Slovo jako krmě

37
Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4
(Vyšehrad, Praha 2016)

Oerter Wolf B. (ed.), Vítková Zuzana (ed.): Rukopisy z Nag Hammádí 4

296 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-551-5

 

Psychonautům se konečně dostává do rukou čtvrté pokračování díla Rukopisy z Nag Hammádí obsahující dosud nepřeložené spisy starověkých gnostiků v českém komentovaném překladu z koptských originálů.

V obsáhlém úvodu (str. 17-84) se egyptolog Wolf B. Oerter zabývá historií nálezu, číslováním a edicí kodexů z Nag Hammádí, skladbou jejich listů, zachovalostí, paginací, vzhledem i obsahem textu a vazbou, dále otázkou datování a paleografií.

První z nich, Authentikos logos („Pravé slovo“), jest výkladem o nebeském původu duše, s poznámkou (125) o původu ducha, která už tak matoucí rozdělení na ducha a duši komplikuje další definicí: „duchovní (n. látkovou) duší“; srv. dále pozn. 129 snažící se rozptýlit nejasnosti kolem tohoto pojmu. Následuje úvaha nazvaná Slovo jako potrava a prostředek uzdravení duše, v níž se může skrývat i odkaz na „světelné koláčky“, ať už v duchu Fibionitů, nebeské many, nebo v čistě duchovním smyslu podle Apokalypsy sv. Jana Theologa (Zj 10,8), o „spolknutí malé knihy“, neboť Slovo uzdravuje slepotu duše. Je však také „potrava smrti“, kterou mysli duše předkládá Nepřítel, Odpůrce, a „táhne ji jako na háčku silou v nevědomosti a klame ji.“ Toliko poznání coby potrava života jest záchranou duše, dozví-li se o svém světle, o své hlubině a „uteče-li se do své ohrady, zatímco její pastýř stojí ve dveřích,“ (o „pravém pastýři“ viz J 10,1-16). Z pozemského přebývání se má duše „pozvednout a namáhat se hledáním, jak by mohla porozumět své naději“ a dosáhnout konečného návratu do božské oblasti.

Druhý traktát velkého Séta lze zařadit do žánru křesťanských gnostických homilií, jež jest gnostickou verzí příběhu Ježíše v protikladu k pohledu rané církve, a má podobu zjevovací řeči ke gnostickým křesťanům nanebevstoupivšího Krista, vnímaného jako vtělení nebeského Séta. Titul je poněkud záhadný, protože o žádném Prvním traktátu velkého Séta z dobových zdrojů nevíme nic a byl možná připojen k řeckému originálu. Mytologické pozadí je v některých motivech příbuzné valentinovské gnózi, jinde narážky v duchu setovské gnóze na antropogonii, rouhavé řeči Demiurga o jediném božství, přesto však nelze traktát jednoznačně přiřadit k některé z těchto větví.

Jsouce zastíněni „oblakem tělesnosti“, musíme být probuzeni „radostnou zvěstí“ Spasitele a být jeho „druhy v duchu“, nebo, jak on sám říká, jeho „přáteli“. Nahoře v pleromatu, Plnosti, sídlí božská trojice: Otec – Matka – Syn a nebeské shromáždění (ekklésia). Podobně jako Kléméns Alexandrijský i Epifanios uvádí ve svém díle Panarion (Lékárnička), že pouze ti dosáhnou některých tajemství, kdož obsahují božskou jiskru (Eckhartova nestvořená scintilla, σπινθηρ, vünkelin, „jiskérka duše“, jak o tom pojednává v díle Opus Tripartitum).

V traktátu je řeč o Sofii, nikoliv však přímo o jejím Pádu, a je tu zvána Prúnikou, tj. „poběhlicí“, což nějaký poklesek implikuje, a provinila se tím, že bez dovolení Otce a Plnosti stvořila „příbytky a místa pro syny světla“, tj. „pozemská těla“ (srv. dále pozn. na str. 138). Na základě srovnání představy o nebeské svatbě v jiných gnostických traktátech, např. ve Filipově evangeliu, se zdá, že se má na mysli duše nebo všeobecně božská část, která sestoupila do člověka – „svatba svatebního roucha“ či „svátost svatební komnaty“ představuje sjednocení duše gnostika se svým nebeským (před)obrazem či andělem a jejím vzorem byla prapůvodní nebeská svatba v Plnosti.

Ve výsměšné pasáži jsou líčeni Adam, starozákonní patriarchové, proroci i Jan Křtitel jako služebníci Jaldabaótha a jeho archontů, kteří svým věřícím dali Zákon a stravovací předpisy, aby je zotročili ve snaze udržet je v poslušnosti a v představě o svém jediném božství.  Nejnovějším vynálezem archontů je pak pozemská církev jakožto falešná nápodoba pravého nebeského shromáždění, prosazující nepravý výklad Kristova ukřižování a nauku o křtu jako o „smrti s Kristem“ a všechny světské tendence jsou opět dílem archontů.

Učení církevních křesťanů pokládá autor traktátu za „učení mrtvého muže“, neboť pro nebeského Božího Syna je totiž nemožné, aby zemřel. Ježíš nese titul „Syn Člověka“, přičemž jméno „Člověk“ je v gnostickém kontextu také označením nejvyššího Boha. Kristus v rámci konspiračního nebeského plánu sestupuje do světa inkognito a při svém průchodu nebeskými branami, které hlídají mocnosti, na sebe bere kvůli utajení různé jejich podoby. Poprask proto nastane, až když se vtělí a částečně projeví ve světě. Samotné tělo je mu pak především převlekem a nástrojem, pomocí něhož oklame archonty; tělo je „jejich člověkem“. Pravá přirozenost gnostického Krista je ta nebeská (str. 129). Zajímavě to podává odstavec Slovo a křest:

Je otroctví myslet si, že zemřeme s Kristem, to jest s myšlenkou nepomíjivou a neposkvrněnou. Nepochopitelný div! Písmo, které u nás užíváme, o nevýslovné vodě říká: „Já jsem ve vás a vy jste ve mně, tak jako je ve mně a ve vás Otec, bez špatnosti.“

„Svolejme shromáždění! Prozkoumejme jeho stvoření! Vyšleme do něj někoho, aby prozkoumal myšlenky v dolních oblastech!“

„Já jsem Kristus, Syn Člověka, ten z vás; přebývám ve vás.“

Barbelo

Tři Sétovy stély, tři hymny, jsou dokladem specifického mytologického a rituálního systému. Dle Evangelia Egypťanů nebeský Adam žádá o stvoření syna, který by se stal otcem nepohnutého pokolení, jehož prostřednictvím bude zvěstováno učení o pravém Bohu. Božská bytost Profania („Zjevení“) poté zrodila čtyři anděly osvětlitele a velkého nepomíjivého Séta. Nebeský Sét se objevuje také pod jménem Emmacha Sét či jako „trojmužné dítě“.

Osmý kodex nálezu z Nag Hammádí obsahuje dva texty: Zóstrianos, jeden z nejdelších spisů celé sbírky, a poměrně krátký traktát Petrův list Filipovi líčící zjevení vzkříšeného Ježíše, který odpovídá na otázky apoštolů výkladem gnostického mýtu o pádu matky (Moudrosti) a původu stvoření.

Do mytologického směru je možno zařadit traktát Protennoia ve třech tvarech, v němž se božská bytost zvaná Prvotní mysl / myšlenka postupně odhaluje ve třech svých hypostazích (Myšlenka, Hlas a Slovo). Nalézáme zde četné motivy příznačné pro gnózi: zástup aiónů s roztodivnými jmény, kouzelné formule, postavu demiurga Archigenétóra, Prarodiče, nabídku vykoupení věrným, doketismus (z řeckého δοκέω, „zdání“, označení helenistického heretického pohledu na Ježíše), a motiv pěti pečetí. Na konci tohoto díla pak jsou připojeny pasáže polemizující s ortodoxně křesťanským pojetím inkarnace.

„Já jsem oblékla Ježíše, sňala jsem ho z proklatého dřeva a navrátila jsem jej do příbytků jeho Otce. Ale ani strážci příbytků mne nepoznali. Neboť já jsem nepostižitelná i se svým semenem, a mé símě, jež je v pravdě mé, uvedu dovnitř svatého světla v nedosažitelném mlčení. Amen.“

Abychom tohoto dokonalého poznání, oproštění, dosáhli, v tom nám dopomáhej Bůh.

*

Zatím není jasné, zda očekávat i pátý svazek Rukopisů z Nag Hammádí, leč jisto jest, že i takový počin nakladatelství Vyšehrad by byl dychtivě očekáván.

*

 

© San, viMMxvii
© okultura.cz

Uložit

Uložit

Uložit