Bouře někde v hlubokých prastarých mlžných bažinách…

10
Max Corbacho: Moontribe
(CD, ad201, ad21music, 2003)

Max Corbacho: Moontribe (CD)

67:39, ad201, ad21music, 2003
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Kolekce dosud nevydaných skladeb původně zamýšlených pro různé projekty spolupráce, které však nakonec nespatřily světlo světa plus dvě úplně nové skladby. Moontribe španělského umělce Maxe Corbacho vytváří nesmírně hluboký vesmír, kde se spektrální barvy střetávají s plynoucími tribalistickými a pulzujícími plochami groove. Etno-kyber-ambientní rytmické zvukové plochy s hypnotizujícími zvukovými efekty a techno-tribalistickými beaty.

Album Moontribe je z roku 2004, kdy Max Corbacho již rozvinul své počátky z prvního alba Vestiges k velmi propracovaným skladbám. Nejprve bych chtěl upozornit na chyby v označení času první a poslední skladby, kdy vždy na začátku vypadla číslice 1 a tím se nedozvíte, že skladby jsou několikrát delší. Máme tu šest skladeb, z nichž první čtyři byly součástí pódiových vystoupení z let 2000 – 2001 a zbývající dvě jsou natočeny koncem roku 2003.

Všechny skladby jsou vzájemně propojeny a přecházejí do sebe. Začátek mi připomíná Roachovo album Storm Surge, také z veřejného vystoupení, svou dynamičností a zvukovou smrští. Také zde máte pocit, jako by se zvukové plochy od sebe rozestupovaly a vše držel jen tvrdý, tepající rytmus. Ten je pochopitelně hrán na elektronické perkuse a podporován kovovými švihy zvuku podobného svištění drátěného prutu.

Poté tato skoro třináctiminutová skladba, přejde do zvuku padajících kamenů a plynulého, nenápadného, příjemného rytmu, k němuž se pojí skoro neslyšitelná, pomalá melodie i další vedlejší zvuky, jako je praskání, bublání, šumění atd. Po čtvrté minutě vše přejde do jakési rozplizlé zvukové plochy, pod níž však stále tepe rytmus. Nad ním se vznáší zvuková plocha jak bezmotorový kluzák. To je však již třetí skladba a silně se opět prosazující rytmus. Prudkost rytmu se začne snižovat a mizet teprve po deváté minutě a přichází beztvaré zvukové spočinutí.

To nám přejde do čtvrté skladby Unknown Radiance. V ní se využívá bublavých a třpytivých tónů, přibližujících se a vzdalujících. Vše směřuje k úplnému spočinutí, které ovšem přechází do páté skladby a ta se opět rozjede. Pravidelný tepající rytmus, klouzavé, přes sebe se přesunující plochy, ty se zase vzdalují a přibližují. Vše končí vymizením ploch, ztišováním rytmu a jen občasnými rytmickými údery.

A přichází závěrečná, dvacetiminutová skladba Moontribe, podle níž je album pojmenováno. Ta je silně v duchu Roachova Western Spaces – podobné spodní, plíživé rytmy, nad nimi táhlé, melancholické akordy, vedlejší, doplňující zvuky a vše se pomalu sune do neznáma. Rytmus ustává po šesté minutě a plochy se spolu proplétají. Pomalým pohybem se vše udržuje a kolem čtrnácté minuty postupně vedlejší zvukové plochy přehluší hlavní, opakující se motiv a vzniká spíše kakofonická změť. Z ní občas více vystoupí motiv, což je častější ke konci skladby, kdy se vše postupně ztiší.

Toto album je zvukově a skladatelsky velmi propracované a hodně ovlivněné Roachem. Přesto si udržuje vlastní názor a není to žádné kopie.

*

Recenze Pavla Zelinky:

Viděli jste někdy film Baraka režiséra Rona Fricka? Film představující divákům neměnnost světa konfrontovanou s hektickým, častokrát nešetrným lidským shonem. Právě Michael Stearns, jeden ze zakladatelů etnické větve elektronické ambientní hudby přispěl významnou měrou k sugestivnímu vyznění této ságy beze slov svou uhrančivou hudbou. Také Max Corbacho tvoří již více jak pět let podobnou muziku, kterou vydal na pěti albech (jedno pak ve spolupráci s Bruno Sanfilippim). Dlouhé elektronické, k relaxaci vybízející skladby obaluje semiakustickými rytmickými vzorci.

Nejinak je tomu i u jeho novinkové desky, jež není klasickou řadovkou. Max na ní zařadil nejprve čtyři skladby, které složil již v letech 2000 a 2001, původně jako základ plánovaných hudebních kolaborací, jež z nějakého důvodu nakonec neuzřely světlo světa. Tato čtveřice je pak doplněna dvěma zcela novými kousky, které hravě zapadají do nálady předchozích kompozic. Snivé nálady dlouhých hudebních ploch vás odnesou doprostřed nehybné, tiché, sluncem prozářené pouště. Ležíte na písku, přivíráte oči před ostrými paprsky. Víte, že ony Bohem zapomenuté části země tuto velebnou atmosféru vyzařují a budou vyzařovat další pěknou řádku staletí. Případný průchod nějaké pravěké příšery čí průlet hi-tech letadla z daleké budoucnosti vás nechává „ledově“ klidnými. A o tom je také ambientní muzika. Běh času při jejím poslechu má trochu jiné vlastnosti. Max Corbachovi se tato kouzla daří velmi dobře.

© Jiří Mazánek, Pavel Zelinka
© okultura, MMVII

*

Uložit

Uložit