1915) švédský lingvista Hans Sperber, který se domnívá, že pokud je každé slovo složeninou zvuku (Laut) a významu (Sinn), pak se v něm nutně od prvopočátku střetávají dvě mocnosti: Erós a Logos. V tomto ohledu pak doporučujeme VII. kapitolu z knihy Jiřího Langera Erotika kabaly, nazvanou Erotika písma a řeči. S ohledem na výše uvedenou zmínku týkající se písmene ‚S‘ citujme ještě jednou z Erotiky kabaly:
„Kabalistické spisy jsou zajedno v tom, že jistá štíhlá (hebrejská) písmena představují mužský princip, široká pak ženský. Trojúhelníkovité a později kulaté písmeno Samek platí v knize Zohar za písmeno zlé a pokud možno se vynechává.“
František Bardon ve své knize Praxe magické evokace (Návod k evokování bytostí obývajících sféry, které nás obklopují), popisuje inteligenci Rosora (28° Kozoroha, obr. 322) takto: – je mistrem akustiky na našem hrubohmotném světě. Inspiraci této inteligence děkuje lidstvo za svůj dosavadní pokrok v akustickém dorozumívání na vzdálenost, od tamtamu primitivních národů počínaje až k dnešnímu modernímu telefonu, rádiu a všem ostatním vynálezům tohoto odvětví. Z magického hlediska může tato inteligence obeznámit mága s metodou, jak se dá na největší vzdálenost, kam obrátí mág svůj zřetel, vše slyšet pomocí jasnosluchu, a dále, jakým způsobem se dají zhmotnit akustické vibrace na vzdálenost, to znamená, aby bylo možno akusticky zhustit a uslyšet pronesená slova, věty atd. i na největší vzdálenost. Přivede-li to mág v tomto umění k určitému mistrovství, může tentýž fenomén natolik zhmotnit, že i magicky neškolené osoby zachytí vše mluvené fyzickým uchem. Rosora poskytne mágovi informaci ještě o leckterém jiném fenoménu akustického přenosu do dálky.[2]
Etymologicky slovo „runa“ původně znamenalo „zvuk vokály,“ tj. zvuk lidského hlasu — ať už šlo o šeptání nebo řev. Je rovněž spojováno s celým mystériem řeči — „slovem“ — a zpracováním symbolické myšlenky, jež jest výsledkem Odinových (Woden/Wili/Weh) darů, které lidstvu zjevil. Samotný fenomén – unikátní, protože je vlastní jenom lidstvu – je nejobjektivnější manifestací toho, co je našemu vědomí zcela skryto.
Letos v létě byl objeven Higgsův boson (obrázek) – nebo možná přesněji, něco tomu podobného – který inspiroval mezi jinými i skladatele ke skládání étericky znějící hudby. Využili proces nazývající se sonifikace: vezmete nezpracovaná data a transformujete je do zvuku, ale uchováte informaci, jež obsahují. Poslechněte si hudbu komponovanou z dat Higgsova bosonu od Benjamina Doylea. Za poslední roky vznikla pomocí sonifikace celá řada děl studujících atmosféru na Marsu a Venuši, některé hvězdy, černé díry, polární záři, Kassiopeu A, elementární částice a Saturnovy prstence, přičemž si nelze nevzpomenout na orchestrální suitu Planety Gustava Holsta vzniklou v letech 1914–1916.
Giacinto Scelsi se vyjádřil o své hudbě takto:
„Má hudba není tamto nebo tohle. Zvuk je toliko šat, nebo roucho. Ale to, co se nachází uvnitř, je daleko zajímavější. Hudba nemůže existovat bez zvuku. Zvuk však nemůže existovat bez hudby. Zdá se tedy, že zvuk je mnohem významnější. Zvuk můžete považovat za kosmickou sílu, která je základem všehomíra. Zvuk je (primum mobile) úplně prvním pohybem nepohnutelného. A to je počátek Stvoření.“
D. Ž. Bor, který nedávno přestoupil do jiné oktávy, uvádí v knize Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje[3], že v knize Prastaré tajemství květu života, kterou napsal Drunvalo Melchizedek, se na straně 70 popisují dimenze a hudební stupnice; citujeme:
„Pravděpodobně jste slyšeli o 144 dimenzích a jaký vztah má číslo 144 k dalším spirituálním záležitostem. Každá oktáva má dvanáct tónů a mezi dvěma tóny je opět dvanáct alikvotních tónů; a tak je 12 × 12 = 144 dimenzionálních rovin v každé oktávě. Abychom byli ještě konkrétnější, v každé oktávě existuje dvanáct hlavních dimenzí a sto třicet dva vedlejších dimenzí (ačkoli, po pravdě řečeno, se jedná o progresi donekonečna). Tento diagram představuje jednu oktávu. Třináct tónů se opakuje a následuje dalších třináct tónů. Pod oktávou našeho universa existuje jiná oktáva, nad ní je další – a to se táhne do nekonečna.“
Jsme zakleti do nepochopitelných čísel! „Prázdnotu, která se nachází mezi oktávami, můžeme pojmenovat Velkou prázdnotou nebo Zdí.“ Prázdnota, jež spojuje. – Dan Simmons.
„Právě Zdí je nutno projít, chcete-li se dostat do vyšší oktávy. Všechny dimenze jsou položeny jedna na druhou a každý bod v časoprostoru je všechny zároveň obsahuje. Brána k jakémukoliv z nich je na kterémkoliv místě.“[4]
Přeji vám, abyste i vy dnes našli Bránu a prošli Zdí do vyšší oktávy.
Na počátku bylo Slovo.
*
Úvodní slovo k prvnímu koncertu (S1) 19. koncertní sezony 2012-2013 s názvem Magie a hudba, věnovanému dílu Giacinta Scelsiho, který se konal v pondělí 29. října 2012, 19:30 v teatro NoD.
[1] „Περἰ συνθες“; viz též Origin and Progress of Language, sekce 14, sv. II, str. 233. Viz Hargrave Jennings: Rosikruciáni: Rituály a mystéria. George Routledge & Sons, Ltd., Londýn 1887.
[2] František Bardon: Praxe magické evokace. Návod k evokování bytostí obývajících sféry, které nás obklopují. ASU, Třebíč 1993.
[3] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje. Trigon, Praha 2012, str. 89.
[4] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje, str. 89-90.
