Dělej, co ty chceš

23
Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

Lawrence Sutin: Do What Thou Wilt. A Life of Aleister Crowley

484 stran, St. Martin’s Griffin, New York 2002, vydání první, brožované, cena $17.95
ISBN 9780312252434

*

„Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.“

Cara soror et frater,

*

Lawrence Sutin je profesorem na universitě v Hamlinu a má doktorát na harvardské universitě. Mezi jeho předchozí díla se řadí Divine Invasions: A Life of Philips K. Dick, Jack and Rochelle: A Holocaust Story of Love and Resistance a A Postcard Memoir.

Výzkum a psaní této biografie mu zabralo více než deset let (1989-99). Vydatné pomoci se mu dostávalo skrze přátelství a podporu frátera Superior O.T.O., jímž je v současnosti Hymenaeus Beta. On byl rovněž prvním čtenářem rozsáhlého rukopisu, který čítal kolem 1800 stran, a pomáhal mu jej redigovat až do konečné podoby, kterou má možnost nyní posoudit už čtenář. Mohou se mu zde tedy, je-li pozorný, odhalit materiály, které v předchozích (také: auto-) biografiích zařazeny nebyly, protože ležely v archivech, ať už z jakéhokoliv důvodu.

V úvodu se zpovídá: „Zatímco Hymenaeus Beta je religionista a já stojím zcela mimo a jsem skeptik co se týče thelémské víry, jeho kritika mého textu byla vždy respektována a sloužila hledání pravdy mezi fakty. Nicméně jsme se neshodli v četných bodech ohledně interpretace Crowleyho života a mé názory, jež tu můžete číst, by neměly být pokládány za jeho.“

→ Zlatý úsvit

Kniha má klasických 11 kapitol – číslo, které by Bestii potěšilo. V úvodu se dočtete o magické tradici, v níž se navrhuje, aby se zuřící boj mezi Ježíšem a Satanem (na chvilku) odložil stranou, to aby bylo byla pochopena pravá podstata mága. Bohužel přetrvává populární obraz Crowleyho coby neřestného satanisty, který si užíval drog a zvráceného sexu, aby oživil slabounkou šarádu své rouhavé magie; inspiroval prý nepravosti vrcholící rituálními únosy a vraždami, které řídily kulty, jež vrhly Ameriku do nekonečné krize. Crowley však vnímal satanismus jako „okázalý, lacině honosný, vyšperkovaný a pompézní sport, který není hoden jeho času a umu“. Crowley se ovšem stal předlohou mnoha literárních postav už od dob gotického románu; jen namátkou Mág W. Somerseta Maughama (1906), jemuž přisoudil jeho „zlovolná kouzla“; další spisovatelé fikce modelovali své ničemy podle Bestie: James Branch Cabell, Dion Fortune, Christopher Isherwood, M. R. James, Anthony Powell, H. R. Wakefield, Dennis Wheatley, Colin Wilson a Robert Anton Wilson (v Iluminátech). Britský dramatik Snoo Wilson napsal hit, který běžel v Londýně řadu let, s názvem Bestie. Pronikl také do novodobé popkultury, když se poprvé objevil na přední straně alba Beatles Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), s oholenou hlavou a pronikavýma očima, jedna z jeho nejikonografičtějších podob, která vydržela ve světě rockové hudby v různých obdobách a odstínech až do dneška, ovlivnil texty Rolling Stones, Led Zeppelin, Davida Bowieho, Darryla Halla, Stinga, Ozzy Osborna, The Clash, The Cure a v neposlední řadě ze současné kvetoucí scény apokalyptického neofolku pak Current 93 (kde se mísí navíc ještě vliv Crowleyho žáka, Kennetha Granta), nehledě na záplavu méně známých kapel z oblasti hardcore, punku a industriálu.

Mladý básník

V dalším se dostáváme k podivné transformaci kdysi Edwarda Alexandra („Alicka“) Crowleyho, zbožného křesťanského chlapce z vyšších vrstev pozdní viktoriánské společnosti, v Aleistera Crowleyho, básníka a magického adepta v očekávání. Tady se dozvíme, jak na něj zapůsobilo Wildovo uvěznění v prvním roce na Cambridge a sám se setkal s homosexualitou, snad také proto, jak zdůrazňuje, že „osmačtyřicet hodin (sexuální abstinence) stačilo na to, aby zatemnilo jemné ostří mé mysli.“

Ve druhé kapitole si Aleister Crowley dává magické jméno Perdurabo („Vytrvám až do konce“), avšak zdá se, že se ztrácí v rozporech Zlatého úsvitu a pokušeních tohoto slzavého údolí. Zde se setkáváme s alpinistou Oscarem Eckensteinem, chemikem a alchymistou Julianem Bakerem a Georgem Cecilem Jonesem. Jones dal Crowleymu grunt v astrálním cestování a meditačních praktikách a taky mu přistrčil text s názvem Kniha posvátné magie mága Abra-Melina. Zatímco existují dohady, že byl přeložen do francouzštiny z hebrejštiny v roce 1458, původní hebrejský rukopis nebyl nikdy nalezen a učenci nyní kladou Abra-Melinovo dílo do osmnáctého století jakožto práci nějakého pseudonyma.

→ Khabs Am Pekht ~ Konx Om Pax

Kandidát byl předveden, kleknul si a pak zase vstal. Hierofant k němu pravil: „Dítě Země, dlouho jsi přebývalo v temnotách! Vyjdi z noci a hledej den.“ Pak zaznělo prohlášení: „Frátere Perdurabo, přijímáme tě do řádu Zlatého úsvitu!“ A pak přišla mystická slova (v egyptštině) „Khabs Am Pekht“ a „Konx Om Pax“ (řecky) znamenající „Rozlévající se světlo“ – rozšíření horního světla na nejvyšší vlastnosti kandidáta, už ne pouhého „Dítěte Země.“ Crowley se zřídkakdy mýlil ve svých budoucích diářích, když si poznamenal 18. listopad 1898 jako výročí svého prvního zasvěcení.

Crowley potkává W. B. Yeatse a Allana Bennetta, nasává díla Samuela Taylora Coleridge a Thomase de Quinceyho a také Jamese Thompsona, autora díla Město strašlivé noci, který byl na opiu ve formě laudana. Kokain, konopí a další drogy pozměňující vědomí nebyly tak frekventované jako laudanum, ale byly naprosto legální v té době (první Zákon proti nebezpečným drogám byl v Anglii přijat až v roce 1920) a mohl je získat každý, kdo měl zájem, a to Bennett a Crowley zájem určitě měli. Rozsáhleji se této etapě jejich životů věnoval Kenneth Grant v kapitole Drogy a okultno v knize The Magical Revival (Magické obrození).

„Crowley, podobně jako Bennett, měl několik záchvatů astmatu, které chápal jako následek himálajské expedice z roku 1901. V dopise, který však fráter Achad (Charles S. Jones) napsal po Crowleyho smrti, prohlásil, že Crowleyho astma bylo výsledkem úmyslného pokusu odstranit jeho (Achadovu) ženu. Crowley, zdá se, ji na něj poštval tak, že proti němu obrátil její mysl.“

Ve třetí kapitole se popisují roky bloudění, v nichž Crowley dosahuje výšin magie a vrcholků hor, objímá se s buddhismem, pak vše odvrhne pro lásku ženy a život na venkově (1900-04). Crowley experimentuje s proměnou světského nebo denního vědomí v mnohem originálnější příspěvek do magického repertoáru. Tyto experimenty nakonec podal v eseji Liber Jugorum (1910), jejíž název lze přeložit jako Kniha o jařmu. Cestuje do Mexika, aby tam navštívil svého horolezeckého učitele Oskara Eckensteina, kde pak společně slézali vulkanické vrcholky ve středním Mexiku. Podstoupil také základní výcvik v súfí technikách na kontrolu sil mysli, neboť jeho mentor v duchovních záležitostech mu řekl, že jeho magický trénink má ještě nějaké kazy. Přidal k tomu i rádžájógu. Tady rovněž vypracovali plán na slezení druhé nevyšší hory světa, K2 (Chogo Ri). Píše sbírku veršů Duše Osiridova (1901) a odměřené chvály se mu dostalo od kritika nadmíru povolaného, G. K. Chestertona. Při té příležitosti ho sjel za to, že se „kurví za cizími bohy,“ když si myslí, že „rozpadlý chrám Osiridův je nadpřirozenější než baptistická kaple v Brixtonu, pak je sektář a to stejně jako ti sektáři bez hodnoty pro lidstvo, co si myslí, že anglická půda je to jediné, co stojí za to bránit… Ale pan Crowley je silný a ryzí básník a my nemáme pochyb, že se vymaní ze svého chrámu Osiridova k vznešenější a rozsáhlejší práci na lidské imaginaci, k přijetí brixtonské kaple.“ Crowley, když později četl a odpověděl v tisku na tuto recenzi, se posmíval Chestertonově obraně prozaické brixtonské čtvrtě Londýna. Je tu však důkaz, že Chestertonův argument zanechal v Crowleym své stopy. Skoro o dvě dekády později to Crowley potvrzuje ve svých Zpovědích, že v této periodě bloudil při hledání pravdy nemoha najít její místo: „Musel jsem poznat, že všechny cesty vedou do Říma […] a že himálajské bratrstvo se nachází v Brixtonu.“

Poté cestuje do Japonska, Burmy, leze na K2, vrací se do Paříže a pak do Boleskine. Magie Crowleymu pořád trčela v hlavě, což dokazuje dokončený esej Zasvěcený výklad ceremoniální magie (červenec 1903), který by mohl sloužit jako úvod ke slavné edici grimoáru ze šestnáctého století Goetie, připisovaného Šalamounovi, který vydal v roce 1904. Crowley prohlašuje, že „zaměstnal“ Matherse, aby přeložil Goetii z různých jazyků (hebrejštiny, latiny, francouzštiny a anglických rukopisů), jenže v této době vzhledem k událostem, jež nastaly, už to těžko tak mohlo být, spíše se dá mluvit o „mrtvé ruce.“ Už v úvodu dává najevo nadřazenost nad Mathesem úvodem, jenž zní: „Moudrý Perdurabo, mocný vůdce rosikruciánského bratrstva, nyní spočívající v hrobce kolegia S.S.“

→ Nový æon

Ve čtvrté kapitole vidíme zrození Nového æonu (1904-05). Aiwass a Kniha Zákona. V páté útok na Kanchenjungu a založení nového magického řádu a divy mága (1905-08).

Mudrc z Východu

Crowley píše básnickou sbírku Gargoyles (1906) a dává dohromady Abdullahovu vonící zahradu (Bagh-i-Muattar) věnovanou homosexuální lásce, kterou vydal privátně a pod pseudonymem v roce 1910. Opět cestuje: Indie, Čína – tady podniká operaci podle Abramelinovy magie, jejímž cílem je poznání a rozmluva se Svatým andělem strážcem. Odjíždí do Hanoje, tehdejšího hlavního města Indočíny a do Evropy se vrací oklikou přes Ameriku, z Vancouveru do New Yorku. 1907 publikuje Konx Om Pax a během tří hodin napíše Liber Liberi vel Lapidis Lazuli a v období od 30. října do 3. listopadu 1907 pak ještě Liber Cordis Cincti Serpente. V šesté kapitole jsme přítomni stvoření časopisu The Equinox, eleusinským rituálům a střetu s bohem Chaosu na Sahaře (1909-14). Na konci tohoto období Neuburg, s nímž provedl řadu magických operací v poušti u Tolgy, opouští mistra a začíná první světová válka. 24. října 1914 odplouvá Crowley do Ameriky na Lusitanii – americký parník, který v roce 1916 potopila německá ponorka a způsobila tím vstup USA do války. A zůstal tam dalších pět let – a poprvé ve svém životě v temném zoufalství nuzného exilu.

V kapitole sedmé okouší bídu v USA a ordálie nutné k tomu, aby se stal mágem. Oddává se sexuální magii a píše denní záznamy s názvem Rex de Arte Regia aneb Král o královském umění, věta vypůjčená z alchymického podobenství o androgynním spojení krále a královny (muže a ženy) v díle duchovní proměny. Amalantrah – duchovní bytost – předala Crowleymu obrovský magický poklad: začal pracovat na svazku, který je jedním z jeho nejúžasnějších literárních a magických počinů: Liber Alef – Kniha moudrosti aneb bláznovství (poprvé vyšla až v roce 1962), byl to původně instruktážní text určený jeho magickému synovi, Jonesovi. V létě 1918 se setkal s žurnalistou Williamem Seabrookem, který jej obdivoval a byl oddán okultnu. Sám napsal knihu o vúdú. V srpnu téhož roku se zdokonalil v technice sámmasátí – odkrývání paměti, takže karmicky pokročil natolik, že odkryl řetězec minulých životů: ve starém Egyptě byl princem Ankh-af-na-Khonsu, řeckou posvátnou prostitutkou Astarté (ta znovu ožila během Pařížského díla v roce 1914), alžbětinským vizionářem Edwardem Kelly a mágem z devatenáctého století, Eliphasem Lévi. Crowley se vrátil do Londýna na konci prosince 1919, postižen jedním ze svých záchvatů astma. Krátce po návratu mu doktor předepsal heroin, který mu měl navíc ulevit i od bronchitidy. Hirsigová, která s ním čekala na jaře dítě, odcestovala do Francie a čekala tam na něj. 26. prosince si Crowley do deníku poznamenal: „Dosažení je šílenství. Celou záležitostí je provést to v dokonalé rovnováze. Pak vyzařuje světlo všemi směry, zatímco Ipsissimus je k tomu zcela netečný.“

V osmé kapitole se dovídáme o založení a pádu opatství Theléma (1920-23). 1. května 1920 dorazil na Cefalú. Pokoj, který sdílel s Hirsigovou, dostal název „Komnata nočních můr,“ protože na něj namaloval své vize plné sexuality, rouhání, poezie a magických proroctví, a tak je také v roce 1950 nafotil Kenneth Anger. Píše diář s názvem Liber Tzaba vel Nike aneb Fontána Hyacinthova. Také ovšem eseje proti zákonu o nakládání s narkotickými látkami, protože byl namířen proti cvičení ryzí vůle.

→ Striktní metody

V říjnu 1922 se znovu vrací na Cefalú a naléhá v dopise na Lovedaye, aby za ním přijel s May. Dorazili tam 26. listopadu 1922. Zaťukali na dveře a odpověděl jim Crowley, který po Lovedayovi chtěl, aby správně reagoval na thelémský pozdrav, „Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon“ a „Láska je zákon, láska pod vůlí.“ Jenže May opáčila jenom pozdravem „Dobrý večer,“ což Crowleyho „strašlivě rozhněvalo, až se třásl“ – žádal, aby dodržela formu nebo jí bude odepřen vstup. Byl to první z mnoha dále následujících thelémských příkazů, jimž musela May čelit. V tomto případě se podřídila. Reakce obou manželů na život v opatství byly zcela protikladné. Pro Lovedaye to byla příležitost pokračovat na stezce moudrosti pod vedením živoucího mistra. Pro May to byla nucená ztráta svobody na odlehlé a excentrické usedlosti. Crowley viděl, jak Loveday dělá za pouhé týdny takový pokrok, který by mu ve staroaeonním rámci Zlatého úsvitu trval dlouhé roky. Oba byli podřízeni striktní magické disciplíně: ale s rozdílnými výsledky. May i Loveday dostali břitvy, aby se sami potrestali na pažích, pokud selžou a řeknou slovíčko „já“ – toto zájmeno mohl vyslovovat mezi všemi obyvateli opatství jenom Crowley. May byla úspěšná. „Mluvila jsem přesně, jak jsem měla, ať už jsem byla kdekoliv. Věřím, že jsem tu břitvu mohla klidně zahodit. Ale ubohý Raoul, který bral celou věc smrtelně vážně, se nemohl ubránit, aby neustále neříkal „já“ a byl tak svědomitý, že se pokaždé zranil, dokud nebylo jeho tělo zcela pokryto ranami.“ Nepřátelství mezi May a Crowleym rozhořelo ještě víc, když Loveday v lednu 1923 onemocněl. May původně dovozovala, že za to mohou dvě věci – užívání drog (Loveday na Crowleyho naléhání experimentoval s velkými dávkami hašiše) a toxický účinek požívání kočičí krve jako součásti rituální oběti, které Loveday předsedal.

Crowley tento ceremoniál ve svých Zpovědích nekomentuje. Podání May je nicméně fascinující. Podle May tato kočka neustále pobíhala po opatství a sháněla se po zbytcích potravy. Crowley v tom viděl zlého ducha. Chytil ji, přičemž ta ho několikrát škrábla do ramene. Crowley pak rozhodl, že má být ve třech dnech obětována Lovedayem. Jakmile vyřkl tento ortel, popisuje May, „Mystik pozvedl svoji hůl a udělal znamení pentagramu,“ pak řekl kočce: „Do hodiny obětování se ani nepohneš.“ Zvíře strnulo a jakoby zkamenělo. Je mimo pochyby, že pokud se tak stalo, je to nejneobvyklejší kočičí chování, jaké si lze myslet.

Crowley

11. února 1923 vše vyvrcholilo hroznou scénou. May odešla do hotelu, ačkoliv ji Raoul a Alostrael prosili, aby měla rozum. Den poté byla Wolfe vyslána dolů k ní, aby zjistila, co má v úmyslu. May ji informovala, že chce poslat naléhavý telegram otci Raoula a promluvit s komisařem v Cefalú a britským konzulem v Palermu. Wolfe se rychle vrátila do opatství, kde napsala dopis diktovaný Lovedayem, v němž ji nabádá k návratu. May tak učinila, načež jí Hirsigová dala písemné přísežné prohlášení a řekla jí, aby podepsala coby podmínku jejího opětovného návratu. Příštího rána se Lovedayův stav zhoršil. Den poté z města povolaný dr. Maggio (případné jméno!) konstatoval diagnózu, která zněla: akutní zápal pobřišnice. Co se týče tohoto spádu událostí, cítil se Crowley velice rozhořčen, ale nebyl překvapen. 13. února si poznamenal do svého deníku: „Cítím proud magické síly – těžké, černé a tiché – ohrožující opatství.“ Podle May prý Crowley v tomto období udělal Lovedayovi horoskop a učinil z něj závěr, z něhož na něj padla „těžká chmura. Vypadá to, že bys mohl zemřít 16. února ve čtyři hodiny.“ Crowley sám nikdy nedal znát, že by vykonal takový předzvěstný akt. Loveday – podle Crowleyho nejnadanější žák, který kdy přišel na Cefalú – zemřel 16. února přibližně ve čtyři hodiny odpoledne. Crowley sám poté onemocněl a musel být ošetřován. Následovaly výpady v tisku, které podnítila May. Crowley připravoval příjezd Normana Mudda, který dorazil 22. dubna 1923. Jeho příjezd však nemohl být hůře načasován. Ráno 23. dubna byl Crowleymu přečten výnos komisaře, kterým byl vypovězen z ostrova. Crowley konzultoval I-ťing ohledně dalších míst pobytu a rozhodnutí padlo na Tunis, kam odplul i se Šarlatovou ženou 1. května z Palerma. Severní Afrika mu sloužila jako místo, na němž se prubovala a čistila jeho duše.

V deváté kapitole se rozpráví o rocích exilu a bloudění. Je publikováno jeho mistrovské dílo Magie v teorii a praxi (1923-30).

Crowley se setkává s Gurdjieffem, jak zaznamenal okultní historik James Webb, což pro něj skončilo velmi neslavně. Do jeho života vstoupila další žena, Dorothy Olsenová, která odsunula Šarlatovou ženu načas stranou. Ta se zatím v Paříži věnovala jejich magickému synovi, Muddovi. Na konci ledna 1925 přibyl Crowley do Tunisu, aby tu pokračoval v magické práci a Hirsigová naznala, že mu bude dělat sekretářku. Od Reusse převzal vedení O.T.O. a udála se známá příhoda se Závětí hledajících. Hirsigová se definitivně odloučila od Crowleyho zproštěním se všech „přísah, slibů, závazků a svazků,“ a po jistý čas žila s Muddem ve Španělsku. Nakonec se vrátila do USA a podle Johna Symondse konvertovala k římskému katolicismu. Stala se učitelkou a zemřela v roce 1951. Mudd se vrátil do Anglie a 6. května 1934 spáchal sebevraždu utopením v zálivu Portelet Bay na ostrově Guernsey. Crowley později napsal, že předvídal tuto smrt. V roce 1926 se zabýval novým žákem, Thomasem Dribergem. Ten ve svých memoárech Ruling Passions (1977), už jako baron Bramwell, vzpomíná právě Normana Mudda. V roce 1926 se vrací Olsenová a oba se setkávají v Paříži. Následuje sexuální opojení, ale pak 12. října, v den Crowleyho 51. narozenin, si zapisuje do deníku: „Astrid odváta na Západ“ – totiž, vrátila se do Ameriky. Crowley pak konzultoval I-ťing a omen byl následující: „sežeň si milence.“ S příchodem roku 1927 sečetl své ženštiny, bylo jich tou dobou devět: šest bílých a tři černé. Rovněž se obnovil předválečný vztah s Louisem Eugenem de Cayenne, ačkoliv byl úspěšný a bouřlivý, skončil hned po Novém roce. Crowleymu bylo jasné, že v jeho věku to byli především muži, k nimž choval nejvřelejší city. Silné podpory se mu dostávalo od Karla Germera, který patřil mezi nejvěrnější. Ze svého měsíčního platu 180 dolarů mu posílal pravidelně 100 dolarů. Vydává s podporou Yorka svoji základní knihu Magie v teorii a praxi, ale zájem ještě v květnu 1927 byl velmi slabý. Koncem roku 1928 potkává v Paříži podivuhodného následovníka Kazimíry Bassové, která mu do té doby sloužila jako Šarlatová žena. Je to Maria Teresa de Miramar.

Crowley se v červenci 1929 přátelsky setkává s Montaguem Summersem, který napsal vlivnou studii Historie čarodějnictví a démonologie, ačkoliv ho předtím nepřímo varoval, že by ho mohl proměnit v ropuchu.

17. ledna 1930 navštívil v bytě Crowleyho, de Miramar a Regardieho inspektor z policejní prefektury a dal jim 24 hodin na opuštění Francie. Crowley byl považován za německého špiona kvůli svým aktivitám za první světové války a vůdcovství původně německého řádu O.T.O., jenže ten chtěl odjet jen velmi neochotně – teď, když byla Magie v tisku. Regardie a Miramar byli 9. března na lodi do Anglie s tím, že Crowley se k nim přidá hned, jak to bude možné.

Jenže jim bylo podvakrát odmítnuto dovolení přistát v Anglii kvůli jejich spojení s Bestií a byli považováni za „nežádoucí cizince,“ ačkoliv Anglie byla rodištěm Regardieho. Britští úředníci je posadili na parník do Bruselu, kde žili z prostředků, které jim poskytoval Crowley. Ten zatím úspěšně odkládal svůj odjezd, neboť si sehnal dobrozdání od doktora, že je neschopen cestovat kvůli špatnému zdraví. Tento gambit přinesl čas, který potřeboval. O osm dní později, 12. dubna, to přineslo své ovoce: „První výtisk Magie dorazil 17:55. Vítězství!“ Na konci května dorazil do Anglie, když poplatek za něj uhradil plukovník Carter, vyšetřovatel Scotland Yardu, který se předtím setkal s Yorkem, který ho ujistil, že Crowley přes veškerou reputaci zrádce je loajálním britským občanem. Ten s ním poobědval ve čtyřhodinovém rozhovoru a v deníku to shrnul slovy: „Vše jasné.“ Bez ohledu na zuřivost tisku ohledně jeho vypuzení z Francie, Yorkův strach a dalších, že byl mohl být vyšetřován nebo pronásledován anglickými úřady, se nikdy nic takového nestalo po celý zbytek Crowleyho života, který povětšině strávil v Anglii. Vydání Magie v létě 1930 se dostalo malého zájmu veřejnosti. Byla tu však i jedna pozoruhodná reakce. Victor Neuburg, Crowleyho magický žák a velká láska z předválečných let, nadšeně recenzoval knihu v říjnu 1930 pro The Sunday Referee.

→ Západ slunce

V desáté kapitole (1930-36) se dočteme o inscenované sebevraždě, nepomstěné urážce na cti a Rovnodennosti Bohů (The Equinox of the Gods). V dubnu 1930 navštívil Berlín, aby se zvedl zájem o jeho výstavu obrazů. Jeho plátna zapadla velmi dobře svojí atmosférou do německého expresionismu té doby. 31. července si poznamenal do deníku, že „Marie pila a zvracela celý den. Večírek na rozloučenou. Rozhodnut ji opustit.“ Crowley už ji nikdy nespatřil. Zato hned v srpnu začal sexuální opus s Hanni Jaegerovou. Mnohé z jejich sexuálních rituálů byly vedeny s cílem získat „zdraví“ nebo „energii.“ Dal jí jméno „Monstrum“ – možná kvůli žhavosti jejího milování, další přezdívkou bylo „Anu,“ hříčka se slovem „anus,“ což byl průhledný odkaz na styl, který Crowley preferoval. Sílila touha cestovat. Odjel s Hanni koncem srpna do Portugalska, kam byl pozván básníkem, který mu napsal poté, co přečetl dva svazky Zpovědí, jež vydalo (mezitím zkrachovalé) Mandrake Press. Byl to Fernando Pessoa, který byl až do své smrti ve věku 47 let v roce 1935 vyhlášenou postavou modernistického hnutí. Tady také vznikla zinscenovat sebevraždu, která by zvedla vlnu nového zájmu veřejnosti o Crowleyho. Nakonec opustil zemi 23. září a vrátil se do Německa. V říjnu 1930 povečeřel se svým starým přítelem J. W. N. Sullivanem, který sebou přivedl Aldouse Huxleyho, aby se setkal s Bestií. Vykládá se, že to byl on, kdo Huxleyho přivedl k zájmu o experimenty s mezkalinem, které o dvacet let později vyústily ve slavný esej Brány vnímání (1954). Odchází od něj Regardie, ačkoliv na sklonku života v obraně reputace Bestie v knize The Eye in the Triangle o Crowleym říká: „Za všechno, co jsem dnes, dlužím jemu.“

Více slov padlo o jeho vlivu na Hitlera, když se dovídáme několik nových skutečností. Proč přetrvávala – a to jak privátně, tak i v rukopisu Magie bez slz, napsaném v roce 1944 a publikovaném posmrtně – Crowleyho víra, že ovlivnil Hitlera? Svědčí o tom poznámky na okraji Hitlerových řečí, v nichž neomylně viděl paralely ke Knize (nebo Liber AL). Dále učinil ještě jedno překvapující ujištění: že Hitler „téměř určitě převzal ideu použít svastiku jako nacistický symbol“ od nás. Já osobně jsem navrhnul Ludendorffovi někdy v letech 1925-26 – když začal mluvit o oživení nordické teologie – poukazuje na to, že svastika je jediným univerzálním magickým symbolem, který měl starodávný název příslušející tomuto systému: – „kladivo Thorovo.“ V květnu měl Crowley při obědě hovor s nejmenovaným společníkem o „93 (Theléma) jakožto základně pro nový nacistický řád.“ Zatímco The Equinox of the Gods byl válečným výkřikem vůči světu – deklarací změny aeonů – pak on sám jakoby jím byl rozsvícen.

Soumrak

V kapitole jedenácté poslední čteme o posledních letech mága coby stárnoucího muže (1937-47).

Píše Osm lekcí o józe (1939), která vychází z jeho zkušeností, když praktikoval jógu na Ceylonu. Dalším dílem tohoto období byly Malé eseje o pravdě (1938). Jeho styky s tajnou službou po dobu války jsou velmi zajímavé a z pohledu historických faktů úplně nové.

Publikace Knihy Thothovy 21. března 1944. V roce 1946 se setkává s Kennethem Grantem. Ten se stal jedním z nejprominentnějších interpretů Crowleyho magie. Napsal o něm i knihu vzpomínek Remembering Aleister Crowley (1991). Zámořská Theléma měla nové syny: Jacka Parsonse, mistra lóže Agape, a L. Rona Hubbarda, který o pár let později založil scientologickou církev. V lednu 1946 podnikl Parsons řadu rituálů, které pojmenoval Dílem Babalon, jež mu měly přivést magického partnera, kterého potřeboval. Stala se jím Marjorie Cameron, pozoruhodná žena, studentka magie, umělkyně performance a herečka ve filmech Kennetha Angera. Crowley v dopise z 27. března 1946 varoval Parsonse jako mladého muže před potenciálním nebezpečím díla, jež podnikal. Elementálové, jak mu připomínal, jsou pomstychtiví. Bylo však příliš pozdě. 20. června 1952, když pracoval ve své laboratoři, zemřel při zjevně náhodném výbuchu způsobeném nárazem spadlé fióly třaskavé rtuti.

Malý, ale stálý proud návštěvníků pokračoval. V roce 1946 se Crowley spřátelil s Johnem Symondsem, kterého se snažil podnítit v zájmu o založení nového thelémského opatství. Je pozoruhodné, že přes své chatrné zdraví tento sen stále tvrdě prosazoval. Do smrti mu scházejí pouhé měsíce. Blízko svého konce, kdy již byl patrný setrvalý úpadek, sdělil Wilkinsonovi:

„Tohle je ten dobrý svět, který mám opustit.“

Crowley umírá 1. prosince 1947.

V epilogu najdeme jednak velmi zajímavý soupis posmrtného vlivu, který ze záhrobí náš fráter Perdurabo vykonává, a pak obsáhlý poznámkový aparát k jednotlivým kapitolám, vybranou bibliografii a index.

Cílem všech biografií je sdělit světu svoji představu o postavě, kterou si spisovatel vybral. Nutno dodat, že v tomto případě nám facety onoho blyštivého briliantu, jejž si vybral ke studiu, jsou většinou dobře známé, ale kniha je velmi čtivá a sem tam se mihne střípek, který oživí naši představu o největším mágovi XX. století (v roce 1969 citoval deník The London Times Crowleyho jakožto jednoho z „1000 strůjců dvacátého století“), který nám ukázal mocné obrazy z naší budoucnosti a silným načrtnul cestu, jíž je možno se ubírat. Neustávající prolévání krve ve světě potvrzuje popisnou sílu, ne-li přímo věšteckou pravdu jeho Knihy.

„Láska je zákon, láska pod vůlí.“

*

© San
© okultura, MMII & MMX

 

 

Uložit