Kůstky ztraceného ptáka Fénixe

27
Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba
(Arbor vitae, Řevnice 2017)

Pavel Jirásek: Bytosti jménem houba

272 stran, Arbor vitae, Řevnice 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7467-103-6

 

Slovo mykofil pochází od R. Gordona Wassona, jak nás zpravuje Peter T. Furst.[1]

Stará německá lidová hádanka – „Kdo je ten mužíček stojící sám samotinký v lese na jedné noze a zachumlaný do svého lesklého červeného pláštíku?“ – s odpovědí: „Muchomůrka! (v orig. „Glückspilz!“)“, poodhaluje nevědomé zaujetí pro pradávný souběh soužití člověka a houby. Zvláštně působí i to, že jde o jedovatou houbu protikladně spojovanou se štěstím, blažeností a dobrou štěstěnou. Glückspilz má ještě další zajímavá synonyma: Hans im Glück, Goldmarie, Sonntagskind, Glückskind atd. Nedělňátka jsou ony lidské bytosti, které pochopily, že Bůh zanechal šestého dne svého Díla právě proto, aby jim ponechal místo pro sebestvořování.

Houby tvoří samostatnou říši regnum mycetale nepatří tedy ani k živočichům, ani k rostlinám, oddělily se dokonce dříve, než obě tyto říše vznikly. Zvláštní pozornost však poutá to, že plodnice tzv. vyšších druhů oplývají rozmanitými podobami, barvami i vůněmi, a přitom jejich vzhled z čistě funkčního pohledu nemá v přírodě žádné logické opodstatnění. Pokud ovšem – není smyslem toho všeho zaujmout své konzumenty a zapřádat s nimi takto rozpravu.

Snad proto byly v kolektivní mytologii spojovány se skřítky, lesními bytostmi či vůbec s působením tajemných sil.

Svou roli v tom sehrály i houby rostoucí v kruzích, tzv. čarodějné kruhy, jejichž původ je u každého národa vysvětlován jinou pověstí. Už samotný les [srv. C. G. Jung] byl vždy vnímán jako místo tajemné, cizí, chaotické, jako opak obydlené krajiny.[2] Rozpráví se o tom v eseji Magdaleny Wells Tvůrčí síla hub aneb magie muchomůrky červené a poetická setkání skřítků a víl na ropuším stolci z výše citované knihy, na níž se Pavel Jirásek (* 1963), hudebník, spisovatel, scenárista a režisér, podílel svým textem Český člověk – člověk houbařský, s podnázvem České obrazy hub mezi vědou a uměním. Nejde tedy o první jeho výpravu do mykosféry a za rozplétáním vláken královského mycelia…

Již zde jsme svědky toho, jak systematicky houby prostupují nejen naši kulturu, popkulturu, ale i okulturu, vždyť „věrně provázejí mýty jako symbol jinakosti, exotičnosti: od starých náboženství, kde byly houby dávány do souvislosti s bohy, po různá současná »comics« a »science-fiction«, kde souvisejí s mimozemšťany, vesmírnými vetřelci a mimozemskými formami života.“[3]

Karel Jerie: Odchyt houbařů (100 x 90, akryl na plátně, 2011)

Podobné motivy zaměstnávají obrazivost i českého výtvarníka Karla Jerieho (např. Odchyt houbařů, Rachacha Smotlacha apod.) a nejen jeho. Vidíme je i na obálce hudebních alb, např. izraelská skupina Infected Mushrooms nahrála v roce 2012 elektroalbum Army of Mushrooms,[4] kde se houby zdají být poněkud rozezleny a na vině zřejmě není jen onen kvazi-donkichotský kavalír pošťuchující kloboučnaté starce…

Trpělivost hub s námi jest zřejmě obrovská, neb také tiše naslouchají hudbě italského projektu Mushrooms Patience, který směřoval od psychedelické hudby houbiček přes dark ambient, krautrock, acid jazz, až po éterické kytarové meditace.[5]

Oplývají jimi staré sváteční pohledy stejně jako soudobé umělecké trendy. Deaprojekt Die Welt der Puppen Martiny Niegel ukazuje Alenku uprostřed trsu plodnic, jejichž hlava připomene reptiliána z titulní stránky sbírky povídek Franka Herberta, stvořitelem Duny, nazvané Kněží ze soustavy Psí, jehož tvůrcem je ilustrátor Tim White. Setkáme se v ní s psychickým parazitem, který krade lidem osobnost. Tito kněží jsou kustody zapomenuté moudrosti, která může lidstvo pozvednout až ke hvězdám, nebo – odsoudit k zatracení.

Deaprojekt Die Welt der Puppen

A když nahlédneme do domácího podhoubí, najdeme v něm rozsáhlé literární mykomytágo Vilmy Kadlečkové, ságu Mycelium. Planeta Össe (Deus est esse), svět po tisíce let neměnný, s myceliální technologií i nadsvětelnými Loděmi (cítíte v tom koření?). Pětice posvátných drog, spóry nitrožilních hub. Pět stupňů na cestě k Osvícení. A ještě šestá: sühëhl, zvaná Vrstva ticha. Protilátka Pětice, nenáviděná a zakázaná Církví. Vezměte tedy naběračku, dejte si vrchovatě houbové polévky, pak smaženou bedlu, lišky s rozpuštěnou nivou ve smetaně třeba s Fusilli, či příhodně s Cappelleti, a vnímejte!

Pavel Jirásek si už dříve všímá toho, že „tvar plodnice nepovstává zvětšováním či výstavbou, nýbrž tak, jako když vyšlehne plamen či vytryskne pramen. Tak nějak se to přece má i s tradiční substancí [esse či Össe], v metafyzickém smyslu slova!“[6]

Infected Mushroom: Army of Mushrooms

Koncept autorské publikace Bytosti jménem houba vyrůstá z českého fenoménu – z mykofilní orientace národa, díky níž se houby obecně těší široké pozornosti, počínaje jejich sběrem a konče jejich vstupem do poezie, hudby, filosofie a nakonec i do osudů lidí. To když se lysohlávky podílejí na defenestraci…

Soubor sto osmnácti mykopoém, napsaných v tichu lesa – v mechu a kapradí – v letech 2009-2015 provázejí mykorhizní fotografie Pavla Jiráska, a jak se zmiňuje anotace, jest takto „lidským atlasem hub“ propojujícím společenství lidí s tajemnou lesní říší.

Nejde jen o „promluvy k houbám“, protože – a to si dobře všimněme – jejich názvy jsou z velké části vokativem, někdy vyjádřené dokonce imperativem či interogativem. Je třeba rozumět, že vokativ, volatel, označuje předmět či osobu, kterou mluvčí oslovuje, vlastně ji – evokuje!

Volání volatele předpokládá odezvu u volaného, což specificky vnímáme zejména u oslovení jménem. Volám tedy: „Lakovko!“ (mykopoéma na str. 81 a podobizna na str. 107) a vidíme ji sametově ametystově lakovanou, kterak spočinula v něžné zeleni, aby nerušila rozjímání o tom, zda „je náš lidský svět / skutečně tak plytký? Nebo je to jenom zdání?“

Stará pohlednice

Do jejího poetického společenství bych přibral ještě líhu srostlou, ta rovněž vypadá na kopu snů v sousedství sněžných můr, nebo alespoň muchomůrky šedivky s podobnou kresbou.

Kdykoliv jím hlívu ústřičnou, nevytane mi na mysli zrovna Ústřičkova smutná smrt Tima Burtona, ale s houbou se rozpoutá hlučná rozprava & veselice, kdy slyším její smích a radostné přitakání tomu, že ji sním. Je to prostě veselá houba rozdávající smích plnými plodnicemi! Těch endorfinů! Zde tajný recept: houbu zlehka podusit na másle (neutahat!) a v závěru zakápnout sójovou omáčkou – toť vše! Bon Appétit!

„Užij si dosyta přeludu
podzimních stínů
než začne nás všechny
svírat kazajkou mrazivá lolitka!“

Až shlédnete chřapáče jamkatého (str. 71), vybaví se vám černokněžnický klobouk, možná dokonce i falická čapka Amazonek, či prostě jen hučka, kterou si hluboko do očí narazil nerudný vousáč. A nic proti Němcům, ale Kotrč Němcův bych jim nedal a bez ohledu na chránění šup s ní na „dršťkovou“!

„Po starém způsobu potrestán
znamená být oběšen
v srnčích a zvířecích kůžích
s přibitými parohy nad hlavou.“

Snímání podobizen dělo se s přispěním antikvární lupy (!) a zvětšovacích skel firmy Meopta – optická magie, ne však klam. Sen, arci. Imaginace, věru. Vize, vskutku.

Pro štěstí…

Z rohu hojnosti Mykopeie vyřinuly se houby hýřící tvary a barvami, a účastni mystéria transsubstanciace vidíme je jako svébytné abstraktní objekty, ars natura, svěřující se s mystérii toho nejobecnějšího a vpravdě kosmického.

„Kdy dosáhneme dna
v bezedné nádrži
chtíče a krve

Okamžikem stvoření
Golema Kanálie?“

Naslouchejte houbám a rozprávějte s nimi. Mycelium nevzniká ze vzduchu – stále tam totiž je, v mechu, na pařezu – staletí, tisíciletí, celé aeony, vstřebává prach mrtvých i ducha živých a na paloučku dychtivě čeká na lesní táčky.

„Kůstky ztraceného ptáka Fénixe obdařeného neuvěřitelnou božskou mocí, jemuž kdokoliv by pokusil se ublížit, odsouzen by byl k věčnému zatracení…“

*

Jest zřejmé, že o koncepci knihy někdo hodně přemýšlel. Potěší totiž pod fotografií v pravém rohu maličkým písmem informace o tom, na které straně najdete příslušné rozjímání a naopak pod mykopoémou najdete čísílko se šipkou odkazující, kde se nalézá její praobraz.

Kniha s matným laminem je na omak hebká jako nejjemnější prstenec a fotografie jsou od textových stránek odděleny průsvitným lehoučkým pergamenovým papírem.

Kniha jako stvořená pro naše půnebí, neb sezóna právě začala! Nemiňte ji ni houbu a ku deštíku vezměte sobě paraplíčka špičky Wettsteinovy, lesní medúsy…

Hedonická pastva na duších hub.

*

Arbor vitae. Přímo kvete!

*

 

© San, viMMxvii
© okultura.cz

 


 

[1] Thomas J. Riedlinger (ed.): Hledač posvátných hub. Eseje pro R. Gordona Wassona. Volvox Globator, Praha 1998, str. 83.

[2] Pavel Jirásek, Zdeněk Neubauer, Magdalena Wells: Mezi zvířetem a květinou. Motiv houby v současném umění. Galerie Klatovy / Klenová, Arbor vitae, Řevnice 2008, str. 10n.

[3] Ibid., str. 66.

[4] https://www.youtube.com/watch?v=uloBD9xxwZ0.

[5] Viz https://mushroomspatience.bandcamp.com/.

[6] Pavel Jirásek: Český člověk – člověk houbařský in Mezi zvířetem a květinou, str. 70.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit