Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930
(Plus, Praha 2012)

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930

Sebrané spisy svazek III, 322 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0115-1

*

Ve čtvrtém svazku spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, 2. dílu s podnázvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1927-1930, dočítáme závěr rozsáhlé novely Případ Charlese Dextera Warda.

Krátká povídka Barva z kosmu byla napsána v březnu 1927, poprvé vyšla v Amazing Stories (září 1927), a třebaže patří k nejznámějším povídkám HPL, při svém vydání příliš pozornosti nepřitáhla a na sci-fi časopisy nadobro zanevřel, ačkoliv – jak případně poznamenává editor českého vydání – svým dalším dílem pokračoval ve sbližování žánrů hororu a science fiction.

Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru. V době sklizně pak byly „stromy obsypány neobvykle velkými, nádherně vybarvenými plody … když ale začal sklízet, čekalo ho těžké zklamání. Ovoce vypadalo skvostně, ale nebylo k jídlu“, pro „odpornou nahořklou příchuť“ zanechávající „nepříjemný, svíravý pocit na jazyku“. Půda byla otrávena meteoritem. Všude vládla nepopsatelná „barva.“ „Až na zelenou trávu a listoví nezůstalo nikde nic přirozeně zbarvené, všude převažovaly palčivé odstíny jakési chorobné základní barvy, jež nemá nikde na Zemi obdoby,“ později se však „chorobné změny objevily (i) na trávě a na listí … zeleň dál ztrácela barvu a byla stále křehčí a lámavější.“ Plíživé mutace prosakovaly v celém stvoření Božím a ona posvátná všední normalita tento prokletý kout nadobro opustila, neboť „ta barva… spaluje… vysaje ze všeho život… vypálí tě to… nemůžeš tomu uniknout,“ svěřoval Nahum před smrtí Ammimu, o nějž se pak „otřel lepkavý mlžný cár.“

Pokračování →

H. P. Lovecraft Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927

H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927

Sebrané spisy svazek III, 346 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 329 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0114-4

*

Dopřáváme si další svazek spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, a to již třetí v řadě.

V tomto svazku, s klíčovým názvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1926-1927, se setkáváme s ústředním dílem, jež předznamenalo nejen další literární vývoj HPL, ale založilo tradici daleko přesahující nejen jeho život, ale i okruh jeho nejbližších spolupracovníků a přátel, a nakonec i rámec pop-kultury, protože se promítlo postupně do filmu, hudby, výtvarného umění, počítačových her a samozřejmě i fantastické tvorby knižní.

Lovecraft v roce 1924 opouští Providence a míří za svou snoubenkou do Nového Yorku. Doufá, že mu metropole nabídne větší možnosti autorského uplatnění. O dva roky později, v dubnu 1926, však odjíždí zklamán ze ztroskotaného manželství, téměř bez peněz a zbaven nadějí, že by mu metropole mohla jakkoli prospět. Providence již do smrti neopustí. Nabyté zkušenosti a zklamání se do jeho tvorby promítnou jednak posílením břitkého, ironického humoru na účet soudobé společnosti a ve prospěch jeho podivínských hrdinů, jednak pracovním nasazením. Další čtyři roky patří k nejproduktivnějším v Lovecraftově životě a v této době vznikají jeho romány i čtenářsky nejúspěšnější novely a povídky.

Pokračování →

 

Clark Ashton Smith

Clark Ashton Smith (1893-1961) je našemu čtenáři znám již povídkou Sklepení v Yoh-Vombis. Nyní zařazujeme další povídku z výboru, který v příštím roce 2013 hodlají vydat nakladatelství Horus & Volvox Globator.

Byl členem Lovecraftova kruhu od roku 1922 až do jeho smrti v roce 1937. Počátkem velké hospodářské krize v roce 1929 se Smith vrátil k psaní fantastických povídek a vychrlil více než sto krátkých příběhů, z nichž většinu lze klasifikovat jako strašidelné hororové příběhy nebo science fiction. Podobně jako Lovecraft se upnul na řadu nočních můr, jež ho v mládí sužovaly během období nemocí.

Tématem jeho děl jsou i nadpřirozené mocnosti, s jejímž jedním představitelem se setkáte i zde; jeho strašidelné povídky jsou co do námětu makabrózní, škodolibě se zabývají obrazy smrti, hniloby a abnormality.

*

Za vlády kalifa Vatheka byl jeden mladík s dobrou pověstí i původem, jistý Noureddin Hassan, předvolán kádím Ahmedem ben Becarem do Basry. Noureddin byl pohledný, otevřené mysli a vznešeného vzezření; a převeliký byl údiv kádího i všech ostatních přítomných, když si vyslechli obvinění proti němu vznesená. Byl obžalován ze zabití sedmi lidí, jednoho po druhém je zavraždil během sedmi po sobě jdoucích nocích, a také z toho, že jejich těla zanechal na hřbitově poblíž Basry, kde byla posléze nalezena s  údy hrůzným způsobem ohlodanými, jakoby šakaly. Šlo o tři ženy, dva kupce na cestách, žebráka a hrobníka.

Ahmed ben Becar byl požehnán učeností a moudrostí ctihodného stáří a byl též obdařen velkým důvtipem. Zvláštnost a brutalita těchto zločinů ve spojení s laskavým a vychovaným vystupováním Noureddina Hassana jej však mátla a uváděla do rozpaků, nevěděl si s nimi rady. Ponořen do mlčení vyslechl si výpovědi svědků, kteří minulého večera viděli Noureddina nesoucího přes rameno tělo ženy, aby je uložil na hřbitov; další uváděli, že ho několikrát spatřili přicházet ze sousedství v pozdních hodinách, kdy se venku potulují jen zloději a vrazi. Když uvážil všechna tato svědectví, mladíka pečlivě vyzpovídal.

„Noureddine Hassane,“ pravil, „byl jsi obviněn ze zločinů nevídaně ohavných, jež se neslučují s tvým vzezřením a tvými způsoby. Máš snad nějaké vysvětlení pro tyto skutky, jímž by ses mohl očistit, nebo by alespoň trochu zmírnilo ohavnost tvých činů, z nichž jsi byl obviněn? Zapřísahám tě, abys mi řekl o celé té záležitosti pravdu.“

Pokračování →

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně (Argo, Praha 2005)

Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně

328 stran, Argo, Praha 2005, vydání první, vázané
ISBN 80-7203-670-X

*

V úvodu knihy se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.

A o tom a o nich je tato kniha sebraných legend, pověstí a pověr z Bretaně.

Třebaže je titul knihy odvozen z téměř strašidelného příběhu Potopené zrcadlo, po hlubším studiu se zdá, že ústředním je Peronnik Hlupáček.

Jestliže se u něj zastavíme trochu déle, není to přezírání ostatních příběhů, nýbrž jeho naprosto výjimečná osobitost, původnost a narativní struktura. Vyprávění obsahuje mnoho alchymických a magických detailů, jež můžete dlouho promýšlet a následně domýšlet, o čem vlastně Peronnik přináší zprávu.

Po prvním přečtení seznáte, že z kategorie příběhů O hloupém Honzovi je tento ten nejpůvodnější. Peronnik Hlupáček je také uveden jako pohádka od Kulatého stolu.

Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše.

Pokračování →

H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925

H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2

348 stran, Plus, Praha 2011, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0093-2

*

Pochyby jdou stranou, máme tu další svazek spisů Howarda Phillipse Lovecrafta!

V druhém svazku s názvem Měsíční močál, a podtitulem Příběhy a sny z let 1921-1925, nalezneme dalších 21 povídek, opět v chronologickém řazení, a lze bez nadsázky říci, že jej korunuje doslov z pera Fritze Leibera Literární Koperník, který vyšel poprvé v knize Something About Cats and Other Pieces (1949) v nakladatelství Arkham House.

Leiber správně poukazuje na to, že už Lovecraftovi předchůdci i současníci – mezi jinými Edgar Allan Poe, W. H. Hodgson, Fitz-James O’Brien, Arthur Machen, Algernon Blackwood – nasměrovali hrůzu z nadpřirozena k jiným rasám a božstvům, děsivé síle dosud netušených přírodních sil, velkoleposti přírodních katastrof a strachu z dosud neprobádaných míst na Zemi. Za zásadní a systematické rozpracování však vděčíme právě Lovecraftovi, ani on však svého cíle nedosáhl přes noc. Ve svých raných povídkách nejprve experimentoval s vyprávěním ve stylu lorda Dunsanyho a napsal i několik zdařilých povídek v Poeově stylu, například Výpověď Randolpha Cartera, Vyvržence, Slídiče či Chladný vzduch; Machenův strach ze zvířete v člověku zužitkoval v příbězích Číhající děs, Krysy ve zdech, Děs redhookské čtvrti či Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny. Už v těchto kratších povídkách jsou však v obrysech patrné náznaky nového konceptu: vzdálené formy života z dávné minulosti Země v Dagonovi nebo třeba děsivé spojení mezi šílenstvím, jež propukne u lidské bytosti, a objevem nové hvězdy v povídce Za stěnou spánku.

Pokračování →

Tento esej je součástí nového vydání Necronomiconu.

*

Háfiz se hrouží pohledem do poháru Džamšídova

Dívat se.

Dīw (starší forma dēw, avestánsky daēva, sanskrtsky dèva, bůh), bylo podle íránského náboženství jméno zlých duchů, mocností temnot, stvoření Ahrimanových, personifikace hříchů; jejich číslem byl legion. V jejich čele stála skupina sedmi základních démonů (včetně Ahrimana) v protikladu vůči sedmi amšaspandům. Byli podřízeni šáhu Džamšídovi (Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí jej uvádí na str. 49 v Šáhnáme, Knize králů, srv. muslimskou legendu o Šalamounovi), který byl čtvrtým králem světa. Měl na povel všechny anděly a démony světa. Byl i veleknězem Hormozdy (staropersky Ahura Mazda, Ormuzd). Džamšíd prý měl magický pohár ze sedmi prstenců, džám-e džam, který byl naplněn elixírem nesmrtelnosti a dovoloval mu dívat se na celý vesmír. Byl používán i ke zření a šlo v něm spatřit sedmero nebes, v Hrdinské legendě o Arslanovi byl viděn jako křišťálová koule a Šáhnáme používá pojem „křišťálový glóbus“.

Kaj Kávus a jeho létající trůn

V íránském eposu přichází bílý dēw (dēw-i sapèd) na pomoc králi z Mázandaránu proti králi, a nebyl to nikdo jiný než Kaj Kávus, syn mytologického íránského šáha Kaj Kobáda; jeho země byla obydlena dévy zběhlými v magii[1]. Od nich také měl Kaj Kávus létající trůn (třebaže jeho původ byl připisován i jemu), legendární, orly poháněný stroj, který krále dopravil do Číny. Šáhnáme líčí létající stroj následovně: sestával z trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen stánek provedený ze dřeva a zlata a k němu připoutal čtyři zvláště vycvičené orly. U sloupů ve čtyřech rozích stánku byly upevněny kusy masa a hladoví orlové byli řetězem připoutáni za pařát. Jak se orlové snažili dostat k masu, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl král Kaj až do Číny, kde se orlové unavili a stroj spadl. Rustam krále, který havárii zázrakem přežil, nakonec zachránil, třebaže jej pak porazil, když bojoval proti dvěma dalším dīwům, Akvanovi (Akōman) a Aržangovi.

Akōman, jinak také Aka Mana, v avestánském jazyce je to jméno zoroastrovského démona „zlé mysli“ či „zlého úmyslu“, nebo „zlého myšlení“ anebo „zlého záměru“.

Aka Mana (akәm mana), „mana páchal zlo“. Jasna (32.3; jeden z nejstarších textů zoroastrovského kánonu) popisuje dévy jako potomstvo Aka Many, a nikoliv Angra Mainju. Angra Mainju (nebo: Aŋra Mainiuu) je původem  avestánské jméno „ducha zkázy.“ Staroperským ekvivalentem je Ahriman.

V Pahlavího textech z 9. až 12. století se Ahriman (psáno hl(y)mn) často píše vzhůru nohama „jako znamení opovržení a hnusu“.

Pokračování →

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie (Pavel Mervart, Praha 2011)

Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie

632 stran, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, vázané, cena 449 Kč
ISBN 978-80-87378-06-9

*

Daniil Andrejev (1906-1959) byl synem Leonida Andrejeva, významného ruského spisovatele, jeho kmotrem byl Maxim Gorkij. Jeho otec žil ve Finsku, po dobu Ruské revoluce se vrátil do Ruska, nicméně po jejím skončení odešel zpět do Finska, svého syna nechal v péči sestry své manželky (jeho manželka zemřela při porodu) v Rusku. Na rozdíl od většiny tehdejší ruské inteligence byl Daniil Andrejev vychováván v dobrosrdečné atmosféře patriarchální pravoslavné rodiny a sám zůstal pravoslavným křesťanem až do poslední chvíle.

Začal psát už v dětství, a to jak poezii, tak prózu. Ukončil střední školu, nicméně na vysokou školu nebyl přijat pro svůj neproletářský původ. Začal proto navštěvovat Vyšší literární kurzy a živil se jako grafik a výtvarný umělec skromnou prací písmomalíře tabulek pro muzea, ve zbývajícím čase stále psal.

V roce 1942 byl mobilizován do Rudé Armády a jako voják zabezpečovacích jednotek prošel s prvními oddíly bojové armády Ledovou trasou, v průběhu bitvy u Leningradu, přes Ladožské jezero do obklíčeného města.

Po druhé světové válce se vrátil do civilního života, ale v srpnu 1947 byl odsouzen k 25 letům vězení za údajnou protisovětskou propagandu a přípravu vraždy Stalina. Ve věznici roku 1954 utrpěl rozsáhlý srdeční záchvat, první předzvěst srdečního onemocnění, které nakonec vedlo k jeho smrti 30. března 1959 v Moskvě.

Pokračování →