Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Kůstky ztraceného ptáka Fénixe

San Červen - 30 - 2017

Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba
(Arbor vitae, Řevnice 2017)

Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba

272 stran, Arbor vitae, Řevnice 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7467-103-6

 

Slovo mykofil pochází od R. Gordona Wassona, jak nás zpravuje Peter T. Furst.[1]

Stará německá lidová hádanka – „Kdo je ten mužíček stojící sám samotinký v lese na jedné noze a zachumlaný do svého lesklého červeného pláštíku?“ – s odpovědí: „Muchomůrka! (v orig. „Glückspilz!“)“, poodhaluje nevědomé zaujetí pro pradávný souběh soužití člověka a houby. Zvláštně působí i to, že jde o jedovatou houbu protikladně spojovanou se štěstím, blažeností a dobrou štěstěnou. Glückspilz má ještě další zajímavá synonyma: Hans im Glück, Goldmarie, Sonntagskind, Glückskind atd. Nedělňátka jsou ony lidské bytosti, které pochopily, že Bůh zanechal šestého dne svého Díla právě proto, aby jim ponechal místo pro sebestvořování.

Houby tvoří samostatnou říši regnum mycetale nepatří tedy ani k živočichům, ani k rostlinám, oddělily se dokonce dříve, než obě tyto říše vznikly. Zvláštní pozornost však poutá to, že plodnice tzv. vyšších druhů oplývají rozmanitými podobami, barvami i vůněmi, a přitom jejich vzhled z čistě funkčního pohledu nemá v přírodě žádné logické opodstatnění. Pokud ovšem – není smyslem toho všeho zaujmout své konzumenty a zapřádat s nimi takto rozpravu.

Pokračování →

Má pohádka, moje pravda

San Listopad - 15 - 2015
Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga (Portál, Praha 2015)

Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga
(Portál, Praha 2015)

Aniela Jaffé: Vzpomínky / sny / myšlenky C. G. Junga

368 stran, Portál, Praha 2015, vydání první, brožované, cena 569 Kč
ISBN 978-80-262-0803-7

 

V létě roku 1956 padl poprvé návrh Kurta Wolffa vydat duchovní autobiografii C. G. Junga a Jolande Jacobiová doporučila jeho blízkou a dlouholetou spolupracovnici, sekretářku a švýcarskou psychoanalytičku Anielu Jaffé (1903–1991).

Jung byl znám svým odporem k popisování sebe a svého díla před očima světa. Přislíbil teprve po dlouhém váhání a zároveň si stanovil podmínku: kniha bude moci vyjít až po jeho smrti.

Po nějaké době „zpovídání“ a jeho zaznamenávání přišel koncem roku 1957 s návrhem, že bude o svém dětství psát sám, což bylo překvapující vzhledem k faktu, že jej psaní namáhalo a že by nic takového nepodnikl, kdyby to nepociťoval jako „úkol“ z nitra.

„Každá má kniha je vždycky osud. Je v tom cosi nedozírného a já si nemohu nic předepsat nebo předsevzít.“

V dubnu 1958 tak dokončil tři kapitoly o dětství, školním období a letech studií. V lednu 1959 byl na svém venkovském sídle v Bollingenu a když Aniele Jaffé vracel kapitolu O životě po smrti (str. 257n), řekl jí:

„Něco ve mně bylo dotčeno. Vytvořil se ve mně jakýsi vnitřní potenciál a já musím psát.“

Tak vznikla kapitola Pozdní myšlenky, v níž jsou vysloveny ty nejhlubší, i když možná vůbec nejnepřístupnější Jungovy myšlenky (str. 279n).

Pokračování →

Něco, co někde chybí

San Prosinec - 28 - 2014
Jana Richterová: Zahrada. Lovec (Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec
(Kruh, Heřmanovice 2014)

Jana Richterová: Zahrada. Lovec

302 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2014, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-4-4

*

Před čtvrt rokem jsme se poprvé pohroužili do rujné Sféry Zahrady, kterou jsme postřehli jako dělohu, v níž se rodí naše budoucnost.

Dostalo se nám druhého dílu Zahrady s dynamickým názvem Lovec, který evokuje jeho protistranu: kořist. Předznamenáním prologu jest benegesseritská litanie proti strachu: „Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení.“

Tedy: strach kořisti z Lovce. Lov. Hon. Halali! A trofej.

Mám sám pro sebe jakési nejasné tušení, že to všechno je toliko první úroveň příběhu – ona zjevná stránka, za jejímiž kulisami hrají Hráči v druhém sledu svoji vlastní Hru. Je však ještě třetí pláň, do níž někdy nahlédne některý ze zasvěcených Hráčů, nebo náhodou i někdo další.

Se znalostí Duny, na kterou se primárně odkazuje, dere se tu do vědomí obskurní a enigmatický závěr ze svazku Kapitula: Duna Franka Herberta (Baronet, Praha 1999, str. 459), v němž se poprvé a naposled objeví dvojice Marty a Daniela, dvou Zahradníků par excellence, o nichž máte dojem, že jsou Loutkaři a Sběratelé – nápadně podobní Poutníkům bratrů Strugackých v knize Vlny ztišují vítr. Pohádka o Trojce (Svoboda, Praha 1989; srv. O Velkém Předělu) –, kteří „sbírají persony,“ o sobě pak mluví takto: »Chtěla jsem si z něj vystřelit, kdyby se zeptal, kdo jsme. Na to se ptají vždycky. Řekla bych mu: „A koho jsi čekal? Boha všemohoucího s rozevlátým plnovousem?“«

Pokračování →

Magie & hudba

M. M. M. Srpen - 9 - 2013

Dámy a pánové,

Na počátku bylo Slovo.

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850)

Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti!

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855)

Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh.

Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“

Pokračování →

Spřízněné weby