Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi (Vyšehrad, Praha 2011)
Jindřich Suso: Knížka pravdy. Filosofie, mystika a imaginace po Eckhartovi
158 stran, Vyšehrad, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-137-1
*
Tímto dílem dostává se čtenáři do rukou překlad pozoruhodné Knížky pravdy (Daz buechli der warheit) slavného Eckhartova pokračovatele, německého mystika, filosofa, teologa a kazatele Jindřicha Susa (†1366), jehož díla svého času patřila k těm vůbec nejčtenějším. Text je považován za „nejobtížnější z německé mystiky“, vychází u nás poprvé a po mnoha letech tak doplňuje prvorepubliková vydání dvou jiných Susových děl, která vypravil pražský dominikán Silvestr Braito.
Jindřich Suso bývá spolu s Janem Taulerem a Mistrem Eckhartem řazen k hvězdným představitelům „porýnské mystiky“ pozdního středověku. Eckhart byl teolog, důraz kladl na poznání intelektem, a jen občas v jeho kázáních zaznívala mystika, Tauler zase na vůli, kdežto Suso stranil citu. Byl považován především za mystika až žensky něžného, milostného, přetékajícího citem a vládnoucího emocionálně naléhavým obrazným jazykem. Samo jeho jméno, jež se v německém tvaru Seuse tolik blíží slůvku sues – „sladký“.
Badatelé, kteří filosofické aspekty výše jmenovaných autorů vyzdvihují, činí tak na základě přiřazení Eckharta, a potažmo jeho velkých následovníků, k určité myšlenkové tradici, „albertovské škole“, zvané tak podle svého zakladatele Alberta Velikého. Tato škola, jejímž reálným těžištěm bylo dominikánské řádové učiliště (studium generale) v Kolíně nad Rýnem, se vyznačuje výraznějším otiskem novoplatónských (proklovských) prvků („Jedno v nás“) a arabsko-aristotelských („averroistických“) koncepcí „božského“ intelektu. V rámci této školy, považované za vlastní matku „německé mystiky“, pak lze konstruovat filosoficko-teologickou linii jdoucí od Alberta Velikého přes Ulricha ze Štrasburku, Dietricha z Freibergu, Eckharta a Bertholda z Moosburgu až k Janu Taulerovi a Jindřichu Susovi.
Jindřich Suso
Tato duchovní spřízněnost vyvstane při četbě poučení nazvaném „Jak vznešeně si při všech věcech počíná vskutku odevzdaný člověk“, jímž Suso navazuje na téma Eckhartova kázání O vznešeném člověku (srv. Jan Sokol, Mistr Eckhart a středověká mystika, s. 189–196). Eckhart jej nazývá „cele oproštěným člověkem“, definici najdeme hned v 1. kázání a vychází z jednoho: „Bůh nehledá nic svého; ve všech svých skutcích je oproštěn a svobodný a činí je z pravé lásky. Právě tak činí i takový člověk, který je s Bohem sjednocen; ten také je ve všech svých činech svobodný a volný a činí je jen k poctě Boží a nehledá to své a Bůh v něm působí.“ Vše, co překáží, musí pryč. A co překáží? „Až bude chrám prost všech překážek, to znamená lpění na já a na nevědomosti, zazáří tak krásně a zasvítí tak jasně a čistě nade vše a skrze vše, co Bůh stvořil, že se mu svým jasem nevyrovná nic než jedině nestvořený Bůh,“ praví Eckhart. To je však možné jenom v čase, který je oproštěn „silou v duši, která není dotčena ani během času ani chřadnutím těla…, neboť Bůh je v této síle přítomen stejně jako ve věčném nyní.“ A Suso mu přitakává: „(Takový člověk) opouští sám sebe a spolu s tím i všechny věci. Stojí v přítomném »nyní«, aniž ulpívá na nějakém cíli, a to, co je v něm tím nejvyšším, vidí jak v té nejmenší věci, tak v té největší.“
Při studiu si dobře všimněte v Knížce pravdy, ve čtvrté kapitole Jak člověk a všichni tvorové prodlévali ve věčnosti a o jejich vyjití do času, jak je do češtiny překládán Eckhartův zásadní pojem eigenschaft. V poznámce č. 46 na str. 114 Martin Žemla uvádí Komenského cenný překlad tohoto slova – „svojnost“ (resp. „samosvojnost“, původně překlad za německé Selbheit), a použil je jednotně pro pojmy jako sinsheit, eigenschaft, příp. eigenheit. Čtenářům s hlubším zájmem o tato díla doporučujeme v tomto kontextu ještě práci Frank J. Tobin: Eckhart’s Mystical Use of Language: The Contexts of eigenschaft. (Seminar VIII, 3, held at University of California, Santa Barbara, in October 1972.)
Doporučuji nepřehlédnout ani poznámku č. 143 na str. 140, totiž že „Wesen již nyní neznamená »bytí«, nýbrž »podstatu, bytnost«, což dává celé formulaci mnohem panteističtější ráz – právě proti takovéto interpretaci Eckharta se ovšem Suso jasně obrací výše uvedeným příměrem o vztahu bytí kamene a bytí Boha“.
*
Vize Ukřižovaného jako „serafa“, jak ji líčí Susova Vita (postava vpravo u kříže představuje Jindřicha Susa)
Pár slov k překladu. Víme z vlastní zkušenosti, že každý překlad podobných textů, jako je tento, je krajně nesnadný. Jenom opakovaným čtením a promýšlením se lze dobrat kýženého výsledku. Přes veškerou sympatii bych vypíchnul jednu větu, která jeví jistý germanismus: „Je-li takový člověk přesazen do niterné odevzdanosti, není pak zproštěn vnějších [zbožných] konání?“ Mohla by znít např. takto: „Je-li takový člověk niterně odevzdán“ nebo „Nabude-li takový člověk niterné odevzdanosti“ atd. Rovněž „nesvitlo ono rozlišení“ není úplně šťastné, často je třeba převést podstatné jméno (slovesné) přímo ve sloveso. Máme text, který má snahu být jednoduchý a v překladu i srozumitelný, náhle se však objeví dnes typicky frekventované slovo, jež ovšem do tehdejšího kontextu nezapadá, např. „Promlouval subtilními slovy“. Dále bych se zamyslel nad výrokem: „Nic nejsem.“ Zrovna zde by byla původní stará němčina vítaná, jsem si však jist, že zápor má být postaven jinak, a to: „Jsem nic.“ Už proto, že Učedník je ten, který je zmaten slovy Pláněte, která jsou doslova božská, a to bez ohledu na závěr, v němž Učedník poučuje Pláně. Střední rod Pláněte vede mysl správnou cestou. To, co je nerozlišené. Odkazujeme tu na smysl 37. kázání mistra Eckharta: „Pavel vstal ze země a otevřenýma očima nic neviděl.“ Nemohu vidět to, co je v jednotě. Nic neviděl: byl tu Bůh. Bůh je nic a Bůh je nějaké něco. To, co je něco, je také nic. Čím je Bůh, tím je zcela.“
Jinde však je cit pro češtinu opravdu vytříbený, jako když čteme: „Můžeš se věru jmenovat Pláně, vždyť tvoje slova a tvé odpovědi jsou dočista plané!“, třebaže se pro daz wilde, nabízela další slova: „Nespoutané“, „Nevázané“, „Divé“, „Pusté“, „Plané“.
Dále je třeba ocenit poznámky, které představují důležitý pomocný aparát, stejně jako občasné uvedení problematického slova ve staré němčině, srv. abwúrken, oprošťování.
Jestliže měla moje slova ten důsledek, že jste si knihu zaopatřili nebo tak hodláte učinit, pak tato recenze měla svůj smysl, neboť beletrii můžete číst, zde však musíme promýšlet, a to chce svůj čas. Jak k tomu praví mistr Eckhart: „Když se duše oprostí od prostoru a času, pošle Otec duši svého Syna.“
Buďme připraveni tento dobrý dar přijmout.
*
© San
© okultura MMXII
