»Posmrtné« opusy Mathiase Grassowa

4
Mathias Grassow and guests: Opus Posthumum (CDr)

Mathias Grassow and guests: Opus Posthumum (CDr)

PN002, PN003, CDr / 2005, Databloem / Practising Nature
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Opus Posthumum 1 a 2, dvě alba Mathiase Grassowa s hosty (Jimem Colem, Klausem Wiese, Kai Schröderem) – jsou na sebe navazující projekty vydané u labelu Databloem opět v limitovaném nákladu – a znovu nás přesvědčují o tom, že lze posunovat hodnoty hudebních děl k vyšší úrovni a pomáhat tak posluchačům smývat ze sebe zvukovou špínu, které je kolem nás více než dost.

A nyní konkrétněji. Vedle obvyklých elektronických nástrojů Grassowa můžete slyšet především tibetské mísy a tánpúru Klause Wieseho. Je skvělé, když si uvědomíte, že dva tak velcí a světoznámí umělci si nekonkurují, ale spolupracují ku prospěchu všech. Dále uslyšíte alikvotní zpěv Jima Colea. Ten se nesnaží o exhibici a předvedení techniky, jak jsme stále svědky u německých „duchovně“ orientovaných učitelů na našich alikvotních festivalech, ale má velmi blízko k pojetí Davida Hykese, a tedy podat zprávu srdcem. Tím se vše stává přesvědčivým, duchovním, ale jaksi ne proto, že já chci, ale spíše neosobně, a přitom hluboce osobně. A tak je tomu i u ostatních hráčů, kde syntezátory, samply, drony a veškerá elektronika nejsou studené a chladné, nýbrž živé a promlouvající k vašemu srdci a probouzející vás k živému vědomí. Ještě jeden hudebník zde je – Kai Schröder, který hraje na elektroniku a vlastnoručně vyrobenou vínu.

První čtyři skladby jsou spojeny společným názvem – Improvizace na rágu šudha tódi (v jednoduchém bookletu je chyba v přepisu indického názvu) – a mají kolem 47 minut délky.

Náběh mi na začátku – vzhledem k tomu, co následuje – připadá poněkud prudký, náhlý, všichni to hned „vybalí“ a „jedou“. Vše se potom ale neuvěřitelným způsobem zharmonizuje a prohloubí, že nehledáte již žádnou chybu. Ačkoli má každá část jakoby hlavní nějaký nástroj – vínu, alikvotní zpěv, obojí dohromady – je to jako když promlouvá jeden nástroj. Máte pocit hlubokého spočinutí, konejšení, kolébání a andělského zpěvu – nezpěvu. Kupodivu mi tato čtyřskladba velmi připomněla nejdelší skladbu z CD Český koan od skupiny Relaxace, kde jsou obdobné nástroje, ale hraje se naprosto akusticky a vše vzniklo již v roce 1996.

Pátá skladba Tajemství měsíce je složena hlavně z tibetských mís a elektroniky a má v sobě hodně temných zvuků, šepotu a vzdáleného alikvotního zpěvu. Opravdu velmi tajemné.

Další skladba jednoduchými prostředky (tibetské mísy, tánpúra, citera a vína) a hlavně nespěcháním nikam dosahuje neuvěřitelného klidu. Vše stojí a jen občas vzadu probleskne skoro neslyšitelný alikvotní zpěv. V následující skladbě Cesta oblak naopak všechny nástroje i zpěv přidají na dynamice, aby ve čtyřech minutách odplynuly. V závěrečné skladbě opět připlují a znovu vás pojmou do své laskavé zvukové náruče.

Mathias Grassow se svými přáteli vás přesvědčuje, že lze i využitím méně složité elektroniky, jakou nemůžeme slyšet třeba u Steva Roache, dosahovat toho nejvyššího uměleckého a duchovního účinku.

 

Mathias Grassow and guests: Opus Posthumum 2 (CDr)

Mathias Grassow and guests: Opus Posthumum 2 (CDr)

PN003, CDr / 2005, Databloem / Practising Nature
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

*

Pokračování prvního CD je ve stejném duchu. Hrají stejní hudebníci (Klaus Wiese a Kai Schröder), nálada je obdobná, čas je kratší, kolem 60 minut.

Máme zde 3 skladby. První, kolem 13 minut, je jakýmsi pokusem o rágu zpěváka Jima Coleho. Řekl bych, že trochu nepovedeným z hlediska Indů, možná i z hlediska zvukového, protože se snaží dostat hlas dost do výšek a on mu tam tak nezní. Ale protože vlastně všichni hrají společně a on je jen součástí celkového zvuku a nevyčnívá, je poněkud utopen a vlastně to ani není tak špatné. Druhá skladba je jen asi dvouminutovým přechodem, kde mají hlavní roli tibetské mísy a syntezátor. Pak ovšem nastoupí třetí skladba nazvaná Opus posthumum finale, ta je dlouhá kolem 43 minut a stojí zato si ji opravdu v klidu vychutnat. To je skutečná společná hra všech zúčastněných hudebníků, hluboká kontemplace a spočinutí.

Všechny nástroje, případně občas i hlas – ale velmi málo užitý – jsou zvukově mezi sebou úžasně vyrovnány. Vedle naprosté prázdnoty mysli se vám mohou též vybavovat různé představy, např. koráb plující ve velkém klidu po širém moři, bořící se do vln a zase se majestátně zvedající, nebo tichý let letadla, v němž pochopitelně sedíte, nebo vznášející se dravec, jímž jste vy.

Toto je víc než hudba, to je splynutí s podstatou a zároveň krása.

*

© okultura, 2005 & 20=
© Jiří Mazánek

Uložit