Picasso: Avignonské slečny
Ke kořenu věcí se dá dostat přes slova, protože ta vytvářejí obrazy. A obrazy jsou tím, co vnímá duše. Slovo ohavnost má společný kořen s pojmy havěť, hovno, hyzdit. Ve městě dost dobře nevíme, co je to havěť, to slovo mizí i s tou nešťastnou havětí. Hoven je v některých ulicích spousta a kdo je k sobě upřímný, ví, že občas nějaké udělá. Takže to se ještě užívá. Hyzdit se moc nepoužívá – je to slovo spíše vyhrazené pro písemné projevy. Hyzděním něčeho vzniká ohavnost. Někdy se ovšem ohavnost objeví rovnou. Znáte možná lesní zákoutí, ve kterých na vás padají temné, tísnivé myšlenky. Jejich větve, jako by vás lačně tlačily ke kořenům svých stromů… Ta místa jsou v jistém smyslu ohavná: Dokonce i policejní záznamy znají místa, kde opakovaně dochází ke zločinům, jako by duchové těch míst byli nějací krvaví ohavníci. Ta místa ale nikdo nezhyzdil, mívají svou vznešenost. Neklid a mrazení, pocit, že tam nejste sami, nebo jste naopak podezřele sami, ukazuje na smrt.
Existuje i banální ohavnost, která jako by nestála za pozornost. Dnes ji nacházíme většinou v pohledu ven z okna do ulice zatížené šedivými mraky, pod kterými se paří městský skleník. Shon v ulicích, každý za něčím důležitým. V rádiu „si popovídáme“ o něčem nesmírně zajímavém. Hnusná nesmyslná banalita všedního dne – „ještě to vydržte, za dva dny bude víkend“ – těší hlas z rádia, který bere za samozřejmé, že pět dnů je třeba „vydržet“ a dva dny se budeme zajímat o to, „co se kde děje.“ Ohavnost je rozklad a blízkost smrti a naše duše o tom chce vědět. Protože zahazujeme pět dnů v týdnu, chceme si připomenout smrt. Architekti se mohou přetrhnout, ale ani když se jim sebelépe daří, nemohou napravit tu tíživou ohavnost, jež obklopuje výstavní třídy a lepší ulice. Jak napravit skutečnost, že tolik plochy pokrývá asfalt, že mladí lidé horují pro záchranu pralesů, ale rádi si v obchodě se zbožím z třetího světa koupí cizokrajný nábytek, a to ještě vlastně za nic nemůžou. Je možné, aby lidé udělali uvážlivý krok zpět? Kdo vlastně miluje spěch a spoustu práce, nebo nudu a žádnou práci? Poťouchlá ohavnost, která nebije do očí, člověk se neotřepe hnusem, ale pomalu se nechává uondat. Ve Starém zákoně má slovo ohavnost význam rouhání se Bohu. Chápeme vůbec co je ohavnost? Jsme tak osvícení, že ta věta pro nás nedává žádný smysl. V současnosti není den obdobím světla a lidské aktivity vedené světlem, a noc dobou, kdy má moc to druhé, lidskému zraku nepřístupné. Za dne světlo nevnímáme pro samé cíle a za noci nám slouží k jejich dohledávání. A tak den za dnem – je to na hovno vždyť tolik lidí si myslí, že je v tom politika – ve skutečnosti politická inflace: Obrovské houfy dětí se honí za hračkami, které zastarávají, jen se jich dotknou, a nadávají na své klukovské vůdce, že je v té honbě pořád předbíhají a šidí.
Pokračování →
