Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

13

*

→ Zloději Ducha

Děje se tu Zlo? No jestli!

„Nic nemá být v nás zakrytého, co bychom plně Bohu neodkryli a Jemu plně neodevzdali,“ říká mistr Eckhart. Latinské privatio znamená „krást, uloupit“. Jsme svědky toho, jak se dnes zdůrazňují privilegia – rozumějme: „soukromé právo“ – a následkem toho se to, co má býti v komuně – tudíž v obci a tedy předmětem všeobecného „obcování“, to jest sdílení se všemi – ocitne prazvláštním děním v rukách jedinců.

A Zloději přišli na tebe, aby tě obrali o všechno. Bohu díky, aby to udělali rychle a důkladně!

→ Jedinec nad obec?

Staví se tu proto otázka, zda-li máme vůbec co vlastnit? K tomu náš milovaný mistr praví: „V čemkoli se nalézáme, ať už ve schopnosti či neschopnosti, v lásce nebo utrpení, o čem zjišťujeme, že jsme tomu stále nakloněni, toho se máme vzdát.“ Co s tím?

Jednoho dne se to Boží proměnilo ve zboží.

Mluvíme o předmětech a předmětnosti. Jakmile se toužebná představa vtiskne do tohoto světa a oděje se hmatatelností, může se stát předmětem uctívání a zbožňování. I pravil jsem: „Jednoho dne se to Boží proměnilo ve zboží.“

A přicházíme ku počítání. Tu jest kořen. O ten základ opírá se hamižná náklonnost Harpagonova.

Obec je nepočitatelná, kdežto jedinci jsou odpočitatelní.

Sledujme nebesky děj, jehož jsme svědky při rozjímání o zlomku, kde nahoře stojí čitatel, inferiorně dole pak jmenovatel. Čitatel je to, co se počítá, co se vyděluje z množiny, z pojmenovaného celku. Nebe jest jmenovatel, země pak čitatel. Ve stvoření země počato jest množství. A její pán zván jest Pánem množství, totiž Pán much – Baal-zebub.

„Je jich jako much.“

Zvrácením ocitlo se nebe dole, země pak nahoře. Nebe je znásilňováno zemí, vniká do něj – jako muž do ženy – rohem svým. A stvoření člověka podle obrazu Božího nese se v duchu požehnání Arcimistrova: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.“

„V čemž jest duše živá, dal jsem ku pokrmu.“

Jenže nebyla slova Jeho jako zlomek? Nevydělil On ze své zahrady Strom, z něhož bylo zapovězeno jísti? Nevypočítal je: „Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš,“ a nepojmenoval jej: „Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez“?

→ Ovoce stromů rajských jíme

„Přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.“ Veškerý okrsek nebeský byl Adamem pojmenován, všechno oplývalo v něm duší živou, jen pro ovoce stromu, kterýž je uprostřed ráje, slova neměl; jako by v něm nepřebývala duše živá. Přesto po jezení onoho ovoce dal Adam své ženě jméno Eva (Živa), že měl moc pojmenovávati, proto že ona byla mátě všech živých.

„Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal také z stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej.“ Hospodin Bůh počítá: „Jeden z nás.“ A mluví v plurálu. A vzpomene si někdo, že by mluvil Adamovi o stromu života? Ten mu nevypočítával, když mu udílel varování, buď že se nacházel mezi ostatními stromy rajskými, nebo že jej učinil pro sebe (Elohim) privatio. Ostatně, v tom duchu se nese řeč k Adamovi před vypuštěním z zahrady Eden: „Vyžeňme jej, aby nebyl úplně jako my, živ na věky, když už má vědění dobrého a zlého, a tak jest učiněn jako jeden z nás.“

→ Imperium Imparium

„A od té chvíle království Boží zvěstuje se, a každý se do něho násilně tiskne“ (Lk 16,16).

Nevstoupí sudý.

Království, říše boží. Kdo však v něj se tisknouti smí?

Impar značí „lichý, nestejný“. Pro sudé, stejné, není v království Božím místa. Každý obraz smí tam být toliko v jednom zastoupení.

Smrt idolům! Nevezte se na vlně módy: ladná křivka její jest aktuální množinou oddaných stoupenců.

A jak se praví v Sefer jecira: „A svaté jméno Jeho stvořeno a utajeno v třech číselných soustavách, v čísle, počtáři a počítaném.“ Počtář a počítané je analogický vztah. Analogie značí „obdobu, stejnost, pravidelnost“. A my jsme slyšeli: „Nevstoupí sudý.“

Pravidlo rodí smrt. „Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.“

Náš mistr jednou1 řekl:

„Ten se neraduje po všechen čas, který se raduje v čase. Ten se těší po všechen čas, kdo se raduje nad časem a mimo čas. Jedno písmo říká: Tři věci brání člověku, že Boha nemůže poznat žádným způsobem. První je čas, druhá je tělesnost, třetí mnohost. Pokud tyto tři věci ve mně jsou, dotud není Bůh ve mně, aniž ve mně nijak nepůsobí.“

Sv. Augustin říká: „Pochází ze žádostivosti duše, že chce mnohé uchopit a vlastnit, a tak sahá po čase a po tělesnosti a po mnohosti a ztrácí přitom to, co vlastní, neboť dokud je v tobě víc a víc, nemůže Bůh v tobě bydlet ani působit.“

„Tyto věci musí stále ven, má-li Bůh vejít, ledaže bys je měl vyšším a lepším způsobem, takže se už mnohost v tobě stala jedním. Čím více pak je v tobě mnohosti, o tolik více jednoty je v tobě, neboť to jedno se proměnilo v to druhé.

Řekl jsem kdysi: Jednota sjednocuje všechnu mnohost, ale mnohost nesjednocuje jednotu. Když jsme pozvednuti nade všecky věci a všechno, co je v nás, nic nás netísní. Co je pode mnou, to mne netísní.

Pochází ze žádostivosti duše, že chce mnohé uchopit a vlastnit, a tak sahá po čase a po tělesnosti a po mnohosti a ztrácí přitom to, co vlastní, neboť dokud je v tobě víc a víc, nemůže Bůh v tobě bydlet ani působit.

Když se naplnil čas, tu byla zrozena „milost“; kdy je plnost času? – Když už žádného času není. Když jsme v čase vsadili své srdce do věčnosti a všechny časné věci jsou v nás mrtvy, tehdy jest „plnost času“.

Když jsme vykročili nad čas a časné věci, jsme svobodní a povždy veselí, a pak je plnost času; potom se v tobě narodí Syn Boží.“

A tak jsme se v pravdě přiblížili tajemství Ducha svatého, totiž Jeho rození, a nad toto Dílo jiného díla není. „Nic není tak zakryto, aby to nebylo zároveň již odkryto. Všechna stvoření jsou čisté nic.“

→ Nemít s ničím nic společného

„Všechno, co je nic, má být odloženo a být tak zakryto, že už nebude ani myšleno. O nic nemáme nic vědět a s tím nic nemáme mít nic společného.“

Ukažme Bohu své privatio a i On nám zjeví plnost svého Bytí. Když se k nám Bůh tiskne a my jsme v úzkých, naříkáme a voláme: „Povol!“

I ta nejtěsnější brána je však ku následování. „Praví panicové následují Beránka onou těsností a všude, kam vždycky jde.“

→ Hold neužitečnosti

Umělec by měl dělat tak neužitečné věci jako například: zkoumat témata spojená s poškozenými archaickými stroji a jejich údržbou, trylky vyhynuvších ptáků, ztracené zvuky, přebrepty, nabručeného medvěda, peníze v prášku, staré telegrafní přístroje, vojenské marše a houkačky náklaďáků. Jedním slovem: neměl by konat nic užitečného.

Teorie potlačených vzpomínek je nyní už zdiskreditovaným pop-psychologickým konceptem: amnézie se stává důkazem traumatu. Strategie estetické produkce v sobě ukrývá teorii a vynikající model, jak vytvořit něco z ničeho. Tato teorie pak funguje jako perversní alternativa (nebo jako léčba) nostalgie.

Pozbudeme schopnosti užívat divů pokročilé civilizace, pokud zapomeneme cirkulovat Ducha.

Odkud ovšem tato nostalgie povstává? Jak nás poučí etymologický slovník, jde o složeninu řeckých slov nostos „návrat domů“ a algos „bolest, hoře, smutek“. Odtud pak přenesený smysl „melancholická touha po minulosti“, přičemž „minulost“ je zde synonymem pro „domov“. A jakýže to domov máme na mysli? Čtěte dále.

Vzdělávací komplex je v zásadě architektonickým modelem: oblasti, na něž si nedokážeme vzpomenout, zůstávají zapečetěnými prázdnými prostorami. Jaké výsledky taková stavba poskytuje? Jsou právě tak důvěryhodné, jako i nemožné: symbolický prostor se dožaduje toho, aby jeho statutem byla aktuálnost. To, co se jeví, pak v teorii mantiky (výkladu) není a priorní, nýbrž až a posteriorní záležitost. Přesto se však většina lidí zabývá jevovostí a uctívá ji, aniž by přešla k hlubšímu zkoumání jevů a dobrala se a priorních kořenů. Venkoncem tedy právě symboly jsou živoucí přítomností. Neškolení pozorovatelé nemají mnoho příležitostí podchytit pravou podstatu světa, který se do nich přichází zabydlet. Takto jsou vnitřní prostory (vesmíry) nahrazeny jevovým implantátem a stavba se proměňuje. Imaginární zmírá a nastupuje magické. Obsah je nahrazen formou. De-formace. Kolos má zlatou hlavu, železné tělo a ovšem hliněné nohy. Jednota ustoupila rozlišování. Vzpomínky selhaly – a Velký Architekt začíná odznovu.

→ Návrat na Krypton

Ooo coo coo. Golden cities. Golden towns.
Golden cities. Golden towns.
And long cars in long lines and great big signs
and they all say: Hallelujah. Yodellayheehoo.
Every man for himself. Ooo coo coo.
Golden cities. Golden towns. Thanks for the ride.
Big Science. Hallelujah. Yodellayheehoo.
2

Atlantida

Krypton je oním domovem, kam se už nikdy nevrátíme.3 Neuvidíme ani ztracený ráj potopené Atlantidy a zůstanou jenom matné vzpomínky na zlaté létající stroje neslyšně plující vzduchem nad babylónskými věžemi a kamennými paláci postavenými podle neslýchaných architektonických návrhů.

Jednoho dne se probudí archaický atavismus, který nakazí všechny přesycené kacíře a ti vespolek obětují zlatou výspu v jediném apokalyptickém dni za hrůz, jejichž vizi ani pojmout neumíme, v záblesku zničení. Kdo mu unikne, bude přivádět zpět k mysli ony úžasné divy, jejichž podstatu mnohdy sám nechápal, a vyprávět o nich jako o pohádkách ztichlému davu ponurých barbarů kleslých do prachu nového Stvoření. Pomněte pohádkový inventář oživující roztodivné příběhy Tisíce a jedné noci. A gargantuovské rozpínání džinovo budiž chápáno jako významné varování.4

Pozbudeme schopnosti užívat divů pokročilé civilizace, pokud zapomeneme cirkulovat Ducha.

K tomu, abychom se udržovali stále v pohybu, nám dopomáhej Bůh. Amen.

*

Poznámky:

1 Mistr Eckhart: Kázání 12.
2 © Laurie Anderson: Big Science (CD).
3 Mike Kelley: Architectural Non-Memory Replaced with Psychic Reality. Minor Histories: Statements, Conversations, Proposals, Writing Art, ed. John C. Welchman MIT Press, Cambridge, Mass., 2004, p. 322. „Kryptós“ znamená „skrytý“.
4 Srv. Duch v láhvi in Bratři Grimmové: Německé pohádky. SNKLU, Praha 1961.

*

© okultura, MMVI

Uložit